The River Café

Londýn je rozlehlý, to přece ví každý. A lokalita Charing Cross hospital je nějaká povědomá, musí být nedaleko centra, tomu tušení podlehne skoro každý. Taxík se ale proplétá ulicemi lemovanými nižšími a nižšími domy stále dál. Když je na taxametru částka, kterou byste doma dali za výbornou večeři v některém podniku doporučovaném znalci, rezignujeme, a zkusíme se těšit na to, co doufáme zažít v cíli cesty.

Tichá ulice, cihlové fasády a domy připomínající skladiště nás po vystoupení z vozu dovedou k nenápadným dveřím na malém náměstíčku. Uvaděč otevře... a rozpoutá se bouře. Kontrast mezi předměstským klidem venku a pulsujícím rytmem uvnitř je šokující. Hudba, barvy, vůně, šum hovoru nás okamžitě pohltí. Nikdo nemůže být na pochybách, o co tady jde: malá šatnička, jen trochu větší průchozí bar, určený k čekání než nám připraví stůl, a pak rozlehlý prostor jídelny a kuchyně. Vše je zde zasvěceno jídlu a pití. Ocitli jsme se v chrámu chutí a tento dojem potvrzují i dvě obrovské kopule pecí s výdejním pultem uprostřed tyčící se na kuchyňském konci haly jako oltář. Nad nimi pak, jako memento pomíjivosti i té největší slasti, jsou na stěnu promítnuty veliké hodiny. Ty hodiny jsou zde jistě i z důvodu plánování rychlosti konzumace – je totiž třeba vše stihnout za 120 minut. Tak dlouhý čas je zde návštěvníkům vyměřen, neboť obchody musí běžet a za večer se proto vystřídají dvě směny strávníků – v 19 a ve 21 hodin. Ve 23 hodin pak personál zpomalí, začíná úklid a příprava na další den.

Při přechodu z baru do jídelny, na jejím prahu, na okamžik zaváháme a vnímáme scenérii, do níž se za okamžik ponoříme. Několik dlouhých řad stolů, stejně dlouhý pult po pravé straně, který slouží k vydávání nápojů, dezertů a vyřízení všech dalších možných přání hostů. Lidé u plně obsazených stolů působí v tlumeném osvětlení haly jako dav modlící se za zdejší skvělou kuchyni sem tam prozářený světlem svíčky nebo světlejší róbou dam. Postoupíme dál a zalije nás směs útržků hovorů, záblesků sklenic, vůní jídel i parfémů; stáváme se součástí toho velkého mumraje.

Nosnou myšlenkou podniku je italská kuchyně modifikovaná jeho zakladatelkami s velkou invencí a fantazií. Rose Gray a Ruth Rogers se rozhodly v roce 2001, že přinesou do Londýna svěží pohled na tradiční italská jídla a nezůstalo jen u toho. Vytvořily mnoho vlastních variací na zcela běžné pokrmy, které jsou sice známé názvem, ale přetvořené k úplně jiným chuťovým vyzněním. Podnik mění menu dvakrát za den (obědové a večerní) a také podle sezóny. Udržuje tak své fanoušky v napětí, z čeho budou nadšení příště. Jednou ze stálic zdejšího menu je dezert – dort Nemesis. Ten si ale zaslouží svůj vlastní odstavec, až dojde na dezerty. Zatím jsme byli usazeni a mladá rychlá obsluha doručuje jídelní lístek. Příjemně krátký, od každého chodu 5-7 možností, široký výběr vín, a to i rozlévaných. Volíme mozzarella di bufala jako předkrm, dále dušené telecí na víně a grilovaného divokého mořského vlka jako hlavní jídla. Z nabídky italských vín jsme vybrali sklenku rozlévaného Pinot Bianco z Trentina/Alto Adige.

Přes rozměry jídelní haly a relativní blízkost sousedních stolů nemáme pocit stísněnosti a slyšíme se velmi dobře hovoříce normálním hlasem. V průběhu večera tak vlastně dojde jen jednou k interakci s našimi sousedy, a to když se má partnerka vyjádří, že zdejší jídlo je lepší než orgasmus. Nato pán od vedlejšího stolu zpozorní a natočí se k nám bokem, aby lépe slyšel, kam se konverzace bude dále vyvíjet. V kuchyňské části podniku, která je zcela otevřená a vše se v ní odehrává v reálném čase podle přání hostů, tančí mezi stoly, pecemi, sporáky a talíři několik kuchařů. Poslední slovo pak má u výdejního stolu manažerka, která kontroluje každé jídlo před jeho odesláním na stůl hostů. Mozarella di bufala v podání zdejší kuchyně splní a předčí všechny tužby, které k této mozarelle mohou být vztahovány – je očekávaně klasická, je distingovaně zvláštní a je i nevtíravě překvapivá. Hrouda bufaly naříznutá na několika místech, ve kterých ulpěly kapky zeleného suchého olivového oleje. Lístky grilované čekanky. Pyré z hnědého hrášku. Spolu velmi chutná kombinace, založená na doplnění typické chuti mozarelly ingrediencemi, které s ní souzní v základech, ale dále ještě přidávají své specifické noty. Filé z mořského vlka je ugrilované rozporuplným způsobem, který dává možnost ochutnat všechny jeho polohy. Na okrajích a v místech, kde se kůže spojuje s masem je mírně připečené, ve středu zase bílé, měkké a šťavnaté. Jeho chuť dolaďuje směs koření s převládajícím rozmarýnem. Partnerka se zatím orientuje v chutích pomalu dušeného telecího, které se rozpadá na jazyku, jemné omáčky a mačkaných brambor. Obsluha je pozorná a přijde několikrát zkontrolovat, je-li opravdu vše v pořádku. Porce nejsou na první pohled nikterak velké, ale při jejich pomalé konzumaci se dobrý pocit z extrémně chutného jídla rozlije po celém těle a mnohý návštěvník se smutkem dá přednost životosprávě před dezertem.

Po zdolání bohatého předkrmu a hlavního jídla se vskutku může zdát dezert pojmenovaný po bohyni msty projevem suchého anglického humoru. Je třeba ale obnovit soustředění, naladit chuťové pohárky, protože přijít o tento zážitek na konci večera by byla opravdu škoda. Objednáváme si pro jistotu jen jednu porci pro dva. Čokoládový dort Nemesis je vlastně čokoláda ve své esenciální podstatě. Našlehaná tmavá hutná čokoláda, hustá tak, že bez potíží drží tvar dortové osminky, ale zároveň s jemným náznakem tekutosti, který ji činí lehce se rozplývající na patře a umožní vnímání její přímočaré chuti. Polovina porce nám bohatě stačí, abychom zaplavili naše chuťové, čichové i zrakové receptory čokoládovým zážitkem.

Obsluha sbírá poslední objednávky, tempo se zpomaluje a stoly se vyprazdňují. Nastává úklid a příprava na další oslavu chutí svolanou opět na zítřejší večer. Koncept restaurace je velmi jednoduchý, postavený na rychlém, bezproblémovém servisu a odbavení ve střídmých kulisách. V jeho středobodu je ale skvělá kuchyně, kterou nejen přiznává, ale dále ji zdůrazňuje a činí z ní mocný zdroj energie a přitažlivosti. Její díla stojí za cestu i z větší vzdálenosti než z centra Londýna.

The River Café                                                                                                                                     Thames Wharf, Rainville Road, London

www.rivercafe.co.uk