Co se v mládí naučíš... Ve stáří jako když utne.

Sedím takhle jednou na balkoně, pokuřuji svého Davida – tedy cigaretu značky Davidoff, aby nenastala mýlka a vy jste nepolkli úlekem cigaretu hned při prvním řádku... Tedy sedím, poklidně si zadělávám na rakovinu, nechávám se konejšit nastupujícím večerem a přemýšlím, jak máme my lidi ten mozek hezky činanej.

www.rustovyhormon.cz

Celou dobru do něho něco rveme, vědomosti, pocity, zkušenosti... Občas ho propláchneme nějakou tou metlou lidstva aby tam bylo čisto a žijeme. Pokud bych si to měl vizualizovat, tak bych řekl, že naše mysl je jako kometa – na samé špici je to, co se učíme, plus balast kolem, uvnitř je pak tvrdé jádro nás samých a za námi zůstává ocas vzpomínek na to, co jsme už jednou uměli a co teď pomalu pohasíná a mizí v dráze času. Nepotřebné, nepoužívané vědomosti a dovednosti.

Poměrně nedávno jsem se bavil s přáteli na téma využití kapacity našeho mozku, že prý využíváme jenom deset procent naší „výpočetní kapacity“. A z diskuze vyznělo, že „je to škoda“, co bychom mohli teprve dělat, když bychom uvolnili těch zbylých devadesát procent. Telepatie, telekineze, teleportace a další telátka nespoutaně vyběhla z ohrádky všedního bytí a už jsme snili co by, kdyby.

Nicméně jakožto absolvent výstavy Bodies (takový ty konzervovaný mrtvolky lidí, ve zkratce řečeno), který díky této výstavě pochopil jak nesmírně sofistikovaný a propracovaný biomechanismus lidské tělo je, jsem se musel zamyslet na tím, jestli náhodou neexistuje důvod pro těch deset procent. Například v ženském těle nepropadne špendlíková hlavička mezi orgány, přesto se tam vejde medicinbál v podobě dělohy těhotné ženy. Lidské tělo je fantastická věc a každý orgán, každý sebemenší detail má svůj význam.

Teď pominu jediný „orgán“, který jsem upřímně nepochopil k čemu nám je – nervy v zubech. Jako – proooč? Je to nutný? Proč nemůžeme mít zuby jako žralok, nebo jiná potvora, která nemá v zubech nervy? Myslím, že tady si „Nejvyšší architekt“ tak trošku zapřeháněl. Ale zpátky k mozkové kapacitě.

Varianta 1

Položil jsem si první otázku – není těch „volných devadesát procent“ bezpečnostní pojistka pro případ psychického přetížení? Znám případy – a sám jsem jeden zažil na vlastní kůži – kdy na vás „sáhne smrt“, ale vy ještě nechce poznat Stvořitele, nechcete umřít. A vaše tělo „to předá amygdale“, a předvedete neskutečný sportovní výkon.

Typický příklad? Jste v důlní šachtě pro svážení důlních vozíků. Najednou nahoře slyšíte řev a rachot a okamžitě víte, že jste v pr... ostorách tak úzkých, že uhnout není kam, lehnout na koleje a nechat se bezpečně přejet nepřichází do úvahy a jediné, co se vám leskne v protisvětle je relativně široká vlhká trubka pro přívod vody nebo co. Nepřemýšlíte. Sledujete, jak se po kolejích s ohlušujícím rachotem řítí naložený důlní vozík a o vaší maličkost ani nepřibrzdí, prostě to pleskne a z vás zbude trocha pasty na stěnách a podlaze. Najednou, v adekvátní vzdálenosti vozíků od vás přidřepnete a skočíte tak prudce a vysoko, že tam kde jste měli dřív obličej jsou teď vaše boty, které ještě zvedáte aby se vozíku ani nedotkly.

Vozík přejede, vy se podíváte nahoru a zjistíte, že se z boků držíte vlhké trubky a začínají vám ujíždět ruce. Spadnete dolů, postavíte se na nohy, vyjdete z šachty pevným krokem a teprve až na denním světle se zhroutíte šokovaným spolupracovníkům k nohám. Z jejich pohledu nemohl z té svážné díry nikdo vyjít živý. Ne těsně poté, co tudy prosvištěl plný vozík.

Nebo další případ – prožijete příšernou havárii ve Formuli 1, jakmile vás uhasí tak si sundáte helmu, požádáte o cigaretu, zapálíte si – a zkolabujete. Nebo dveřmi na velmi vysokém posedu utrhnete sršní hnízdo a obratem skočíte ze cca čtyř metrů a utečete, aniž by se vám cokoliv stalo – můj případ.

Nemáme tedy těch „devadesát procent fóra“, pro případ kdy jsme v kaši, aby jsme tu kaši nejedli tak horkou, jak se zrovna vaří? Přece jenom, „ošéfovat“ tak složitej biomechanismus jakým je člověk a „vytunit“ ho ve vteřině k maximálnímu možnýmu výkonu tak, aby nedošlo k sebepoškození tímto extrémním výkonem chce už pořádnej výpočetní výkon.

V souvislosti s tím – pokud bychom měli tu možnost zapnout si devadesát procent výkonu a jenom deset nechat jako rezervu, kolik lidí by zvolilo tuhle cestu? S vědomím, že „kdyby něco“, tak dojde k přetížení mozku, zhasnou jako svíčka a omdlí? Nebo budou mít trvalé psychické následky? No, pravděpodobnost, že se něco takového stane je mizivá, ale přece jen, kdyby mě „z toho amygdala nevytáhla“, tak tady už nejsem...

Je to osmdesát procent výkonu za cenu rizika nečekané smrti. Může se to velmi vyplatit, pokud se nic nestane tak žít až do důchodu s „mozkem na hranici červenejch otáček“ by mohla být pracovní a kreativní výhoda, na druhou stranu by to mohla být i velká nevýhoda. A co teprve, až by se tohle stalo standardem, všichni by měli mozky na devadesáti procentech a „normální člověk“ by byl někde na úrovni tříletého děcka? To není budoucnost, která by se mi líbila.

Varianta 2

Druhou variantou, která mne napadla je, že procentuální využití našich mozků může být takový hezký metr od našeho Stvořitele, nebo Matky přírody. Taky vás jako malé stavěli ke zdi a dělali čárku, o kolik jste zase povyrostli?  Výkon našeho mozku může být zakódovaná, skrytá „čárka“, na jakém jsme vývojovém stupni. A kam jinam tuhle čárku umístit, než do jediného místa, kde máme všech pět (a více) smyslů, tedy do hlavy?

Kdybych byl mimozemšťan lomeno Bůh a stvořil genetický experiment jménem lidstvo, jistě bych chtěl mít jakýsi statistický ukazatel, jak si můj experiment stojí. Nějakou relativně absolutní hodnotu. Třeba jako má sadař, když mu začnou zlátnout jablka. A až když jsou rudá tak ví, že může sklízet.

Taková čárka, chytře umístěná v našem vědomí navíc nám samým může zároveň odrážet náš stupeň v momentě, kdy jsme takové sebereflexe schopní. Kdy máme vědu na úrovni která umí stanovit kolik procent mozku využíváme. Kdy máme sebeuvědomění na takovém vývojovém stupni, že ti tohle vůbec uvědomíme, že to rozpoznáme. Že se nám akustické „mlánla blabží“ složí do „máma vaří“ a pochopíme nejen formu, ale i význam.

Tedy viděno touto optikou, jestliže hrubě zprůměruji věk, kdy přestává člověk růst (dívky 16-17 let, chlapci 19-21 let) na 18,5 roku a vezmu z toho deset procent na našem „metru“, vychází mi z toho, že jsme jako lidstvo na úrovni dítěte, kterému je 1,85 roku, je nám tedy rok a deset měsíců. Zhruba.

Jak se chová zhruba dvouleté děcko? Je roztomilé, mazlivé, učenlivé, experimentující, ale také zlé, sobecké, útočné, naivní, sebedestruktivní... Podobnost s lidstvem čistě náhodná? smích

Přijmu-li tedy tuto zábavnou logiku, potom naše „chtění teleportace, telekineze a telepatie“ je stejně vtipné a absurdní, jako kdyby po nás naše dvouleté děcko chtělo řídit naší vymazlenou Škodovku. Jednak asi „né sorry, rozbiješ to a ještě zabiješ sebe i nás“ by byla první věta co by nás napadla, následována hned vzápětí větou „simtě, nevidíš si přes volant a nedošáhneš na pedály...“. Jsou věci, které prostě nejdou urychlit.

Závěrem...

...bych tedy chtěl konstatovat, že není naším cílem vědět vše. Naším cílem je vyvíjet se, experimentovat a užívat si tu naší kouzelnou nezralost, která nám sice občas leze na nervy, ale zase jsme, jako ty děti, roztomilí. Jestliže jsme jako komety, které se učí a zapomínají a na konci své životní dráhy zapomínají tak mocně, že už v podstatě pohasínají, tak nemá smysl proti tomu bojovat, nemá smysl hledat věčný život či věčné mládí.

Má smysl rozvíjet se, uvažovat, vzdělávat sebe i ostatní, experimentovat, fantazírovat... Prostě si s tím životem hrát. Z hlediska „velkých civilizací“, tedy těch mimozemských, jsme pořád ještě děti a hra k nám patří. Hrou se cizelujeme a zdokonalujeme. Je to vývoj i přesto, že „z hračky bývají plačky“. Tyto naše hry by ale měly mít nějaký vyšší cíl, něco, co předáme těm po nás. Pidilidi, alias děti. Třeba oni využijou v průměru o půl procenta svého mozku víc.

Třeba ne.

Každopádně ptáte-li se mě (jakože neptáte a nejspíš jste už rádi že jste se prokousali až sem, na konec článku a chcete rychle ukončit to utrpení... smích), co je pro mne smyslem života, tak vám odpovím:

Smyslem života, je dát životu smysl.

Ten můj spočívá ve vývoji a v radosti z předávání informací a podnětů dál.