Jak jsem šel na H.E.A.T.

Má žena orodovala již delší dobu, abych s ní šel na „hýt“. Když jsem se ptal, co to je, tak mi řekla, že takový chození na mechanickým pásu. Tož to neznělo špatně, tak jsem pár týdnů odolával a včera se zlomil s tím, že půjdu. Vyrazili jsme i s dcerou, které se sice vůbec nechtělo, ale kdyby nebyla dáma, tak by prohlásila, že vidět vorvaně klopýtajícího na pásu v potu těla, si nemůže nechat ujít, takže šla s námi.

www.heatprogram.cz

Dorazili jsem do fitka a už ve dveřích mi mělo bejt jasný, že něco není v pořádku. Zatímco normální cvičenky opouštěly prostor lehce opoceny, z „hýtu“ se potáceli lidi mokří, jakoby je tam polejvali vodou, viditelně šťastní že žijou. „No co, je to HEAT, čili anglicky žár...“ říkal jsem si a naivně jako děcko vstoupil do místnosti.

V místnosti byly mechanické pásy poskládány tak, že všichni měli bezvadný výhled na cvičitelku, což z normálních fitek taky neznám, takovéto amfiteátrové půlkruhy. Vzduch byl těžký tak, že by Rákosníček měl co dělat, kdyby tu mlhu chtěl krájet, ale byla otevřená všechna okna, tak se tam rychle udělalo dýchatelno.

Pohledem jsem přelétl místnost a zhodnotil nejlepší místa, byla to samozřejmě ta u okna a u větráku. Jako čerstvý nekuřák mám pořád „kyslíkovou dietu“ a již při drobné námaze lapám po dechu jako lačnej po řízku. Takže jsme se usalašili na pásech a v ten moment u mě byla cvičitelka, velmi pozorná a milá slečna.

Nejdřív  jsem musel samozřejmě zhodnotit její zjev, takže prvních pár slov jsem upe nevnímal, ale zato vím, že v obličeji byla hezká, postavu vysportovanou, ale možná až zbytečně štíhlou, ňadra – jak to u sportovních postav bývá – spíše menší, a pleť tmavá tak, že v noci z ní musí být vidět pouze bělmo očí. Tedy ne, že by tak byla rasově disponovaná, prostě jenom podlehla klasickému mámení, že čím tmavší tím lepší, a její pleť tak v kleče prosila sepnutýma rukama o pomoc a těšila se na zimu.

Když jsem začal vnímat hlavou a né hlavičkou, bylo mi vysvětleno, že ta věc přede mnou, co vypadá jako ovládací panel pro skotské střiky je ve skutečnosti ovládací panel „hýtovýho“ pásu. Abych vysvětlil, co to vlastně H.E.A.T. je: Anglicky řečeno, High Energy Aerobic Training – česky řečeno, Aerobický trénink s vysokou energetickou náročností.

„Co může být tak energeticky náročnýho na blbý chůzi?“ řekl jsem si poté, co jsem pochopil jak to funguje. Pro technické typy: Jedná se o bržděný pás na nakloněné rovině. Tečka, ýzy. :)

Že se „to“ blíží jsem poznal podle toho, že proti veškerým mým předpokladům cvičitelka zavřela okna, zatáhla žaluzie a pustila UV zářivky. Patrně proto, aby nebylo vidět na ty naše strhaný xichty. Každopádně než jsem stačil zareagovat, tak si staré HEATové harcovnice natočily zkušeně „můj“ větrák na sebe, takže jsem pochopil, že pokud chci zůstat gentleman, budu muset počítat s tím, že se taky trošičku opotím.

„Tak začínáme!“ zahlaholila cvičitelka do mikroportu a její hlas se nesl z reproduktorů, stejně jako dynamická hudba. Tak na rozehřátí jsem šel po takovém „akurátním sklonu“ pásu, fakt žádná makačka, pohoda... Jenže s přibývajícími minutami mi moje dechová frekvence dávala jasně najevo, že zatímco já hrdinně šlapu, moje tělo jede na vysoký dechový výkon.

Protože nejsem sebevrah a nepotřebuji si nic dokazovat, v klidu jsem ignoroval cvičitelčino znělé „A zrychlujeme!“. „To víš že jo, já ti tady zrychlím a za pět minut mě povezou houkačkou na sál...“ pomyslel jsem si ironicky a tvrdošíjně „šlapal zelí“ svým tempem. A minuty běžely.

Po asi deseti minutách, kdy jsme se svým tělem po sobě po očku pomrkávali, jakože co teda kdo udělá, jsem na něj v duchu spiklenecky mrknul a trochu přidal. Mé tělo zvedlo oči v sloup a s výrazem „jak je starej, tak je blbej“ se neochotně zapojilo do mého soukromého pokusu o sport. Chvilku jsem vyklusával, ale jakmile jsem klusal tak pět minut, řekl jsem si „Zvolni chlapče, kyslíkovej deficit je sviňa.“, takže jsem zvolnil a skutečně, za chvíli jsem připomínal statného aparátčíka, co vstal od kafe s cigárem a šel pěšky na Labskou boudu. Úplně jsem se viděl v těch tesilkách, silonový košili, kravatou kolem hlavy a jazykem na vestě, jak balancuji na hraně infarktu myokardu.

Právě jsem začal bejt rád, že se cvičí v UV světle, že je vidět jenom kmitající těla v bílých hábitech. Můj obličej přestal být schopen úsměvu a se strhanými rysy jsem vyslechl památně nadšenou větu cvičitelky „Ták a přizvedneme pásy a jdeme do kopce!“ „Si děláš prdel, a do teď jsem šel jako po rovině?!?“ řekl bych, kdybych A) mohl mluvit B) mohl dýchat, C), mohl se soustředit na cokoliv jiného, než byl můj tělesný rytmus.

Na HEATu se nesmíte zastavit. To se prostě nedělá. Můžete drtit nadávky mezi zuby, můžete si jet svým tempem na svém sklonu, ale jak zastavíte, tak je všechno špatně, faux pax a můžete jít domů s brekem. Takže jsem ze svého těžkého kroku vzhlédl nevěřícně k vrcholu před námi a zhodnotil, že tuhle horu jednoduše obejdu.

Takže jsme se objali se svým tělem kolem ramen, a vzájemně se podpírajíce, ztěžka našlapujíce, zahájili jsme naší objízdnou trasu. Cvičitelka vypadala jako přízrak, protože nejenže běžela do kopce jako kráva - tedy ten kopec byl jako kráva, né ta cvičitelka – tak ještě v pohodě hlaholila do mikroportu „Zádíčka narovnáme, zadečky stiskneme, bříška zatneme!“

Tak zadek jsem měl zaťatej jak řeznickou širočinu do špalku, záda rovný jako bych měl místo páteře bambusovou tyč a kdybych zatnul bříško, respektive svojí cejchu, tak bych se... No na mou duši! Posral.

Lilo ze mě. Šlapal jsem chvíli s hlavou skloněnou a pozoroval kapky, jak mi padaly z obličeje na pás. Vzpomněl jsem si na Forresta Gumpa, jak říkal že ve Vietnamu pršelo ze shora dolů, zleva doprava a někdy... Někdy pršelo dokonce zezdola nahoru.

Vzpomněl jsem si na historické záběry z pumovnic bombardérů, jak se z nich sypaly stovky bomb při kobercových bombardováních. Držel jsem se rozkročmo v horní části svojí lebky a pozoroval, jak kapky padají. Vhííí... Vhííí.. Vhííívhíííí! A dole jenom obláčky prachu, doprovázené tlumeným BUM, BUM. BUM.

Zvedám hlavu a zjišťuji, že to bouchání je ve skutečnosti poměrně pravidelné a že se jedná o moje srdce, klepající na nebeskou bránu. Rychle zvolnit, než mu někdo otevře... „A snížíme pásy, uvolníme brzdy a jdeme po rovince!“ zní povědomý hlas z reproduktorů. „Cože? To pořád ještě šly do toho kopce? Ty ženský jsou šílený a ta cvičitelka, to je vyvrhel ze sportovního pekla!“ pomyslel jsem si.

Ve světle volnějšího tempa jsem začal reálně zvažovat, jestli není lepší prostě nežrat. Většina holek sem prý chodí, aby zhubla. Nevím. Většina mi přišla naprosto v pohodě, vyjma cvičitelky, která sice na první pohled působí jako pohlednice z Mauthausenu, ale poté co vidím ty výkony chápu, že to nebude hladem, ten její úzkej profil. Hlad sice taky bolí, ale dá se saturovat pitím a hlavně – nejde při něm o život. Tedy když hovořím o normálním, evropském hladu, který tu zažene cereální tyčinka, tam houska s masem, nebo – třeba v mém případě, pečené vepřové koleno s křenem a pivem.

Ano Bože zdravé stravy, zhřešil jsem. Opakovaně, často a rád. A abych dostal svojí karmu do rovnováhy, přestal jsem kouřit a začínám se poohlížet po nějakém druhu pohybu. Každopádně obdivuju všechny ty samice na těch pásech, protože to, co ze začátku vypadalo jako banální procházka růžovou zahradou, se stalo sprintem růžovým trním.

Výstupy na kopec byly nakonec „pouze“ dva. Nedal jsem ani jeden. Na konci tréninku pak bylo zklidnění, vydýchání a protažení. Celý trénink jsem se těšil „až to skončí“. Když to ale skončilo, jednak jsem byl poměrně hrdej na to, že jsem to vůbec dokázal, že se mi nezatmělo před očima a nepadl jsem potupně obličejem na plocho na pás a nenechal se jeho setrvačností shrnout někam dozádu, a jednak jsem si tak zvykl na chůzi na pásu, že kdybych se pak neprotahoval  a ihned z pásu seskočil s tím, že jdu domů, tak bych vzal velmi divnou faleš a skočil do zdi.

Takhle jsem se sice vypotácel stejně, jako moji předchůdci, zpocenej tak, že na mě nebyl nit suchá a v duchu jsem pozdravil ty jejich strhaný, ale šťastný obličeje a pochopil, proč se tak tvářili.

Jak bych tedy H.E.A.T. zhodnotil z pohledu „normálního chlapa“? Je to celkem fajn vychytávka, volíte si vlastní tempo a zatíží vás to člověku přirozeným způsobem, tedy chůzí. Nebudete po tom mít bicáky, tricáky ani žádný další –áky, ale překvapivě dobře to zvedá fyzičku a dechovou kapacitu. Pro příště si sebou ale beru MP3ku a vlastní větrák, na kterej jak mi někdo šáhne, tak mu snad urazím ruku až u samý prdele. Nevím jestli UV tma k tomu cvičení patří, ale já bych teda raději uvítal otevřená okna, nebo ještě lépe – kdyby se tohle dalo provozovat někde „na zahrádce“. Jako se chodí pít pivo na vzduch, tak tohle by bylo taky hodně fajn.

Takže jako H.E.A.T. je fajn, doporučuju každýmu alespoň zkusit. Jo – a nebolí vás po tom cvičení tělo, což druhej den v práci jistě oceníte. :)