Cestovní ruch přitahuje v Česku velmi různé lidi. Na to, že mi řada lidí z cestovek nemůže stále přijít na jméno, jsem si poměrně snadno zvykl. Někteří šéfové cestovek ale dokážou i po letech překvapit.
Chápu, že se jim moc nelíbí texty o jejich nešvarech. Jejich ideální svět je totiž v řadě případů (tímto se omlouvám těm slušným cestovkám) obsažen v katalogu s cenami zájezdů za 3990 Kč (+miniaturním písmem 6990 Kč poplatky) či fotkami úžasných hotelů vylepšených Photoshopem (továrny nedaleko pláže vyretušujeme). Zpoždění pár hodin či dnů je pro ně samozřejmost. Když začnu psát o tom, že něco takového v pořádku rozhodně není, moc nadšeně se netváří.
Většina cestovek ale spíše mlčí a nechává si své názory pro sebe nebo mi je nesděluje přímo. Skutečně čestnou výjimkou jsou Sunny Days. Její dva tuniští majitelé Ridha Ben Ahmed a Chedli ben Sadok Ben Said vidí ve všech novinářích hlavní spiklence, kteří mohou za to, že jejich klienti trčí třeba den na letišti, až se pro ně objeví nějaké letadlo. Teorie o mediálním spiknutím rozvíjí úspěšně ještě Václav Fischer, který za pádem Tomi Tour vidí právě novináře.
Oba Tunisané mluví poměrně obstojně česky, přesto v době největších potížích nikdy nevylezli na veřejnost. Najali si namísto toho profesionální mluvčí, kteří pak slízli mediální lavinu kvůli zpožděním za ně.
Minulý týden jsem s oběma telefonicky mluvil znovu. Důvodem byly rozsudky, po kterých museli vyplatit klientům za zkaženou dovolenou nemalé odškodné. Ridha, obvykle komunikativnější, byl v Paříži a odkázal mě na svého společníka Chedliho.
Arabský temperament se nezapřel. Trvalo ani ne minutu a začala sprška nadávek. Pár různých slov označujících fekálie byla mířena na obsah a kvalitu mých textů, z těch méně vulgárních mě zaujalo především spojení "hnusáku zrzavej". Zvláště proto, že zrzavé vlasy jsem nikdy neměl. Zopakoval mi ho několikrát. Rozloučil jsem se, že se urážet nenechám a položil. Za chvíli volal znovu, opět se sprškou nadávek.
Druhý den jsem zkusil vyjádření získat od někoho z českých pracovníků. Podařilo se. Za minutu zvoní telefon opět od pana Chedliho. „Ty debile, proč voláš jiným a ne mě," ozvalo se Chedli. Tentokrát jsem pustil jeho monolog na hlasitý odposlech i kolegům, aby se také trošku pobavili. Vymínil si, že příště se mnou bude mluvit, jen když si pošlu objednávku na telefonát s ním. A skutečně to i slíbil. Když mu za chvíli volám znovu, ozve se pouze toto. „Debile, pošli objednávku."
Takže tímto objednávku posílám: deset hodin lekce slušného chování pro pana Chedliho. Ihned, prosím.
Jan Sůra, redaktor MF DNES
