Psí život (povídka)

Spim. Spim u páníčkovo hlavy, protože jsem pes a s mým citlivým čuchometrem mu u nohou spát nemohu, pokud se chci prodýchat nocí až k ránu, aniž by se mi rozpadly plíce a upadl ocas. K ránu se probírám a aniž bych se hnula, otevřu jedno oko a sleduju, co páníčkovo oko. Nic. Chvíli na něj zírám a přemítám, jestli dostanu k snídani zase ty odporně zdravé granule, nebo jestli mi bude Bůh a páníček milostiv a upustí „omylem“ kus šunky od snídaně. Zavírám oko.

Nella v běhusoukromý archiv autora

Se zavřenýma očima vzpomínám na svůdnou tlamu toho pejska od vedle, vzpomínám jak se umí prohnout v předních packách, když mě láká k dovádění v trávě. Slyším, že chrápání páníčka ustalo, přiotevírám oko. Páníček se jenom otáčí jak prase na rožni, ještěže ležím u hlavy, ta se naštěstí moc nehýbe. A pokud se hne mým směrem, tak mi nejspíš zaboří tvář do zadku, což bude prča. Tak schválně.

Nic. Otočil se a zase spí jako špalek, který ostatně svým tělem s holou hlavou připomíná. Odfrknu si prach z čenichu, zavírám oko a čekám, až se ozve povědomé chrápání. Nějak se mi už nechce spát a pejsek mi z představ už vyběhl. Otáčím se na záda a tulím se páníčkovi k hlavě, jak jí má plešatou tak hřeje jako kamínka.

Ležím tiše a pozoruji svoje zahnuté packy, trčící volně ve vzduchu. Takové malé věci a jak rychle umí kmitat! Ještěže mi na packách panička trochu zastřihla chlupy, to tahání bodláků občas fakt bolí. Někdy si fakt přeju, aby si panička neholila svoje tlapky, a já jsem jí mohla tahat za bodlák v chlupech, aby viděla jaké to je!

Fňuf – další odfkrnutí. Už mě to neba. Páníčku, vstávej! Potutelně se usměju a začnu se, stejně jako páníček, točit bříškem dolů. Vzpomenu si zase na prase, ale protože jsem minipes, tak připomínám spíš kuře na grilu. Trochu si při otáčení pomůžu ocasem a nenápadně švihnu páníčka přes oko. Vteřinu držím nehnutě a pozoruji, jestli se to oko otevře.

Neotevře. Jenom neuroticky zamrká, aniž by se otevřelo. Zkouším se píďalkovitými pohyby zavrtat mezi páníčka a polštář. Mávám radostně ocasem a občas nenápadně třepnu páníčka vlajkou přes ksicht, šmarjá Panno, to snad neni možný jak ten člověk tvrdě spí.

Strkám mu čumák pod krk a snažím se podhrabat mezi krkem a ramenem na druhou stranu, ale podaří se mi pouze zaseknout hlavu to příliš úzké štěrbiny. Chvilku dejchám do páníčkova ucha. Dál to nejde, tak chvíli tahám hlavu ven, až jí s cuknutím vyprostím a jak jsem se snažila, posadila jsem se na zadek – ještěže mám ten ocas, jinak bych sebou plácla na záda.

Bože chlape vstávej, život je krátkej! Jak tak způsobně sedím, opatrně zvednu packu a položím jí páníčkovi na tvář, zatímco odvracím hlavu, aby bylo zřetelné, že si ta packa dělá co chce, že já s ní nemám nic společného. Páníček otevřel oko, sláva! S hlavou otočenou do boku bojácně mžourám s obavou, jestli mi tenhle levnej trik projde.

Asi prošel, protože páníček nejeví známky agrese. Dodnes nechápu, proč lidi když jsou šťastní, cení zuby a nevrtí ocasem. To já když cením zuby, tak se rozhodně nesměju, možná ba právě naopak. Vrčím a tvářím se, jakobych byla vyvrhel z pekla. Lidi jsou divný zvířata.

Opřu se o páníčka i druhou tlapkou a pořád mám hlavu vyosenou do neznáma. Páníček mě setřásl, super! Budeme si hrát! Zamavám ocasem, zapéruju do kolečka a už skáču z postele pryč, běžím si pro hračku! Vracím se nadšená s hračkou, ale už od dveří vidím, že to hovado zase spí. Takový zklamání... No počkej! Taky mám svoje potřeby a ty si tady ležíš jak něco, co po mě sbíráš do pytlíků.

Upouštím hračku ve dveřích na zem a vycházkovou chůzí s hlavou vztyčenou jdu do koupelny, počůrat páníčkovi přeložku k té porcelánové věci co do ní chodí páníček kadit a značkovat. Odhaduju, že až páníček půjde s ještě zalepenejma očima na toaletu, tak vyšlápne už pěkně studenou, hezky tvarovanou loužičku. Protože jsem ale způsobná fenka, nevyždímu se mu nad předložkou kompletně, to by jednak nebylo důstojné a jednak páníčka je třeba drobně pozlobit, né nasrat.

Jako správná sabotérka se vracím do ložnice, vesele vrtíc ocasem beru si hračku a skáču do postele. Žďuchu čumákem do páníčka, ten se otočí a už otevře obě oči a pomalu se probírá. Připomíná golema. Jednak svými pomalými, neohrabanými pohyby, jednak malou hračkou přilepenou uprostřed čela. Skáču na něj, abych ho upozornila, že má na čele mojí hračku, ale jenom mě pohladí a už vrávorá směrem do koupelny.

Po pěti vteřinách slyším svoje jméno. Intonace je výhružná, ale né zběsilá, stahuji tedy ocas mezi nohy a do koupelny se již plazím jako hadí fena, uši vzadu za hlavou, ocas pod sebou a v očích správný mix nevinnosti, oddanosti a lítosti.

Páníček ukazuje na moje dílo, utírá si papírem nohu a hovoří přitom výhružná zaklínadla. Nerozumím co říká, ale poměrně rychle se jeho temný hlas mění v relativně normální, každopádně neponechávám své tělo náhodě a provinile se plížím mimo dostřel zaklínadel. Když nechám páníčkovi pár minut na vychladnutí, tak pravděpodobně nedostanu na zadek a možná... Možná mi ani nevyráchá čumák v té mé drobné pomstě.

Snažím se přijít na jiné myšlenky honěním míčku po kuchyni, při jedné obzvlášť ostré zatáčce mi ale podjedou dvě nohy a marně chytám balanc. Klouzajíc po zemi rozplácnutá jako želva smutně sleduji míček, jak odskakuje ke dveřím, ve kterých stojí páníček a směje se se zubním kartáčkem  v puse plné pěny – a JÁ tu vypadám komicky?

Bleskurychle se zvedám a běžím k páníčkovi, který mi hází míček pod tak záludným úhlem, že ho chvilku honím napříč místností, než ho doběhnu a jsem schopná ho chytit a tlamou si ho poslat dál.

Po chvilce hraní na mě zavolá panička a už slyším jak chřestí klíčemi od bytu, což je neklamné znamení, že se jde čůrat. Tedy jenom já, panička na veřejnosti obvykle nečůrá, natož aby kadila, to je moje výsada, vystrčit zadek na čerstvém vzduchu. Chudáci páníčci to musí dělat v malé místnosti se vzduchem hustým tak, že by se dal krájet. Není divu, že mají lidé horší čich než my, psi.

Dveře od bytu se otevírají a já letím jak blázen k domovním dveřím, kde už nedočkavě čmuchám venkovní luft pod dveřmi. Jakmile panička odstraní i tuhle poslední překážku, letím jako střela na svůj oblíbený trávník a s nosem u země si vybírám vzkazy ze záznamníku. Tedy hledám hovínka svých kamarádů, co měli to štěstí, že tu byli dřív.

Dneska nic moc, jenom jeden letmej vzkaz střední velikosti, asi pudl na granulích, to bude asi ten z protějšího baráku, jak má tu voňavou paničku. Ba ne, necítím ani stopu po parfému, navíc tahle panička krmí svého pejska občas konzervami, nemá to srdce držet ho na zdravé tuhé stravě. Tohle by mohl být ten žíhaný jezevčík s vysokým vousatým pánem. Odbíhám o pár metrů vedle a už kladu svůj kabel. Jakmile jsem hotova, přebíhám k lampám a sloupům, abych si ověřila svůj tip, jestli to byl ten jezevčík, zatímco panička vybavena pytlíkem marně hledá moje minihovínko ve vyšší trávě.

Očmuchávám lampu za lampou, sloup za sloupem a zjišťuji, že ráno bylo rušné, od včerejška tu šlo devět psů, sedm z nich je mi povědomých. Moc se se psy nepřátelím, jsem malinká a páníček i panička mají strach, aby mě nějaký pes nepovažoval za umně maskovanou jednohubku, takže mě pečlivě sledují a hned volají k sobě, aniž by mi dali větší příležitost k seznámení a bratření se.

Po pár minutách slyším své jméno, neklamné znamení, že se mám dostavit k paniččině noze. Ještě si párkrát rychle čmuchnu k něčemu velmi zajímavému, líznu to, abych věděla jak to chutná, jestli je to teplé a jedlé, ale to už ostré „FUJ!“ rozřízne ranní vzduch a já běžím k paničce, dokud je ještě čas, abych nebyla bita jako žito. Tedy jako žito úplně né, ale po zadku bych dostala.

Domů se vracím neochotně, ale co mi zbývá. Alespoň že si můžu vyskákat ty príma schody, ty jsou boží. Doma mi ještě páníček zkontroluje granule (pes by to nežral), doplní čerstvou vodu a pak odchází do práce, přísně mě pozorujíc jestli se nesnažím provléknout mezi jeho nohama ven z bytu a doprovázet ho tak celý den.

Dveře zabouchly i za paničkou, zarachotil zámek, rozléhá se pouze ticho, občas přerušené tlumenými zvuky od sousedů a zvenku. Vyskakuji na své oblíbené kanape uprostřed místnosti tak, abych měla výhled, třikrát se zatočím a pak sebou bucnu do pelíšku. Chvilku pozoruji bytovou palmu, poslouchám tikot hodin a cítím, jak mi těžknou víčka.

Spinkám a zdá se mi o šunce tak veliké, že bych si v ní mohla vyžrat boudičku i s okýnkem. Kost by byla žužlátko pro dlouhé chvíle... Nebo bych si v té šunce mohla vyžrat dutinu a kost použít jako pádlo a sjíždět divokou řeku...

Ze sna jsem vytržena rachocením klíče v zámku – páníčkova dcera! Můj oblíbenej mazlík! Srdíčko se mi rozbuší jak bubny v buši, šemíkovským veleskokem opouštím kanape a peláším ke dveřím až mi uši vlajou jako voči šnekovi ve větru. Proto se asi šneci pohybujou tak rozvážně, patrně považují za nedůstojné, když jim oči zmítané větrem plácají vzádu o ulitu. Nedejbože, aby se jim k té ulitě přilepily. Jistě není nic trapnějšího než muset si nechat olíznout oči od kolegy šneka, aby se oči uvolnily.

Protože ale nejsem šnek, tak poskakuju jako klokaní miniatura kolem pidiženy navrátivší se ze školy a radostně jí olizuju všechno, na co dosáhnu jazykem. A už se ke mě ohýbá, taky má radost že mne vidí a tiskne mě k sobě, lížu jí bradu, nos, uši, tváře aby viděla, že jí taky miluju a že mám ohromnou radost, že jsme zase spolu!

Pidižena na rozdíl od páníčka nemá takovej problém nechat se olízat, je to ještě mládě a jsme nejlepší kámošky i když občas... Občas se musím zamyslet, jestli by mě jako nejlepší kámoška neměla ráno venčit ONA, než jde do školy. Ostatně prý mě nejvíc chtěla ona, tak jaképak copak! A navíc vstává výrazně dřív než páníček s paničkou. Ještě si tu nejlepší kámošku musím rozmyslet.

Každopádně teď jí tančím kolem nohou, když jde do svého pokoje odložit si věci a vydechnout po cestě ze školy. Na chvilku si lehá na posteli na záda a už mě má na břiše, posakuju po ní jako bych šlapala zelí a snažím se chytit její mrštnou ruku, kterou mě provokuje. Občas mě chytne za hlavu aby mě rozčílila, ale já se nedám a chňapu jí po prstech jako vzteklá barakuda!

Tedy né ve zlém, samozřejmě. Nechci jí ublížit, jenom tak lehce svírám čelisti, abychom se vzájemně nezranily, aby hračky nepřešly v plačky. Já tedy nepláču, přijde mi nebezpečné zaplavovat si oči slzami, ale kňučet, pištět a naříkat až srdce usedá, umím moc hezky.

Poté, co mě začínají bolet čelisti z chňapání a minipaničku ruka z neustálých provokací se obě ještě chvilku válíme, pak ona jde zapnout svůj příšerně pomalý počítač, obě se sejdeme u dveří a jdeme ven.

Venku běháme, minisamička je naštěstí pořád ještě mrštná a aktivní, takže běhá, leze a skáče a já jsem jí pořád v patách. Tedy na to, že má nohy několikrát větší než jsem já sama, tak jsem pořád ještě rychlejší. Pokud tedy neběžíme vysokou trávou, tam mě stébla bijí do očí a ztrácím orientaci, takže si musím vypomáhat klokaními výskoky, abych udržela směr. A zase tak pomalá minipanička není, takže při takovém handicapu už jí prostě nestačím. Chtěla bych vidět jí, běžet třeba hustým rákosím stejně rychle, jako běží po posekaném pažitu!

Když už je můj oblíbenej mazlík dostatečně vyprolejzanej, tak jde občas ještě domů, ale jenom na skok, vzít si brusle. To pak spolu ještě objíždíme Jižňák, ona na bruslích, já s jazykem na vestě po svých. Mě ovšem jazyk na vestě nevadí, alespoň se pořádně vyběhám, to mi dělá dobře na těle i na duši. Doma tedy občas padnu na bok jako vycpanej pes a odpočívám, ale stojí to za to, je to super pocit.

Dneska jsme tedy šly na brusle jak s minipaničkou, tak i s její dlouhosrstou blond kamarádkou a páníčkem, který se vrátil z práce sice později, ale nakonec nás všechny vytáhl na brusle. Objížděli jsme celej Centrální park, pak si lidi na metru koupili asi výbornou jadranskou zmrzlinu a nedali mi ani líznout, hajzli! Ale to je tím, že je s námi páníček, ten má pevnou ruku a moje vlhký očiska na něj neplatí. Tohle moje mocné kouzlo po něm steče jako voda. Navíc nemá rád když kňučím a štěknout?

Ó jejej to by bylo zle! Štěkání páníček nesnáší. Mojí paničce třeba tvrdí, že u něj doma štěkat nebude nikdo na nikoho, on že na nás taky neštěká tak nevidí jedinej důvod, proč bychom měly my, něžné bytosti štěkat na něj. Nebo souseda. Nebo kolemjedoucí motorku, či podezřele hlučné auto. Kníknout můžu, abych na sebe upozornila, ale dělat brajgl jako nějakej rapl pes? Pod mojí úroveň. To mě naučil páníček a musím říct, že to jde, vyjadřovat se i jinak, než štěkotem. Ostatně jsme ve městě, tady po sobě lidi taky neřvou jak na lesy, jako třeba někde na vesnici kde se to snese.

Takže vědouce, že líznout nedostanu, šmejdím alespoň v okolí laviček na metru, třeba někomu něco upadlo, co by se dalo zblajznout. Nicméně nemám štěstí, jednak nikomu nic neupadlo a to málo, co jsem našla, jakmile jsem k tomu přiblížila čumák, ozvalo se typické „FUJ!“, takže z ochutnávky zase nic nebylo. Páníček mi občas přijde jako Boží oko vševidoucí, to by pes neřekl, jak ten člověk umí odhadnout co mám v plánu, a upozornit mě v pravou chvíli.

Lidi už sezení nebavilo, tak se sebrali a jeli domů, zase jsem mohla běhat kolem nich a plést se jim pod nohy a do bruslí. Mě to ba. Nevím, proč má páníček pořád nervy jak vánočku, když se pletu do bruslí, copak se mi může něco stát? Ještě to párkrát udělám a uvidíme kdo má pravdu. Zatím se o mě přerazil jenom jednou a protože se rozplácl jak mokrej hadr o podlahu, stihla jsem poodběhnout mimo dosah a tak se přerazil sám, aniž by následně za trest přerazil mě.

A tak jsme se vraceli domů, už pomalejším tempem, zatímco si páníček pod chybějící vousy mumlal něco o přetrženejch hadech. Nevím tedy proč, protože doma žádnýho hada nemáme. Naštěstí, protože cokoliv většího než žížala by mě mohlo sežrat. Už takhle si mě lačně měřila jedna ztepilá rousnice, no dobrej pocit jsem z toho neměla. Rybáře na tebe, potvoro! pomyslela jsem si a raději poodběhla pryč.

Domů jsme doběhli příjemně unavení, páníček s drobným zraněním na koleni, ale taky spokojenej. Jen co sundal brusle a políbil ženu, prohlásil něco o schůzi na které nesmí chybět a se slibem že se vrátí za dvacet minut se po anglicku vytratil. Vrátil se za dvě hodiny A dvacet minut, když už jsme s paničkou ležely a spaly. Já tedy spíše podřimovala, jakmile se ozval klíč v zámku tak jsem měla oči na šťopkách a uši v pozoru, ale protože jsem byla unavená jako kotě, tak jsem se ani nezvedla a jenom jako slunečnice hlavou sledovala počínání páníčka.

Ten se tiše vysvlékl, prolétl sprchou aby nesmrděl, z pusy mu byl cítit ostrý zápach peprmintu – copak to těm lidem tak chutná, že si musí x-krát denně čistit zuby? To je určitě tím, že si sami pomlaskávaj na samejch pamlscích, ale by si čistili zuby a trénovali dásně na granulích, to ne! A my to máme žrát a ještě se u toho tvářit šťastně? Děkuju pěkně.

Páníček přilehnul k nám, objal paničku a přivinul jí na ramínko, tak jsem si přelezla k němu na břicho. Jednak ho má měkké a teplé a jednak tam na mě došáhne aby mě mohl hladit, když zrovna nehladí paničku po vlasech.

Spokojená, v teple a bezpečí usínám, zdá se mi že jsem metelila na závodech tak rychle, že jsem vyhrála věnec kabanosu tak velikej, že mi ho ani nemohli dát kolem krku, takže jsem seděla ve věnci kabanosu jako tyčka uprostřed slunečních hodin a byla šťastná, tlamu plnou slin a natěšená až skončí ceremonie a budu si moci vychutnat svou první cenu...