Před necelými deseti lety ze sebe nechal český stát udělat ukázkovou kavku. Konsolidační agentura, ministerstvo financí a nakonec i celá Špidlova vláda uvěřily povídačce o bohatých amerických investorech, kteří zachrání rodinné strojírenské stříbro, plzeňskou Škodu. Pohádka to byla hezká, skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Žádní Američané se nekonali a bohatí už vůbec ne.
Robert Čásenský
Již před časem se ukázalo, že firma skončila v rukou jejích manažerů, tedy mužů, kteří měli právě pro stát přichystat podnik na co nejvýhodnější privatizaci. Přichystali, jen ne pro stát. Schovali se za masku údajné americké firmy a státní orgány jednoduše obalamutili. Tento týden navíc vyšlo najevo, že to tak bylo domluveno od samého začátku a že pro ředitele shromážděné kolem Martina Romana byl připraven většinový, dvoutřetinový podíl. Zbylou třetinu pak získala ona maska, další Češi schovaní za americky znějícím jménem Appian.
Český stát vypadá ve světle těchto informací jako naivní prosťáček, který jednoduše zbaštil návnadu i s navijákem.
Škodě se po této privatizaci začalo velice dařit. Často za pomoci dalších státních prostředků (velkorysý přísun peněz na likvidaci starých ekologických škod) nebo významných zakázek od státních, polostátních či městských firem.
Snad náhodou to byly firmy, v jejichž vedení se po odchodu ze Škody objevil právě Martin Roman. „Romanův“ ČEZ vyhlásil program obnovy elektráren a Škoda jako historicky téměř výlučný dodavatel s přirozeným monopolem získala mnohamiliardové zakázky. Bylo jich tolik, že jen svou elektrárenskou část mohla prodat korejským majitelům za více než deset miliard korun.
Skupina Škoda byla úspěšná také v tendrech u Českých drah, kde Roman působil v dozorčí radě, či u pražského Dopravního podniku se spřáteleným ředitelem.
Firma se rozvíjela, rostla, jistě i vlastní zásluhou, nejen z veřejných či poloveřejných prostředků. Původní investice 800 milionů korun se i podle těch nejstřízlivějších odhadů zmnožila na nějakých osmnáct či dvacet miliard korun. Z pohledu jejích (podle původního plánu navěky utajených) vlastníků ten nejlepší možný vývoj. Z pohledu státu už to taková sláva není.
Jistě, případ Škody zdaleka nebyl jediným, kdy při privatizaci obrovské firmy stát ostrouhal, případně se nechal nějak napálit. Vzpomeňme na Mosteckou uhelnou, OKD a další podobné. Společné pro všechny tyto privatizace je, s jakou bohorovností k nim politická elita i státní orgány přistupovaly a přistupují. Nejsnáze by se to dalo parafrázovat větou: „No ano, v pořádku to nebylo, ale už je to pryč, tak zapomeňme.“
Obhajovat takové případy je nemožné, pátrat po selháních a vinách je pro politiky nebezpečné, proto přichází slovní mlha a mlčení. Stát, který neuměl ochránit své zájmy na počátku a který neumí jednat ani následně, tak svou roli oškubané kavky legitimizuje.
Nevidíme, neslyšíme, nemůžeme...
Proto nepřekvapí, že i dnes v aktuálním případu Škoda slyšíme ze všech stran politického spektra takřka stejná vyjádření. Že je potřeba s reakcí počkat. Že se uvidí, zda a co vyšetří policie a podobně. Policie však možná nevyšetří nic. Jednak proto, že se jí to ještě nikdy v podobných případech nepovedlo, a to ani tehdy, kdy bylo zjevné, že třeba u mosteckých dolů mířily provize do nejbližšího okolí Stanislava Grosse. A také proto, že celý systém transakcí a zahraničních majetkových struktur pro tajnou privatizaci Škody byl postaven právě tak, aby české zákony neporušoval. Takřka národněfrontovní jednotou politické mlčenlivosti neotřásá ani postupně se ukazující „Systém karibského poradenství“. Za získání některých zakázek od Dopravního podniku, od ČEZ či za prodej nejlukrativnější, jaderné části Škody se poukazovaly provize na Britské Panenské ostrovy, vždy té samé firmě. Ke komu všemu se vracely z Karibiku zase zpět do České republiky, se zatím jen tuší.
Ani tady se možná nedělo nic prokazatelně protizákonného. Na všechny desátky mířící na karibské ostrovy existovaly řádné poradenské smlouvy. Všechny zakázky prošly příslušnými procedurami. A rady z Karibiku byly zřejmě velmi efektivní, protože vždy vedly k úspěchu a penězům.
I zde si lze pochopitelně vystačit s konstatováním, že se jedná o obchodní vztahy připadající výlučně do kompetence vedení příslušných firem. Bude to, technicky vzato, zcela jistě pravda.
Jednu věc se však sluší státu a jeho představitelům připomenout. Ten nejdůležitější z mužů, kteří před lety stát ošálili pohádkou o americkém kupci a kteří věnovali velkou energii tomu, aby jejich skutečná role zůstala utajená ještě dlouhá léta poté, je dnes nejvyšším představitelem státu v největší firmě se státním podílem. Jmenuje se Martin Roman.
Robert Čásenský, šéfredaktor MF DNES
