Jak mi došly peníze

A je to tady, přišla bída na kozáky. Výplata se navzdory tomu, že je již s napětím očekávána a její bankovní cestička pečlivě umetena, stále nedostavuje. Každý den je tak pro mě krásný a pestrý, protože ráno vstávám pln očekávání a večer bych ulehal pln zklamání, nebýti toho, že uléhám za hysterického smíchu toho člověka, jehož tělo obnošuji.

www.svet-bydleni.cz

Včerejšek byl tím dnem, kdy došly i poslední z mých, tolik oblíbených bankovek. Protože se taková situace nestává jako blesk z čistého nebe, připravil jsem se na včerejší den tak, abych netrpěl hlady. Žena připravila oběd do plastiku, plus na ráno kousek švestkového koláče, svázal jsem si to tedy do ranečku a vyrazil ráno statečně do práce.

Ráno byla pohodička, jsou okurky, takže jsem několika rychlými tahy uspokojil naší klientelu a jejich noční požadavky; vysloveně zaskočil svou rychlou reakcí klienty, kteří mají tu slušnost žádat si mých služeb v pracovní době a když jsem měl hotovo, uvařil jsem si malou kávičku k tomu švestkovému kousku lásky od mojí ženy.

Dopoledne jsem pak trávil střídavě jedním komplikovanějším klientem, popíjením kávy a psaním svých včerejších blogů. Dokonce i s kolegou jsem laškovně potlachal. Protože zejména tlachání je pro mne značně vysilující, k polednímu jsem poobědval zelňačku od ženy a těšil se z toho, jak ten den hezky utíká, klienti spokojení, šéf v pohodě, firemní zahrada posekaná, no prostě pohoda klídek, cigáro už ne. Zelňačka byla prý bez jíšky, dietní.

Protože mi ale moje žena jen tak mimoděk chystá různá překvapení nejrůznějšího charakteru, zhruba ve dvě začaly pracovat nervy a ve tři začalo pracovat zelí. S čímž bylo v přímé úměře spojeno přerušení mého výkonu povolání a pravidelné výlety na toaletu, aby kolegové v kanceláři neměli pocit, že jim v kanclu „troubějí, na horách jeleni“. Nehledě na to, že co se mé pachové stopy týče vypadalo to, jako že mi něco v noci vlezlo do zadku a chcíplo to tam. A tak mne dnes jednak opustilo jmění a jednak se z toalet ozývalo výhružně hřmění.

Vysílen neustálým běháním po schodech na toaletu a proklínáním své milující ženy jsem zhruba kolem páté ztěžka usedl, vyčerpán, do své židle, s pocitem nesmírného hladu. „Co to ta Janina říkala? Že je ta zelňačka dietní?“ blesklo mi hlavou. „No bodejť by nebyla dietní, když člověkem projede jako horkej nůž máslem a jeden může hovořit o štěstí, že se nezasekne do prkýnka. Navíc je to samý zelí, trocha papriky na chuť a kolem masa to jenom pronesli, aby se to ovonělo.“

V podstatě člověk s dietní zelňačkou na výstupu může být rád, pokud nepředvede tzv. „Královský veletrh“. Tedy, že si jedním pšoukem nenatrhne kalhoty, trenky i prdel. Ale dost bylo biologie.

Žaludek sevřený v tvrdou dělnickou pěst mi dával zcela nevybíravě najevo, že jíst se bude, i kdyby na chleba nebylo. A protože můj jazyk je nejenom liška chlupatá, ale především podšitá, přizvukoval tomu revolučnímu hýkání v mých útrobách, jako že by to chtělo nějakou laskominu.

Otevřu tedy peněženku, do sekce papírových bankovek jsem ani nenahlížel, abych zbytečně nepotrhal pavoukům pavučiny a rovnou jsem rázným pohybem rozepnul přihrádku na mince. To byl pohled. V koutě se krčila dvoukoruna a ustrašeně se třásla, že jí hodlám použít.

Přivřel jsem oči, přizvednul hlavu a dlouze se zamyslel, co dneska člověk dostane za laskominu v hodnotě dvoukoruny. Dlouhá, dramatická pauza a – nic. Ukonejšil jsem tedy posledního nominálního mohykána, tiše zavřel peněženku a šel si nalejt vodu z kohoutku, jak mi z toho přemýšlení vyschlo.

Poslední hodinu své pracovní doby jsem se snažil vyplnit prací, abych opustil začarovaný kruh otázek „Proč piješ?“ „Abych zapomněl...“ „Na co?“ „Že piju...“ Tohle kolečko je daleko zábavnější, pokud vás považují za alkoholika, ale praktikovat tohle s vodou je jako poslouchat porno v rozhlase. Prakticky nemožné a nemožně nepraktické.

Konečně padla! Hurá domů, kde mě čekají nakoupené jídelní zásoby a v nejhorším případě žena, pes a dcera, všechny k sežrání. Usedám do svého auta a v odpoledním slunci se mi u řadící páky zaleskne pětikoruna. „Ha! Jsem boháááč!“ zaraduji se a pomocí svých hlady ještě nešikovnějších prstů než obvykle, zahazuji pětikorunu odrazem od čelního skla, své lebky a bočního okýnka do úzké škvíry mezi sedadlem a vozem.

„Zase chudej...“ pomyslím si s povzdechem, otevírám dveře auta a nechám si odpoledním deštíkem potupně skrápět zadek, hledaje v intimních záhybech svého vozu lesklou naději na štěstí. Se zadkem ve stavu za který by se vodník nemusel stydět, nalézám nejenom původní pětikačku, ale i druhou, zcela neočekávanou minci, taktéž v hodnotě 5,- Kč! „Jsem boháááč!“ procedím mezi zuby a tisknu mince v dlani. Představa, že je šikovně zahodím někam do kanálu by mě donutila zlomit si levou ruku do pravého úhlu.

Vědom si, že „lehko nabyl, lehko pozbyl“ funguje až záludně dobře, opatrně kladu mince do středového komínu auta a z „popelníku“ vyndavám poslední železnou rezervu, ve formě další pětikoruny. „Sedmnáct korun, to už je kulantní sumička!“ mnu si své mentální ruce, zatímco těmi fyzickými držím volant, věnuji se řízení a přizpůsobuji svojí jízdu svým schopnostem a stavu vozovky.

V povznesené náladě dorážím na pumpu která je na cestičce k domovu a už se jako hrabě pán nesu pln očekávání do jejích klimatizovaných útrob.  Ovane mě závan vzduchu ne nepodobného tomu, který je v průměrné hrobce. Shrnu svůj šlechtický nosík a málem sebou švihnu varlaty napřed na žlutou plastovou ceduli „Pozor, za vlhka klouže!“. Čímž se vysvětluje vlhký, hnilobný zápach v kombinaci se studeným závanem z klimatizace. Hrobka moderní dopravní kultury je kompletní. I se Šrekem.

Uklidňuji svá rozhoupaná a mírně traumatizovaná varlata nenápadným povytažením kalhot a pokračuji plynule v nonšalantní prohlídce zboží do sedmnácti korun. Na benzínce. Blízko centra Prahy. Debil, no... Studentská pečeť za 45,-, Milka 38,- nebo kolik, opouštím sekci čokolád kde mi začíná být jasné, že mi pšenka nepokvete a ubírám se zcela nenápadně k pultu.

Již z dálky ostřížím zrakem osahávám cenovky – už mi vůbec nejde o to na co mám chuť, ale o to, abych nedopadl jako ta největší vostuda, co přijde na benzínku chytit tik v oku z cenovek a pak polknouc hořkou slinu odchází dštít síru do Plusu, jak je v Praze draze.

Jdu podél regálu a nechám si bičovat nervy cenovkami 18,- Kč, 19,- Kč... Polévá mě studený pot a mince v ruce pálí. "Ha! KitKat Chunky! Patnáct vočí, ježkovy voči, já to dokázal!" Beru z regálu rudě drzou tyčinku a podávám jí vítězoslavně na pult. „Všechno?“ zeptá se mě má oblíbená prodavačka, se kterou jsem měl již několik konfliktů na téma komunikace se zákazníky.

„Ano.“ „Patnáct korun... Prosím“ dodá vzápětí, jakmile se střetneme očima. „Nezapomnělas kdo ti posledně skočil do úsměvu, co, drziště?“ pomyslím si, zatímco další myšlenka která následuje je ve smyslu „Musí si v tomhle státě každej vychovávat svou prodavačku, aby na něj nebyla otrávená, drzá a nedejBože povýšená?“

„To je dobrý...“ pokládám na pult svých sedmnáct a odcházím s pocitem veverky z Doby Ledové. „MŮJ OŘÍŠEK!“

S tikem v oku usedám do vozu a jedu domů, do Podolí, do lékárny, do prdele to je dobrota!