Trable regionální novinařiny

Za ty roky (přesně jich je už šestnáct), které se pohybuji v regionální žurnalistice, jsem nabyl jednoznačného přesvědčení. Novináři v okresních a menších městech to mají mnohem a mnohem složitější než žurnalisté v Praze či Brně. Píší totiž o svých sousedech. A to často opravdu doslova.  

Svého času jsem bydlel v paneláku, o pár pater výš než náš starosta. Protože jsme původem oba kantoři a máme společné známé, dokonce jsme kdysi absolvovali i společný čundr, tykáme si. Pak stačí jedna nepříjemná věta v článku a starostova manželka vám jen tak při pozdravu na chodbě řekne: „Tys byl teda ale pěkně protivnej v tom článku!“ Nic příjemného.

Jindy zase píšete o rozhodnutí zastupitelstva, ve kterém sedí váš soused, doktorka vašeho dítěte, zubař – manžel vaší zubařky, ředitel školy, kam chodí váš syn … Zkrátka není to jednoduché. Dokonce jsem zažil, kdy jedna paní zastupitelka po nějakém mém článku na veřejném jednání zastupitelstva o mně prohlásila cosi o tom, že jsem se svému městu odrodil, když o něm tak nehezky píšu. Nezbývá, než to přejít, tvářit se, že to jde mimo vás.

Podobných situací zažívají mí kolegové mnoho, nejsou příjemné a plynou z toho, že na malém městě se všichni znají. Schválně si představte, že redakce se rozhodne udělat test, jak v které hospodě šidí míru piva. Každý redaktor má obejít několik hospod, objednat si pivo (to je ta příjemná část akce) a v případě, že je to podmírák, vrátit ho a žádat vysvětlení. A na malém městě jste v hospodě, kam zajdete občas po tenisu či volejbalu. To už vyžaduje přímo lví odvahu. Navíc si zavřete na pár měsíců dveře do oblíbené hospody.

Nechci si ale jen stěžovat, má to i své příjemné stránky, taková regionální novinařina. Rozhodně si nekoupíte parcelu na dům v místě, kde je za deset let plánovaný obchvat či supermarket. Prostě proto, že jste o změně územního plánu už tolikrát psal. Nebo můj poslední zážitek, kdy jsem pár minut před pátou odpoledne dojížděl domů a zjistil, že mi uchází kolo u auta kvůli vraženému hřebíku. Technik v servisu mě chtěl objednat až na ráno, což by mi hodně zkomplikovalo život. Naštěstí si mě všiml majitel autosalónu, shodou okolností městský radní (a mimo jiné soused z ulice, se kterým jsme občas hráli v dětství fotbal). A šlo to, pneumatiku mi opravili, i když už bylo pár minut po zavírací době. 

Tak i takovéto historky zažívají dnes a denně novináři v malých městech.

Roman Kratochvíl, redakce MF DNES Jihlava