Dovolat se některým mým kolegům (a velmi často i mě) je často takřka nemožné. Prosím tě, je ten člověk vůbec v práci, dělá u vás ještě, atakují pak často jeho kolegy neúspěšně volající. Jak to s pevnými linkami u nás je? Za jejich ignorancí rozhodně není jen pohodlí mobilu.
Pro spoustu z nás se postupně telefonní aparát s pevným kabelem stal z nutné pracovní pomůcky odkládací plochou a nutným zlem, které nejde zrušit.
Prvním hrobníkem pevné linky byly pochopitelně mobily. Volat někomu na pevnou je vždy nejisté, že ho zastihnete, i proto se mobilům začalo dařit. Ve chvíli, kdy ceny tarifů klesly na úroveň pevných linek, není vůbec už co řešit.
Další ránu dostaly pevné linky po sestěhování redakce do společného newsroomu, kdy všichni k sobě mají pár kroků a není nutné volat. Kdo volal zvenčí a už někdy s námi mluvil, většinou už rovnou používá mobil, na kterém jfe člověk k zastižení kdykoliv. Takže zbývá pár lidí, kteří na vás nemají telefon a tak zkouší volat přes ústřednu. Kdo to je?
Především lidé profese, s kterou se lidé v běžném životě nesetkají. Lidé z PR agentur, které si firmy najímají, aby vylepšovaly jejich obrázek na veřejnosti. Možnosti jsou různé, třeba tiskovými zprávami.
Když tito lidé volají, trefí se většinou do chvíle, kdy se vracíte vytočený z porady nebo vás právě rozlítil čtenář dotčený vaším textem. Mluví zásadně tím nejpříjemnějším a současně nejvlezlejším hlasem. V duchu je posíláte do háje, ale nemáte tu sílu. Už po první větě je ale jasno, že minuta vaší pracovní doby je pryč. Minimálně.
Probíhá to obvykle takto. „Dobrý den, posílali jsme vám tiskovou zprávu o tom, že jsme v srpnu prodali o tři špendlíky (dosaďte si jakoukoliv komoditu)více. Je to velmi zajímavé. Chtěla jsem se zeptat (99% telefonátů je od žen), zda tento materiál využijete a zda nepotřebujete nějaké další informace.“ Naučený začátek, znějící jak z telefonního automatu, nedá skoro ani vydechnout. Pro zaměstnance PR agentur ale povinný a zřejmě nejvíce nenáviděný úkol, kdy musí obvolat všechny adresáty. Když jsem v dobách svých studií strávil na praxi pár dnů v PR agentuře, pochopitelně tento úkol skončil také u mě. Cítil jsem se jak mladí muži nabízející na hlavním nádraží své tělo.
„Hm, něco takového jsem dostal, ale ještě jsem neměl čas se k tomu dostat. Nicméně je to určitě zajímavé, tak jestli budu něco potřebovat, určitě se ozvu,“ odpovídám podobně strojovým projevem. V překladu to znamená zhruba toto: Takovou blbost jsem okamžitě smazal, jen zabírala místo v mailu. Psát o tom rozhodně nebudu.
Banalita, řeknete si, kvůli tomu přeci nemá smysl pevnou linku ignorovat. Pokud ale takových telefonátů během hodiny absolvujete pět, už názor trošku změníte. A výše uvedená debata může mít ještě další verze. Například s tiskovou konferencí, u které zjevně hrozí, že dorazí málo lidí. Ideální je pak výmluva, že to bohužel nezvládnu kvůli jiné důležité akci nebo že možná dorazí někdo z kolegů. Dorazí? Podobně pravděpodobné, jako když vám žena po první schůzce řekne, že vám někdy určitě zavolá...
Ještě více dokáží "zvednout" náladu ti, kteří oslovují (aniž by vás kdykoliv osobně poznali) křestním jménem, zřejmě ve zdání toho, jak se vlastně skvěle známe. A úplně nejradši máme ty, kteří se rozloučí pěkně česky: tak mějte hezký den.
Bohužel, nezvedání pevné linky vás od těchto hovorů neubrání. Právě zazvonil můj mobil. „Dobrý den, Honzo, posílala jsem vám včera....“
Jan Sůra, redaktor MF DNES
Ilustrační foto: Profimedia.cz
