Včera jsem slyšel na Radiožurnálu poměrně otřesné zprávy, že nepokoje v Kyrgyzstánu přešly v etnickou genocidu. Slyšel jsem příběhy mužů, kteří přišli o všechno, příběhy žen, které přišly o muže a děti. Slyšel, a při následné rešerši na internetu i jsem četl popisy, co všechno násilníci ženám dělají, že upalují lidi v jejich domech a tak dále. Cynicky řečeno – hrozný, ale nic na co bych nebyl z médií zvyklej.
Kyrgyzská vlajkaen.wikipedia.org
Co mně ale „postavilo na nohy“ je, že přestože Kyrgyši regulerně vybíjejí etnické Uzbeky, nikdo nic nedělá. Tedy jasně, že dělá, ale jsou to zoufalé a ojedinělé pokusy o pomoc uprchlíkům. A že těch uprchlíků ale je! Uzbekistán už musel uzavřít hranice, za něž pouští pouze zraněné – dovedete si představit, že jste představitel státu, jehož etnické příslušníky za humny devastují a vy jim „zabouchnete dveře před nosem“? Takové rozhodnutí musí být nesmírně těžké a asi extrémně nutné, pro zachování určité stability země.
Protože je to pro mě těžko pochopitelné, snažím se přenést model situace k nám, do Evropy. Jasně, jako Evropané máme jiný vzorec myšlení, jinou kulturu a když jsme u toho, dokonce i jinou abecedu, než Kyrgyši nebo Uzbeci. Ale to teď pomiňme. Snažím se si představit, jak by asi reagovala EU, kdybychom se „opřeli do Slováků“, začali jim podpalovat domy, znásilňovat ženy, mrzačit děti? A co teprve, pokud by se jasně a nade vší pochybnost zjistilo, že takové hrůzy nejsou spontánní akcí lidu, ale promyšlenou a paravojensky organizovanou čistkou?
V této souvislosti prý Kyrgyzská policie zatkla „veřejně známou osobu“, která organizovala tyto čistky. Čistky prý probíhaly ve třech vlnách – první šli útočníci s automatickými puškami a obrněnými transportéry, podporováni snipery z výškových budov. Ti měli za úkol pobít maximum Uzbeků a jen tak mimochodem zprznit maximum Uzbeckých žen, dívek a holčiček. Druhá vlna byli rabovači – jejich úkolem bylo, logicky, ukrást maximum majetku, který měl nějakou hodnotu. Třetí vlna byli pyromani, tedy ti, kteří zapalovali domy, často s živými uvězněnými obyvateli uvnitř.
Pokud se vžiju do Uzbecké kůže, ještě si dovedu představit postavit se na odpor „lidem jako já, z druhé strany“. Ale v momentě, kdy nad nimi čouhá kulometná nebo dělová věž „ótéčka“ – co můžu dělat? Co můžu, jako normální občas, který se dostane maximálně k pušce či pistoli dělat? Kdo zažil, co umí udělat těžký kulomet se zdí za kterou by se eventuelně kryl pochopí, že to je sebevražda, pokusit se „ustřílet kulomet“. To prostě nejde, kolem vás lítají úlomky zdiva, všude ohlušující rachot, a prach s tříští zdiva tak hustej, že nevíte, jestli už na vás nepadá ta zeď, za kterou se kryjete.
A samozřejmě – obrněnému transportéru se „obrněný“ neříká zbůhdarma. Ruční zbraní mu neuděláte zhola nic a je filmově naivní si myslet, že pokud budete mít třeba teflonové střely, že něco zmůžete. V lepším případě máte pár vteřin, než si střelec vozidla všimne odkud na něj jde palba a začne jí opětovat. V horším případě vás už má „přišpendlené“ a nenaděláte nic, pokud nepočítám dělání si do gatí. Profi vojáci ví, o čem mluvím, ví, co je to zastrašovací efekt krycí palby.
Nedivím se tedy ani Kyrgyzské policii, že „ustrašeně nedělá nic“. Vy jako policajt byste šli proti „ótéčku“, navíc když z budovy daleko za ním občas štěkne „snajpa“ odstřelovače? Já tedy ne. Válka je svině.
Co tedy zbývá civilnímu obyvatelstvu? Utíkat. Rychle, dlouho a daleko. Smůlu mají ti, co neběží dost rychle, protože agresoři nechtějí, abyste utekli. Chtějí vás vidět mrtvé. A předtím si užít něco velmi bolestivého a velmi ilegálního s vaší ženou, nebo dcerou. A na to se nezapomíná. Na to se nezapomíná po dlouhé generace.
Pomněte česko-německou minulost. Je 65 let po válce a značné procento z nás „němce nemusí“. Pokud vám pod okny v noci haleká ožralej Francouz, sice to naštve, ale ruku na srdce – o něco míň, než kdybyste pod okny slyšeli ryčnou němčinu.
Dovolím si tedy tvrdit, že i v nás, kultivovaných a klidných lidech střední Evropy je pořád jizva z války. Naše babičky si pořád pamatují většinu příkoří. A mimochodem Německé babičky taky nezapomněly na svůj „vyhazov“ ze Sudet. V Kyrgyzstánu je tedy jedním „patrně politikem“ iniciován sud střelného prachu, na kterém lidé v oblasti seděli již dlouhá léta. Ale s tím, jak se mění generace a lidé se sžívají s druhým etnikem, tak mizí i důvody svoje spory řešit násilím. Tohle už bohužel není případ Kyrgyzstánu, tam byly rány profesionálně otevřeny a posypány solí a pepřem.
Co mne dále zarazilo je, reakce USA, Ruska a Číny. Všechny tři velmoci mají v Kyrgyzstánu své zájmové oblasti, minimálně USA a Rusko zde mají silné vojenské základny. USA i Rusko získaly tik v oku, jakmile vypukly nepokoje a Rusko dokonce vyslalo do oblasti početnou jednotku výsadkářů. Dovolte mi připomenout, že Ruští výsadkáři patří k elitě světových jednotek a od paravojenských jednotek si, odpusťte mi to výrazivo, srát na hlavu nenechají.
Jenže jejich rozkaz zní jasně – chránit Ruské vojenské objekty a personál. Což by vypadalo jako logický rozkaz, KDYBY... Kdyby aktuální prezident Kyrgyzstánu nežádal zoufale svět o pomoc. Nejenom o humanitární pomoc, ale především o pomoc vojenskou, aby jeho nová, křehká vláda byla schopná rychle a efektivně zvládnout nepokoje a zastavit vraždění a znásilňování. Krom humanitární pomoci jsem na internetu nenašel jedinou zmínku o tom, že by USA, Rusko, nebo Čína hodlala pomoci a nasadila své vojsko.
Ten rozkaz by byl logický, pokud by svoje výsadkáře či specialisty vysílal prcek typu ČR. Ano, nemáme dost sil – vojáci jsou sice dobře trénovaní, až elitní, ale je jich omezený počet. Takže by bylo logické soustředit se na obranu ostrůvku práva v moři násilí. U Ruska je to ale vrchol trapnosti. Umí vlítnout do Čečenska, nedělá jim problém vlítnout do Gruzie, ale zajistit pořádek v zájmové oblasti jménem Kyrgyzstán je najednou problém? What the fuck?, jak by řekli američané.
Místo, aby třeba ve spolupráci s Čínou a USA zajistili pořádek, nebo aby se alespoň dohodli kdo tam ten bordel zamete, jenom sedí a chrání si svoje bábovičky. Všechny tři velmoci, bez výjimky. Až se mi chce říct, že z VELmi MOCných se stali NEschopní poMOCi. Tedy, že na světě nejsou tři velmoci, ale tři nemoci.
Chápu, že se nikdo do špinavé práce nehrne, znamenalo by to smrt pár vojáků, možná pár desítek vojáků – ale to jsou profesionálové, kteří si vojenskou kariéru vybrali a znají rizika své práce. Jejich trénink je jejich štít. Civilní obyvatelstvo si nevybralo kariéru se zvýšeným rizikem úmrtí, a přesto umírá.
Vím, že neznám do detailu problematiku oblasti, ale jedno vím jistě – jestliže existuje mezinárodní právo, tedy právo uplatňované mezi národy, pak by měla existovat tvrdá ruka mocných a schopných, která bude dodržování tohoto práva vynucovat. Žijeme v globální společnosti a nejsme schopní řešit ani lokální problémy.
Tak buď ty mezinárodní úmluvy a právo zrušte, řekněte že to je blábol a hezká, ale utopistická a nevymahatelná filozofie, nebo se sakra zvedněte a jděte dokázat, že se takové právo bude dodržovat, jinak bude sekec-mazec.
Jako globální společnost bychom se tedy měli začít chovat globálně a jasně deklarovat, že násilí na civilním obyvatelstvu je zvěrstvo a prasárna, kterou nebude civilizovaný svět tolerovat. A že i pokud budu velmi primitivní stát (což Kyrgyzstán není), tak prostě genocida, nebo pokus o ni je „velký nou nou“ a někdo mě přijede klepnout přes prsty, ať už se cítím v právu, nebo ne.
A takovouhle jasnou zprávu by měla vyslat i ČR, nejprve ke svým spojencům (EU), pak partnerům (Rusko, Čína, USA) a nakonec i do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.
Bohužel existují chvíle, kdy lze násilí zastavit pouze násilím.
A nakonec odkaz na pár fotek z oblasti:
http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/gallery/2010/06/12/GA2010061203010.html
