Proč se prezidentovi nechce do „zklidnění hry“? Proč by ovšem to, že se někdo nechce smířit s politickou porážkou, mělo ukazovat na jeho ubohost? Dokonce „lidskou a osobní ubohost“? Máme tomu rozumět tak, že kdo byl jednou v politice poražen, má někam zalézt a do nejdelší smrti nevystrkovat nos?
Týden Václava Klause po útoku v Chrastavě orámovaly dva novinové rozhovory. V prvním, pondělním, odpověděl na písemné otázky MF DNES a uvedl, že útok nebyl jen útok, ale atentát, a že ten čin svědčí o špatné situaci v české společnosti.
Byla to první obsáhlejší reakce po incidentu a jako takovou ji bylo možné i brát. Na tom, že Václava Klause útok vystrašil, nebylo nic zvláštního. Zkuste si představit, že jdete cestou z práce od autobusu a nějaký podobný cvok v maskáčích vám začne pálit kuličky do boku. Pokud vás taková nečekaná situace nerozhodí, jste zřejmě chladnokrevný akční hrdina typu Bruce Willise. Nejste-li ale prototyp filmového tvrďáka, zřejmě po napadení snadno získáte pocit, že situace ve vaší ulici je špatná a že jste se stal či stala obětí pokusu o atentát. Potud jsem prezidentovi rozuměl a příliš nechápal bouřlivou reakci, kterou jeho slova vyvolala.
Zejména spor o slovo atentát mi připadal poněkud malicherný. Jestli oběť napadení chápe útok na svou osobu jako atentát, je to její věc a nevidím žádný rozumný důvod, proč s ní o tom polemizovat, ať už je tou obětí prezident republiky nebo třeba prodavačka od nás z ulice.
Míra emocí, které „spor o atentát“ vyvolal, mne doopravdy zarazila. Proč investovat tolik energie do hádky o pojmenování evidentně špatného činu? Při čtení všech těch vášnivých polemik z obou stran mi několikrát bezděky vytanulo, že by diskutéři možná měli znát dávný pokyn trenéra našeho žákovského fotbalového mužstva: Balon na zem, zklidníme hru.
Ten, komu se ovšem zjevně do žádného zklidňování hry nechce, je sám prezident Klaus. Ve druhém rozhovoru týdne, pro Lidové noviny, obšírněji rozvedl souvislosti útoku/atentátu a svůj pohled na přímé i nepřímé viníky. Některé výroky prezidenta ve zmíněném interview byly pozoruhodné, jiné až zarážející.
Čin poněkud pomateného svářeče, kterého se dopustil na svatého Václava v Chrastavě, je beze vší pochybnosti odsouzeníhodný a společnost má dát jasně najevo, že podobná forma „politického vyjádření“ je zcela nepřípustná. Fyzický útok jakékoli intenzity nemůže být brán jako forma veřejného protestu. To je, myslím, každému soudnému člověku jasné.
Poněkud nadstandard
Prezidentovo spojení tohoto fyzického útoku s dlouhodobým působením levicové kulturně-mediální fronty působí poněkud divoce, ale dalo by se označit za typicky klausovské a jako takové je i brát. Stejně jako se dá předem očekávat, že se to těm, kteří se cítí být příslušní k této Klausem označené „levicové frontě“, rozhodně nebude líbit a hlasitě se ozvou. Dlouhodobější pozorovatel českého společenského a politického života by to s jistou mírou již vybudované otrlosti označil za další kolo standardního sporu Václava Klause a jeho odpůrců.
Další prezidentovy výroky ovšem tento standard poněkud překračují. Prohlásit o někom, kdo mě – byť drsně a nevybíravě – kritizoval, že je celý jeho dosavadní život směšný, to je od hlavy státu trochu silná káva. Za směšné snad lze považovat argumenty, možná i názory a politické postoje. Ale celý životní osud konkrétního člověka? Jak dobře jej prezident zná, že si může dovolit takový výrok? A jak by asi bylo jemu, kdyby tak někdo označil jeho dosavadní život? Ještě podivnější je ovšem prezidentova teze o lidské a osobní ubohosti jeho odpůrců.
Václav Klaus v rozhovoru tvrdí, že ho kritizují lidé, kteří se nesmířili s tím, že je v době takzvané opoziční smlouvy odstavil od politické moci. To je samozřejmě možné. A právě pro Václava Klause by to mělo být i zcela pochopitelné. On sám se přece také nechtěl nechat odstavit od moci ve chvíli, které i po patnácti letech důsledně říká „sarajevský atentát“. Tehdy to nevzdal, udržel se a o dlouhých patnáct let si prodloužil politickou kariéru. Proč by ovšem to, že se někdo nechce smířit s politickou porážkou, mělo ukazovat na jeho ubohost? Dokonce „lidskou a osobní ubohost“? Máme tomu rozumět tak, že kdo byl jednou v politice poražen, má někam zalézt a do nejdelší smrti nevystrkovat svůj ubožácký nos? Nebo se snad ubohost projevuje tím, že kritizujete zrovna Václava Klause? Ani jedné z možných interpretací se u muže, který se sám označuje za bytostného demokrata, snad ani nechce věřit.
Proč se tedy prezident pouští do tak ostrých a vypjatých výroků? Závěr, který si z prezidentových slov můžeme odvodit, je podle mého soudu celkem jasný. Václavu Klausovi se ani po sedmdesátce a deseti letech na Pražském hradě ještě nechce odejít ze scény. Proto potřebuje vyhledávat soupeře, se kterými by mohl i nadále svádět politické souboje. Podobné výroky o „ubožácích“ mu ty soupeře ještě nadlouho zajistí.
Od muže jeho věku a zkušeností by ovšem člověk čekal poněkud důstojnější formu hry.
Robert Čásenský, šéferdaktor MF DNES
