Tak trochu jiná perspektiva (minipovídka)

Procitám. Uvědomuji se sebe sama a vnímám gravitaci, prostor. Jsem v nějaké pružné úzké věci, jakoby ve spacáku, ale přitom je tu všude plno tekutiny. Nelíbí se mi tu, chci cítit volnost, takhle se dusím.

Začínám se posouvat kupředu, kde cítím rozšíření a větší volnost, svobodu. Pomalu ohmatávám pružné stěny a pohyb mi jde lépe a lépe; najednou se odrážím a plavu vpřed. Cestou potkávám další, mně podobné bytosti, plaveme klidným tempem, jako kachní rodinka na nedělní klidné plavbě.

Než se stačím pořádně rozhlédnout, blížím se k okraji otvoru, otvor vede do poměrně velikého prostoru, kde se něco zleva doprava míhá v pravidelných pulzech. Kolem mne prolétne bytost a s radostným výsknutím skočí do otvoru. Trochu se bojím, ale skáču též. Nevýskám.

Jsem strhnut masivním proudem tekutiny, točím se a snažím zorientovat. Všude kolem plno bytostí, různých barev, některé bytosti nesou věci kterým nerozumím, neznám je a nechápu. Po chvilce mě uklidňuje rytmické zrychlování a zpomalování toku kapaliny, všichni se tak jako motáme, jsme spolu a přitom každý zvlášť... Zajímavé. Celkem příjemný pocit.

Protože stále nejsem schopen pochopit svoji existenci a napínání myšlení tímto směrem mne bolí, soustředím se na to, co znám, zažívám a vidím. Je to jako obrovský tanec na dálnici. Cítím blízkost a náklonnost k bytostem kolem sebe. Je to jako festival v Riu. Přijdu si jako součást nějakého velkého organismu. Než se ale stačím pořádně zamyslet vidím, že nás proud žene do obrovského otvoru.

Velikost mne ohromuje, je to... Monumentální pohled. Je to něco tak obrovského, že si v porovnání s tím přijdu malinký, až nicotný. Přesto ale důležitý, podstatný. Pln úžasu slyším vedle sebe „Jupí! To bude teprve jízda!“ „Supééér!“ „Uuííííí!“ a další poměrně pozitivní reakce na to, co se blíží. Zmocňuje se mne radost a napjaté očekávání, davová psychóza působí velmi efektivně. Nemám strach, těším se, ale něco mi velí zachovat si chladnou hlavu a opatrnost.

Jsem vtažen do proudu. Hroznej fofr! Na chvilku jsem musel ztratit vědomí. Letím příšernou, pulzující rychlostí, nestačím vnímat prostor kolem sebe, kam se podívám, samé bytosti. Přes bytosti není vidět do dálky. Nelíbí se mi to. Chci vidět na hranice, na něco pevného. Takhle se mi dělá špatně. Snažím se čím dál zoufaleji dostat tam, kde očekávám kraj.

Trvá to. Zrovna když se o mne lehce začíná pokoušet panika, zahlédnu první problesky okraje. Díky vysoké rychlosti ho vidím rozmazaný, ale naděje už svitla, nová energie mi dovoluje znovu bičovat svým úsilím do boku proudu a rvát se ke kraji.

„Bacha!“ ozve se, a kolem hlavy mi hvízdne okraj užší trubky, která mě vcucla. Přece jenom je dobré, mít se na pozoru. Tempo proudu se uklidňuje, vyděšen z předchozího zážitku si ale hledám užší a užší prostory, pomalejší tempo proudění, uklidňuji se. Zážitků už bylo dost a ne všechny byly fajn.

Vplouvám do jedné z bočních trubek a najednou mě jedna bytost chytá za ruku a volá s úsměvem „Pojď, pojď se mnou, potřebujeme tě!“ „K čemu?“ ptám se. „Budeš se hodit, uvidíš!“ zní odpověď doprovázená zvonivým smíchem a moji pozornost strhává stoupající intenzita světla.

Připadá mi to jako světlo na konci tunelu. „To je konec?“ ptám se. „To je smrt?“ „Ale vůbec ne, to je poslání... Buď v pohodě a pevně se mě drž!“ ozve se vedle mne, ale bytost už nevidím, světlo je oslnivé, nevidím vůbec nic než bílo.

Něco mě pevně a jistě chytá za druhou ruku „Nepouštěj mě prosím!“ zní jemný, skoro dětský hlas. Přemítám, jestli mě drží dítě nebo anděl, podle toho co jsem zažil je už možné všechno. Nedivil bych se.

„Bacha, trochu to drbne, držte se pevně!“ ozve se za mnou a já sevřu stisk. Najednou opravdu cítím drobný náraz, ale jak se pevně držím, jenom to zapruží. Do zad mi s tlumeným „dus“ začínají narážet další bytosti, kolem nás crčí kapalina.

Začínám si zvykat na světlo. Podívám se vedle sebe a vidím ohromnou řadu bytostí, jak se drží za ruce – na opačné straně to samé a nade mnou a pode mnou také. Snažím se zaostřit do dáli, ale všude vidím jenom svazky bytostí, kolem kterých prýští kapalina, měnící se v kapičky. Sleduji to fantaskní divadlo a cítím, že tuhnu, už se ani nemusím držet, drží to samo.

Kapky ustávají, zdálky slyším obří dětský pláč. „Co teď?“ ptám se sousedů „Co se bude dít teď?“. „Teď?  Teď už prakticky nic. V klidu zaschneme a za náma to začnou opravovat.“ ozve se horní soused. „Jak jako zaschneme?“ ptám se pořád poněkud připitomněle. „Jsi krevní destička, tak drž, mlč, a schni si, strupe!“ uzemní mne soused, zatímco se uvelebuje.

Jak usychám, opouštím své tělo a pomalu se odtrhuji, vidím celou scénu z perspektivy. Cítím volnost a lehkost, nechávám se unášet vánkem a pohledem se loučím s uplakaným dítětem, jehož rozbité koleno už nekrvácí a kterému schnou slzy, jako rosa v dopoledním slunci.

Cože? Byl jsem krevní destička? Proč se to dozvídám až na sklonku života? Co bych všechno dělal jinak, kdybych to byl býval věděl... Ale o tom holt život asi je – zkusit štěstí a vsadit si na sebe, přestože se v životě člověk nemusí vždy orientovat, ani nemusí chápat smysl toho všeho.

Cesta je cíl.