Oči, nosy a … dokonalost

Představte si temnou jeskyni, jen místy osvětlenou plápolajícím ohněm. Na stráži sedí náš vzdálený prapředek a nudí se, jako se budou nudit na strážích nejrůznějšího účelu generace jeho potomků. Vytáhne z ohně klacík a chvíli se baví tím, že jeho žhavým koncem kreslí ve vzduchu obrazce. Až uhasne, všimne si, že jeho nyní černý konec zanechává na skále stopu. Špičatý konec mu připomene událost z dnešního dne, kdy ostrým oštěpem spolu s dalšími bojovníky udolali bizona.  Co kdyby to zkusil klacíkem znázornit na stěnu jeskyně, aby se z toho mohl těšit i zítra?

O mnoho tisíc let později sedí ve ztemnělé hospodě malíř. On i jeho kolegové se zuřivě opíjejí a diskutují o svém vidění světla, barev, pohybu. Alkohol je droga uvolňující fantazii, ale je potřeba ho něčím zaplatit. Proto jeden z nich rychle črtá portréty přítomných měšťanů a vyměňuje je a další pití. Má nezaměnitelný styl; prázdné oči připomínající antické sochy, dlouhé kořeny nosů jako na afrických maskách a kulaté rysy jak by je mohlo nakreslit dítě. Společně ale vytvářejí nejen podobu, ale i náladu, niterný výraz modelu. Kde se ten neobvyklý styl vzal?

Malíři vycházejí ze skutečnosti, jen míra jejich přetvoření této skutečnosti je různá. Při pohledu do archivu na fotografie žen, se kterými se skvělý Amedeo Modigliani setkal, se mozaika jeho stylu složí až překvapivě lehce. Beatrice Hastings s dlouhou labutí šíjí a především Jeanne Hébuterne se očima tvaru mandlí posazenýma daleko od sebe a dlouhým kořenem nosu. Několika čarami, obrysy a stíny je Amedeo schopen vyjádřit náladu, charakter i energii portrétované osoby. Pak je tu ovšem ještě otázka barev. Nenapodobitelné odstíny hnědavě rezavě červených barev oděvů, pozadí a vlasů jsou kombinovány s nekonečně jemnou růžovou pletí a jistými, čistými liniemi obrysů držícími pohromadě vnitřní život postavy. Celé to na diváka zapůsobí jako zjevení prapůvodní dokonalosti, která na tomto světě je přítomna, ale běžně ji nejsme schopni postihnout. Je nám dopřána jen málokrát za život a to ještě každému jinak. Musíme se ji naučit vnímat, otevřít se jejímu příchodu a pak čekat. Tento jev bych nazval podobně, jako prožíváme dèja-vu (zážitek již viděného) pojmem dèja-parfaite (zážitek již dokonalého). Může jít o západ slunce nad mořem. Nebo o mořského vlka pečeného v solné krustě. Nebo o první polibek s milovanou osobou. Někde v prostoru kolem nás cosi zašustí, možná to jsou křídla odlétajícího anděla, a celé naše nitro si uvolněně řekne: jsem na konci cesty, tak to má být a lépe už to nejde. Na mne takhle funguje i pár obrazů Amedeových. Přeji Vám, ať zažijete dèja-parfaite co nejčastěji.