Proč jsou zdejší blogeři tak slabí

Nikdy by tě nenapadlo stavět se do zástupu nudnejch blogerů na Idnesu, ale befel je befel, takže se překonej. A zkus na ně bejt trochu milej, prosím tě; neraď jim, ať zavřou krám a píšou si svý rozumy klackama do louží...

*

Zdar blogeři. Netvrdím, že píšete nudně...

...že ti prsty neupadnou...

...ale vždycky se můžeme zlepšovat...

...no tihle sotva...

...a jelikož jste mi vesměs...

...ukradení...

...sympatičtí, naznačím cestu; hej?

SAMOHANA

Na vaše blogy jsem se těšil, protože české žurnalistice kouká ze žumpy skutečně jenom hlava a já si vždycky říkal, že tu někde v utajení musejí žít urputní slídiči, strhující vypravěči, sečtělí literáti a filosofové nad věcí, kteří nám elegantně nastaví zrcadlo: "Se podívejte, profíci, jak dobře by mohly noviny vypadat, kdybysme je psali my."

Opravdu jsem tomu věřil, ačkoli pokud by někdo přišel do redakce se zrcadlem, krotil bych: "Jasně, jenomže vy máte přeci jen výhodu. Píšete svobodně - co chcete, kdy chcete a jak chcete; takovou možnost nemá ani nejsvobodnější novinář." Se zrcadlem nikdo nepřišel a blogy na Idnesu působí většinou jako...

...samohana se scvrklým penisem? To je moc, brzdi...

...jako nastavované komentáře grafomanů pod článkem o Jiřím Paroubkovi.

*

SEBEVRAŽDA

Já svobodný nejsem - mám napsat cosi o zákulisí novinářské práce. Ale nevadí. Nahodím tady slohovku o svých pracovních úletech, během níž si naznačíme blogerské chyby.

Dobře, ale přece jim nechceš vysvětlovat, že psát smí jenom ten, kdo taky hodně a rád čte, jiní že na to nemaj právo? Jedinej z nich nepochopí, že text je jako hudba a každá část věty že by měla mít promyšlenej rytmus, aby pak nezněl odstavec jak refrén od Argemy. Tihle blogeři nevypadaj, že by měli rádi hudbu. Žádnej z nich nevybleje krátký, tvrdý a upřímný věty jako Sex Pistols, nikdo nerozlišuje funkci středníku od pomlčky, jako to uměli Pinkflojdi... Ne, muziku do toho nepleť.

Asi tušíte, jak důležitý je začátek textu; tušíte, ale nechováte se podle toho. Když už se rozhodnete psát, jistě své téma považujete za důležité, zajímavé, výjimečné... Což musí všichni ostatní poznat z titulku, perexu a první věty. Kdybych se mohl vrátit o půl hodiny, napíšu úplně jiný, atraktivnější titulek: SHODIL JSEM CHLAPA ZE ČTVRTÉHO PATRA.

Pro slohovku si totiž vybíráš bezbolestný, vděčný téma - největší průšvihy svý kariéry. Tyhle historky jsi už po hospodách vyprávěl stokrát, takže se nenadřeš.

Stop! Nesmějte se, já toho chlapa doopravdy shodil. Přímo na Příkopy v pražském centru, což by klidně mohl být perex.

*

SQUATTER

Mladá fronta tehdy sídlila v pasáži Broadway, měl jsem nedělní službu v pražské příloze...

Víš co? Nepodceňuj ty blogery víc než musíš a názorně jim ukaž, jak můžou o textech přemýšlet. Teď máš banální příhodu, který neuškodí, když ji povyprávíš v čase přítomném. Pořád říkej pravdu, ale dramatičtěji.

Anebo jinak: Mladá fronta sídlí v pasáži Broadway. Je rok 2001, nejteplejší srpnová neděle, a já mám službu v pražské příloze. Znuděně okousávám konce červených dredů a netuším, čím zaplnit stranu tři. V Praze nic zvláštního, Vltava se mrkne do ZOO až příští rok.

Na nějakém detailu jim předveď, že kdo chce psát, měl by bejt i drzej, aspoň trochu. Vpusť třeba do textu šéfredaktora, ale nazvi ho tam familiérně, přezdívkou. Jemu to bude jedno a čtenář se na chvíli zastaví: "Aha, tak ve Frontě říkaj šéfovi Čendo..."

"Hele, na Příkopech se něco děje, zaběhni tam," nakoukne do kanceláře náš korunní princ Robert Čásenský, který to tady jednou určitě převezme po Šafrovi, a tak se tvářím horlivě: "Jasně, Čendo, díky za tip!"

Vybalím prázdnou kazetu a projdu pasáží. Na bulváru mrtvola, zakousnutá do dlažební kostky. Přestože nepáchne, bezděky mávnu diktafonem před tváří. Vedro. "Kdo tady tušíte, co se mu stalo?" Čumilové nepřestávají čumět - je mi třiadvacet a vypadám spíš jako squatter z Ladronky, než jako mladý Peroutka. Vytahuju novinářský průkaz, rudé PRESS zaujme mladého Roma: "Všechno povím," raduje se, "sledoval jsem to od první chvilky!"

Nahrávám. V poslední minutě svého života si prý mrtvola sedla na parapet ve čtvrtém patře přímo nad námi. Mlčela. Ukázněně se několikrát rozhlédla na obě strany. A když pak zrovna po chodníku nikdo nešel... "Těžkej vzduch jako by ho brzdil v letu, ale nakonec se ozvalo 'křup' a Příkopy se sice zastavily, ale jenom na vteřinu, na dvě."

Zoufale nudné tělo už nikoho nezajímá, ani mě ne. Mám slušný článek na podval trojky, vracím se k počítači, už za chvíli mi fotbalový chuligán s přezdívkou Bedna Kitu natočí první půllitr vedle U Radegasta.

* 

SMAŽKA

V pondělí před ranní poradou kocovina, jako ostatně vždycky. Novináři jsou vesměs alkoholici a smažky, ale nemyslete, že je ničí duševně vyčerpávající zaměstnání, to ne. Kdo je v osmnácti alkoholikem či smažkou, prostě lemplem bez vůle, pro toho je žurnalistika jedinou přijatelnou volbou.

Mezi náma, ono skutečně stačí, když jeden není úplně vymaštěnej - potom si může novinařit třeba až do penze v deliriu.

"Ty seš vůl, zapomněls na kamery," zoufale se směje Čenda, když splním rozkaz a zaklepu na jeho kancelář. "Napsals včera emotivní černou kroniku, to 'křup' se mi líbilo, i ta vteřina, na kterou se Příkopy zastavily, jenomže ony jsou všude rozmístěný kamery, vždyť je to tady samej luxusní krám, samá banka..."

Poprosím Čendu o marlborku, zapálíme si u okna na chodbě. Teď už by ani nemusel mluvit, tuším, co přijde: "Jo, přesně tak. Ten tvůj sebevrah šel z Kotvy na Václavák a ranila ho mrtvice."

*

S.O.S.

A tady by měl text končit, protože internet zabíjí i nejlepší dlouhé články.

Ty ale končit nemůžeš, neřekls jim všechno; třeba to, že musej bejt niterní, naléhaví, co nejupřímnější. Často je třeba zariskovat, že psaním ublíží sobě a svejm blízkejm. Protože proč je Viewegh lepší než Šabach? Oba jsou dělníci český literatury, žádní architekti, spíš truhláři, ale Viewegh jedná narovinu, až to bolí všechny kolem.

Já jsem tu ovšem prvně a naposledy, a proto musím dokončit svou lekci - přidám ještě jednu trapnou historku, kterou si neumím vysvětlit. I ta je z roku 2001, z října, měsíc po Dvojčatech. Abych vzpomínku oživil, pročítám svoje články z onoho podzimu a náhle si bezděky prokousnu vrchní ret. Jeden z textů vychrlených pro regionální přílohu shrnoval, proč je Praha městem hazardu.

Nechce se mi líčit tyhle soukromý běsy, ale bez nich psaní smysl nemá - zajímavý bejvá jen to výjimečný. Gamblerů je sice spousta, ale málokterej o svým koníčku rád vypráví, že jo.

Možná už tehdy, možná o rok dva později, jsem se stal pravým Pražákem. V pátek jsem zapíjel uzávěrku dlouho přes půlnoc, a potom nechal půl výplaty v herně; za měsíc znovu. Prohrávat peníze ve velkém je nádherný adrenalinový zážitek, ale kazí ho fakt, že po něm obvykle namáčíte tvrdnoucí rohlíky do kečupu z plastové litrovky a nemůžete si koupit nové ponožky.

Ono vůbec není špatný, když text nabídne i nenápadný ponaučení, tak tam teď nějaký hoď.

Nakonec jsem si našel zaříkávadlo, které mě před hazardem chrání. V posledních měsících si například před každým večírkem, po němž bych se mohl chtít dobývat do kasina, několikrát polohlasně zopakuju: Jestli tam vejdeš, narodí se ti v zimě postižený dítě.

Všimli si? Chceš bejt fotrem! Ale rozhodně si nech pro sebe, že se bude dcera jmenovat Apolena na počest Abdullaha Öcallana.

Takhle brutálně to funguje - jestli hrajete, zkuste to taky. Řekněte si: Pokud vsadím, dostane má matka rakovinu.

*

STŘELBA

Nemáte zač, gambleři, ale teď už k tomu druhému průšvihu.

Opravdu netuším, proč mi hysterický Holanďan lhal - anebo nelhal? Pokud mě chtěl dostat do průšvihu, uspěl.

Zažiješ příhodu, s níž si nevíš rady? Hned s ní někam na blog! Není nad kolektivní promýšlení konspiračních teorií.

Sedmého října 2001 máme v redakci pohotovost - tušíme, že spojenci každou chvíli zaútočí na Taliban. Konečně. Okolo šesté začne na CNN přímý přenos velkého kábulského ohňostroje a mně šéf říká: "Utíkej s fotografem do centra a nejpozději za dvě hodiny přines storku o tom, jak město prožívá začátek války!"

Koukám nevěřícně - co je to za hloupost? Praha určitě nic neprožívá, většina lidí se to dozví až ze zpráv, řeknou si, ty bláho, ale uprostřed sportu už nebudou vědět, jestli se ostřeluje Kábul, Bagdád anebo Teherán.

*

SVĚTEC

"Projdeme Václavák, i když to je zbytečný," nadáváme s fotografem Hynkem, a neděje se nikde nic, až u sochy českého patrona spatříme mládence, který okopává obrubník. "Nějakej blázen," říkáme si s Hynkem, "ale zároveň naše naděje."

Kluk brečí a představuje se jako Patrik Gessel z Holandska, osmadvacet let. Prý ho dost rozhodily zvadlé kytky a protiteroristický transparent pod Myslbekovým světcem: "Pochopte, Světový obchodní centrum mi zasypalo otce, matku i bratra."

E? No hurá! Pozveme Patrika do hospody U Pošty a sdělujeme, že právě začala americká odveta. Chlapík si na nás objedná pivo se slivovicí a dlaněmi tlačí oči do ďůlků, on že prý se žádným protiútokem rozhodně nesouhlasí, protože za všechno stejně můžou přezíravé Spojené státy, ještě jednu slivovici, please, a on, Patrik, proti muslimům nic nemá, vždyť tuhle byl na skvělé dovolené v Turecku...

Vyfotíme ho, zaplatíme i třetího panáka, dostaneme holandské telefonní číslo, a potom, hallo!, zpátky do redakce, pro pochvalu.

*

SMUTEK

Ráno sundám bundu a zvednu neodbytný telefon.

Někdy postačí jen stručnej dialog bez dalších keců.

- Dobrý den, tady Ondřej Neff z Neviditelného psa.

- Jojo, vím, váš syn sedí vedle u foťáků...

- Přesně... Předpokládám, že jste psal ten zajímavej článek o Holanďanovi, kterej přišel jedenáctýho o celou rodinu. Slušná práce!

- Díky.

- Až na to, že v New Yorku nezemřel nikdo s příjmením Gessel nebo Gesselová - co víc, nebyl tam jedinej Holanďan.

- Neblbněte... Mně dal ten Patrik svý číslo na mobil a plakal fakt upřímně.

- Tak jo, zkuste mu zavolat a dejte vědět...

Jak známo, rána jsou smutnější než večer. Na čísle +31 56 109 nikdo to nebere.

*

SEX

A to by bylo asi tak všechno.

Opravdu? Něco zásadníhos jim pořád ještě neřek.

Jo - klidně se vykašlete se na všechny mý řeči...

...stejně jsi celou dobu provokoval, blogy na Idnesu vůbec nečteš...

...jak říkám, neberte ty kydy vážně.

Ale hlavně neberte tak vážně sami sebe - není to sexy.

*

Tomáš Poláček, redaktor Magazínu MF DNES