Úkol

Dostal jsem úkol, ve škole, napsat nějakou úvahu na citát nějakého filosofa. Vybral jsem si Platonův citát o smrti: „Nikdo neví, co je smrt, a přece se ji všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.“  

Smrt je mysterium, v dnešní době dokonce tabu. Člověk se zrodí, zhmotní v tomto, či jiném světě- vyšším, či nižším světě- na své cestě vývoje. Okamžikem zrození se je dokonalý ve své nevědomosti- čistotě. Aby tento život, toto zrození mělo smysl, musí vše zapomenout a učit se… Zapomenout, že je úplný a nemusí shánět žádné vědomosti. Začne se učit ovládat tělo a po čase nastane paradox, kdy tělo začne ovládat duši. Vytvoří se osobnost člověka, která je závislá na těle, na okolí, které duši, vědomí říká kým je, kým se má naučit být. Ego. Zároveň nastává vazání se na tělesně ověřitelné, zjistitelné informace, prožitky. Co je dobré na tomto, jakoby špatném, je vyšší smysl tohoto zmatení energie, která se zde zhmotnila. Pokud by tato ( a jiné) energie měly jistotu, kde je pravda- přizpůsobily by se jí a neprojevily by se, jaké jsou… samy o sobě.. Tento hmotný svět je jedním z mnoha, které slouží, jako síta na cestě nehmotných částeček vědomí k dokonalému centru všehomíra. Co nastane, když se srazí atomy? Atomový výbuch, zdroj energie.. Co je Slunce? Nesráží se tam všechny částečky na cestě k dokonalosti, které takto vytváří energii pro celou hmotnou galaxii? To je hmotný pohled, nehmotný pohled je Bůh. Každý v životě toužíme být celkem, toužíme po společnosti. To je odkaz našeho původu. To, co nás opravdu žene vpřed k cíli, ke slunci, k Bohu- touha po jednotě, celku.. Jsme jednotlivé částečky vědomí, které jsou na cestě k dokonalosti. Dokonalosti celku. Ovšem na rozklad vyššího světa (Boha) by stačila jediná částečka vědomí na nižší úrovni, než té nejnižší, jaká je pro tento svět minimálně nutná. Hmotný i nehmotný svět jsou propojené, v samotném základu jsme všichni dokonalí, ve své nevědomosti. Okamžikem zrození se kdekoliv, dostáváme ale božskou moc, schopnost tvořit, konat a tato schopnost dokáže v každém z nás ukázat pravdu, na jakém stupni vývoje opravdu jsme.

Samotný proces umírání je bolestný pouze podle způsobu usmrcování, mučení a také na psychické úrovni, pokud člověk podlehne strachu z tabu. Samozřejmě je strach ze smrti využíván systémem k ovládání lidí, k fungování, podle potřeb manipulantů. Nemluvím samozřejmě o snaze zabít sebe sama (v případě neexistence strachu ze smrti), ale o opačném extrému- o touze za každou cenu zůstat v těle. Jsou různé druhy umírání- mohu mít šanci uvědomit si, že prožívám cosi, co jsem ještě nikdy neprožil a na tom základě mi logická mysl vyhodí jeden jediný, možný výsledek (pokud mám dostatečný věk)..SMRT…..

Tento okamžik je rozhodující, protože následně se celá osobnost, která vládla duši skrze tělo a užívala si jeho slastí i strastí.. začne bortit. Cítí konec, ale ten konec se netýká všeho, jen toho, co jsme tady nabrali. Začne se bránit, protože nechce KONEC a pokud člověk celý život rostl  a žil pouze a jen s logikou- bez víry v pohádky, nadpřirozeno, tak potom má vědomí velký problém. Je možné se zaseknout, zaseknout se v okamžiku, bez prostoru a času… Tento stav lze nazvat peklem, jak se ho snažili obrazně lidem připodobnit. Je to stav duše, kdy člověk ještě nezapoměl, co prožil, ale už neví, jako která osoba z prožitého v tom figuruje. Proto člověk, který ubližoval, může prožívat bolest, strach, kterou působil své oběti na psychické úrovni jako svou vlastní. Po nekonečno.. Sekunda je jako věčnost v prostoru bez hranic, bez měřítek. Největší zmar na smrti je krok zpět člověka, který promeškal svůj život, neuspěl. Nevyvinul se, šel za špatnými myšlenkami, touhami, cíli. Ovšem třeba „trest“ pro někoho, kdo chyboval, nemusí být trestem podle našich pozemských představ. Takový člověk se může zrodit jako mentálně postižený, který celý život bude potřebovat lásku. Opakované chybování může vědomí otupit, otrávit, oslabit i v dalším zrození- podlehne strachu, nebo se zamotá do svých minulých prohřešků a místo okamžitého osvobození se od těla a okamžitého „vystřelení“ z těla a vnímání nekonečna prostoru, vnímání pohybu vpřed - se trápí ještě minulým životem. Vědomí sebe sama, ničeho navíc- má možnost dostat se dál, výše… potud, kam ho pustí jeho odvaha a podobně, jako v pozemském životě si vybírá. Barvy.. Podlehnu strachu, protože jsem v životě něco skrýval a vyberu si teplou barvu, hřejivou, klidnou… Půjdu dolů… Poletím beze strachu a vyberu si zářící jas, oslnivý, všeprostupující- protože nic neskrývám a nebojím se ukázat, jaký jsem a jsem na cestě k dokonalosti a lepšímu zrození. Hop a nebo trop.  

  Proto, myslím, se lidé bojí smrti.

P.S.:   Ještě existují vazby na další osoby v životě a ty také, při zamýšlení se nad smrtí, mohou způsobit nechuť k danému směru přemýšlení. Ale jen do určité doby, při samotném procesu umírání již nehrají žádnou roli, díky odosobnění se v průběhu odchodu energie (vědomí) z těla.