Ježíšku, blbečku aneb Hvězda vánoční besídky

Když byla naše Maruška ještě předškolák, milovala jsem školkové besídky. Neznám rodiče, jehož srdce by se nedmulo pýchou při vystoupení roztomilého caparta žvatlavě odříkávajícího básničku nebo prozpěvujícího koledu. Jenže teď už jí bude osm a na vánoční vystoupení chodíme do školky, kterou navštěvuje její bratr Pepík. A to je trochu jiné kafe...

Nemusím asi připomínat, že na besídku jsme se dostavili v plném počtu: manžel, kamera, Maruška, moje matka a já. Natěšeni, jak se náš malý uličník předvede - však ho paní učitelka už nejmíň čtrnáct dní chválí, že při zkouškách je „tahounem třídy“. Vida ho, kujóna, a doma dělá, že neumí do pěti počítat...

A už to začíná! Paní učitelka zvoní na zvoneček, děti nastupují před dojaté rodiče, můj muž zaujímá strategickou pozici mezi dalšími kameramany. Pepík stojí skromně ve druhé řadě. Jediný. Ostatní děti jsou nastoupeny v té první. Holčičky zvonivými hlásky odříkávají básničku, chlapečkové aspoň občas zabrebentí nějaké slovíčko a náš Pepa? Kouká, co kde lítá. A mlčí. Ani pusu neotevírá.

Promluví, až při třetí říkance. „Mami, mně se chce čůrat,“ zavolá z druhé řady. Tak utíkej, gestikuluju zuřivě, a zároveň se omluvně koukám po rodičích i učitelce. Ti se chápavě usmívají. Když se synek vrátí z WC, spolužácí už mohutně pějí „dudláj, dudláj, dudlájdá...“ „Ale já to nechci zpívat,“ oznámí mi Pepík. „Chci cukroví,“ ukazuje na talířky se vzorně vyskládanou výslužkou od maminek a babiček. A nacpe si vanilkový rohlíček do pusy.

Znovu se omlouvám očima všem přítomným a po malé strkanici dotlačuji vzpouzejícího se syna na pódium. Stále se chápavě usmívají. Hurá, už zpívá! S nadšením sleduji Pepíkova otevírající se ústa a šťouchám do taťky: „Toč to!“ Synek konečně zpívá.

Sice si při tom neustále nervózně popotahuje kalhoty, které mu padají k bokům, protože si cestou z toalety zapomněl zapnout knoflík. Ale zpívá! „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati...,“ notují andělské hlásky a mně málem ukápne slza dojetí. Jenže co to, zdá se mi to, nebo jsem opravdu zaslechla něco jako „ježíšku, blbečku“?!!!

Pátrám, odkud ta výstřední textová modifikace pochází a s hrůzou zjišťuji, že z úst našeho Pepy. „Ježíšku, blbéčku, já na tě budu kakávati...“ Dál už radši neposlouchám. Pokoušejí se o mne mdloby. Už se ani omluvně nerozhlížím po ostatních rodičích. Bojím, se už se nebudou chápavě usmívat. Dělám, že tu nejsem. Nejradši bych vlezla pod koberec s natištěnými ulicemi a domečky a odplazila se směrem k šatnám.

A můj muž? Ten stále točí. A nejen to, chechtá se přitom, až se za břicho popadá, takže pochybuju, že to video bude ke koukání. Takhle natřesený záběr nevyrovná ani ten nejlepší stabilizátor obrazu...“Krásné, moc krásné,“ usmívá se do toho moje matka, která zřejmě s věkem nejen že hůř vidí, ale taky slyší. Jen Maruška chápe, jak mi je a chlácholivě mě bere za ruku: „Mami, nebreč, jsou přece Vánoce. Ježíšek to určitě slyší, takže Pepovi místo dárků leda nakaká!“