Chuť ovoce

Ptáčci zpívají. Zpěváci taky. Květiny voní. Vetšinou. Ženy taky. Většinou. Miláčku podívej! Hvězdičky se rozprskly po nebi jako stříbro po jitřním sametu. Svítí jen pro nás. Svítí jen na nás. Padají jen pro nás. Pro naše sobecké mysli. Nevadí. Nevadí že padají jenom pro nás. Jiným spadnou určitě taky. Květinky se ohýbají v nočním větříku, neobtěžovány bodavým hmyzem. Čechrají si okvětní lístky aby se ráno líbily. Dvacet komárů úpí v žaláři hladu.

www.simplyclassicfruitbaskets.com

Jsou tak hubení, že je jim vidět skrz křídla. Chudáčci zasraní… Vlhká tráva dýchá teplým dechem na šíji ležící dívky a větřík jí ledabyle pročesává jemné vlásky. Tyhle letní lásky… Broučci a hmyzáčci obstoupili v oválu dvě svíjející se těla. Nikdo je teď nesmí rušit - prožívají šumění. Vánek ustal, pojem z prostoru se kamsi vytratil. Nahradil ho pocit nekonečného štěstí, krásy a lásky. Všechno ostatní je teď tak smrtelné - tak smrtleně a pomíjivě bezdůvodné… Dvě těla na sobě leží, tisknou se fk sobě. Dvěma tělům je dobře v této době. Dvě těla dvě srdce - každé z nich bije pro toho druhého. Symbióza člověka a citu… Hvězdy z oblohy stále ještě nikdo neuklidil… Větřík se vrátil a ovívá zpocené milence. Broučci se sebrali a fofrem lezou po těch tělech podívat se že i tak obrovská těla jsou schopna těchto nicotně obrovských citů. Citů které dávají nekonečnu poměr. Logické nebo ne - zabij mě. Logické nebo ne - miluj mě. Logické nebo ne? Sleduj mě! Šroubovicí stoupám ke hvězdám, stříbřítý popel házím na zem. Letím jako torpédová duše nad domy, lesy, loukami, buňkami, baktériemi… Planety? Hvězdy? Ty nicotné hmoty? Co je to v porovnání s životem  který žijí? Běhají kolem sebe, třou se o sebe… Jejich dráhy do sebe zapadají stejně přesně jako milenec do své milé - jako duše do těla.

"Maminko? Jak jsem se zrodila?"

"Víš, to přilétl motýlek a pak jsi se nám narodila…"

"A mami?"

"Ano dceruško?"

"Mami, proč mi lžeš? Motýlci se s tebou nemohli milovat, a byť sebekrásnější nemohla sis je vzít, sáhnout na ně, něco jim chybělo. Něco. Něco co má náš táta a co v noci zve ty krásné pocity do tvé duše. Něco čím tě upoutal. Něco proč ho miluješ. Mami, maminečko - co je to?"

"To je… Něco… Co já sama nedokážu vyslovit. Je to něco tam uvnitř. Tam ve mně je takový mlsný jazýček a tomu chutná jen to nejsladčí ovoce."

"A mami? Jaké ovoce je náš tatínek?"

"Nevím. Opravdu nevím… Nejspíš chutná jako duha. Je pokaždý jiný, ale přesto veselý. Nejvíc chutná po višních. Drsná chuť se sladkokyselým nádechem. Trocha vášnivého purpuru navrch… Zpestřující zelená stopka… To je tvůj tatínek dceruško."

"Ale mami, já třešně nerada! Jak já si vyberu tatínka?"

"I jdi ty jedna! No jakpak asi? Ochutnáš - a to nejsladčí ovoce si prostě utrhneš!"

"A mami, kolik ovoce musím sníst? Než najdu to pravé?"

"To nevím. Ale dám ti radu - nejez ho moc najednou - bude tě bolet bříško, a nejez ho moc rychle - zaskočí ti. Také dvě chutě dohromady vytvorí jednu třetí - ani jedno ovoce pak není jaké vypadá."

"Mami?"

"Ano?"

"Kolik plodů jsi ochutnala ty před tatínkem?"

"Dva."

"Ale no tak mami! Lhaní přenech právníkům! Ja jsem část tvé duše - já mám právo na pravdu."

"Dvacet dva. Tolik jich bylo, ano… Ano…" říká maminka a zasněně se dívá nahoru do kouta místnosti, zatímco jí před očima letí ten krásný čas chutnání ovoce. Tak rychle to uteklo… A je to pryč… Sentiment zaplavuje maminčiny oči.

"Mami proč pláčeš? Vždyť venku svítí sluníčko! A tatínek tě stále miluje! I když už z tvé tváře svítí krásně jen ty oči. Ty oči pro jaké se vedou války, ty démanty v moři něhy. Ty nesmíš plakat! Když je na světě tak krásně! Copak by to bylo za uplakaný svět?"

"Máš pravdu holčičko… Ty moje kočičko… Ty moje klubíčko sametové…." Směje se maminka skrz slzy jež teď patří historii. Jako křišťály odplouvají slzičky do moře věčnosti… Do té věčnosti kterou očekáváme… Jak by řekl Smrť - spravedlnost není, jsem jen já. Smrtelníci příjdou kam věří že příjdou. Křehcí tvorové s křehkou aurou myšlení… A přece mě každý den fascinují svými činy, myšlenkami, vzpomínkami… Vzpomínkami na ty hezké chvíle co sice už nepříjdou - ale ukážou nám cestu za dalšími. A tak řídíme naše auto ulicí Radosti, a žádný výmol který otřese naším korábem silnic nás přece nerozhází… Vždyť to auto opustit nemůžeme - tak proč si jízdu nezpestřit láskou, smíchem a radostí? Pročpak ne? Kdyby Bůh nechtěl abychom se smáli, udělal by z nás křišťály - krásné, čisté, ale studené a tvrdé. A to my nejsme. MY totiž máme… Máme… Máme to, co za nás říká "Miláčku…", máme to co nám vžene slzy do očí pro radost i pro starost… To, co určuje rytmus a směr našeho bytí… V nás totiž bije… V nás bije srdce!