Sporťáci. To jsou ti, co chodí zadarmo na hokej, fotbal nebo tenis. To je život, myslí si mnozí. No, nestěžuju si, mám svou práci rád. Ale má to svůj rub. Domluvit si se mnou schůzku na večer je věc takřka nemožná.
Ilustrační fotoFoto: AP
*
Ahoj, co děláš v pátek, nešel bys na pivo? Sorry, jdu na hokej.
A v sobotu? To je fotbal a florbal.
No a v neděli? Jako v pátek, zase jsem na hokeji.
Tak v úterý? To víš, hokejová extraliga se nezastaví.
Počkej, a ve středu? To se hraje basket a házená.
Kdo se mnou tenhle kolotoč otázek (lze variovat) a odpovědí (bývají po valnou část roku neměnné) absolvuje poprvé, nestačí se divit. Pokud jde o muže, zpočátku závidí. Poměrně často slýchávám: Ty se máš. Chodíš si po sportech, nemusíš si kupovat vstupenky, naopak ti za to ještě platí.
Že často nemám čas na nic jiného, už muži tolik nevnímají. Až když potřebují v hospodě čtvrtého na partičku taroků, stěžují si: Furt nemáš čas, lítáš někde po stadionech.
Ano, lítám.
Ženy to vidí pragmatičtěji. Od nich slýchávám nejčastěji věty typu: Jak to ta tvoje může vydržet, že víkend co víkend nejsi doma? Případně: No tak tebe bych doma nechtěla. Odpovídám, že my „svobodní s praxí“ (termín vyjadřující stav rozvedený, jehož autorem je jeden kamarád a jenž jsem si oblíbil) tyhle „podružnosti“ opravdu řešit nemusíme.
Přešla vás na seznamování chuť? Ani se nedivím. My sporťáci jsme divně potrefení patroni, co mají rádi svou práci.
Pavel Grossmann, editor MF DNES Ostrava
