Z olympiády si nevezu žádný autogram, nemám ani společnou fotografii se Sáblíkovou či Záhrobskou a jejich medailemi. Ač kolem mě v Českém olympijském domě vznikaly takových obrázků desítky a podpisů rozdaly české olympijské hvězdy na stovky.
Jednak si myslím, že sbírání podpisů a společné fotografování k novinářské profesi prostě nepatří, ale především si ty nejlepší suvenýry z her odnesu ve své paměti a ve svém srdci.
Tak třeba z Turína jsem si přivezl "podpis" Lukáše Bauera a jeho servisního týmu, když po medailovém závodě dokázali z poněkud oficiózního prostředí Českého olympijského domu udělat místo pro parádní spontánní mejdan. V Pekingu jsem si moc užíval on-line rozhovory a sledoval, jak při nich sportovci řeknou o sobě mnohem více tím jak odpovídají, než co sdělují čtenářům. Na Kateřině Emmons jsem viděl, jak blázinec kolem zlaté medaile může člověka psychicky vyčerpat, poznal jsem zábavného chlapíka Davida Kosteleckého a prožil podnětnou hodinku s pohodovou parťačkou Barborou Špotákovou. Mezi odpověďmi jsme tehdy vymysleli dobročinnou dražbu dresu, a později ji skutečně zrealizovali.
Vancouver přinesl do mé sbírky "suvenýrů" pohledy zblízka do očí. Viděl jsem nezlomného lyžaře Martina Vráblíka, který tady šel od porážky k porážce, ale dokázal o nich hovořit zpříma a s odhodláním bojovat dál. V očích Šárky Záhrobské se dalo vyčíst, jak je s novým realizačním týmem klidná a vyrovnaná.
Malou odbočku od sportovců bych rád věnoval kolegovi, který pozdě večer seděl u stolu naproti mně a vypadal, že nad počítačem už brzy samou únavou usne. Po chvíli jsem na něj znovu vzhlédl a místo unaveného zraku vidím načervenalé zavlhlé oči dojatého chlapa se sluchátky na uších. Neslyšel jsem ani slovo z hovoru, ale bylo úplně jasné, že telefonuje domů.
Ale oči, o kterých má být tento blog, patří české královně olympijských her ve Vancouveru rychlobruslařce Martině Sáblíkové. Měl jsem to štěstí, že jsem se s ní několikrát mohl potkat i mimo ledový ovál, tisková střediska i jeviště oficiálních medailových ceremoniálů a oslav.
Po první zlaté medaili jsme spolu psali on-line rozhovor a Martina se nechávala dojímat srdečnými gratulacemi od českých fanoušků. Odpovídali jsme pozdě v noci, ale doma v Česku bylo naopak brzké ráno. Čtenáři tak vesměs psali své dotazy z práce, kam právě dorazili po probdělé noci; probdělé nad přenosem z rychlobruslařského závodu.
Děkovali za skvělé zážitky, skládali jí originální poklony a na očích mladé šampionky bylo jasně čitelné, jak moc jí takové vzkazy berou za srdíčko.
Je schopná dřít, tvrdě trénovat, odříkávat si, ale duši má citlivou. Znovu jsem si to potrdil, když jsem ji sledoval při fotografování s medailemi u olympijského ohně. Obyčejní lidé od ní byli odděleni plotem, mnozí ji ani neznali, ale viděli medaile, a tak volali: "Blahopřejeme!" Potěšená rychlobruslařka vzala jednu z medailí a šla jí lidem ukázat zblízka. U plotu vznikla pořádná tlačenice, lidé strkali ruce skrz pletivo, aby si na ni mohli sáhnout, a v Martininých očích jsem už zase sledoval záblesky dojetí.
Na ten večer jsme měli domluvený telefonát s legendární gymnastkou Věrou Čáslavskou, která chtěla Sáblíkové poblahopřát. Obě olympijské vítězky souhlasily s tím, že hovor budeme natáčet, a já jsem už předem dal kameramanovi jediný pokyn: "Zaměř se Martině na oči."
Svůj úkol splnil, a tak můžete do duše Martiny Sáblíkové nahlédnout se mnou.
Autor: Jaroslav Beránek, zástupce šéfredaktora iDNES.cz
