Spiknutí - a když ne spiknutí, tak špatná práce, dozvídám se od českých mediálních odborníků mistrujících MF DNES: tentokrát jde o velký materiál o Vítu Bártovi a spřízněné detektivní kanceláři ABL. Ve skutečnosti však zde vidím jen hanebně špatnou práci mediálních rozumbradů.
Jedním z rozumbradů je například politolog Milan Znoj. Ten již v pátek ráno v České televizi rozumoval nad „načasováním“ zveřejnění materiálu, kterým MF DNES odhalila velký tajný plán Víta Bárty, jak vstoupit do politiky a ekonomiky (více o něm zde). To je prý náhodička, že se text dostal na veřejnost zrovna po té, kdy poslanec Věcí veřejných Škárka a poslankyně Kočí řekli, že se je faktický šéf strany Vít Bárta snažil uplatit. To asi nebude investigativní žurnalistika, na materiálech se má přece pracovat dlouho, šklebil se i
ronicky politolog Znoj.
Problém je, že pan Znoj zjevně příliš netuší, jak nejen redakce MF DNES, ale obecně redakce médií pracují a jak investigativní materiály vznikají a vznikat mohou. Kdyby zmíněné věty o „načasování“ říkal člověk, který z podstaty své profese znát média nemusí, pochopil bych to: já jsem novinář a také nevím, jak rychle lze třeba projektovat most. Jenže Znoj je politolog, zabývá se politikou, tudíž by o médiích, které politiku ovlivňují, měl vědět dost. A jestliže neví, měl by si znalosti doplnit.
Můj kolega Jiří Kubík totiž skutečně nelhal, když v novinách a na redakčním blogu (zde) napsal, že MF DNES začala zkoumat pozoruhodnou stranu Víta Bárty a jeho pozoruhodné zázemí-detektivní kancelář ABL již před několika měsíci. Ono to totiž ani jinak nejde. Představa, že většina materiálů jako ten o plánech Víta Bárty, s nimiž vstupoval do politiky, může vzniknout za týden, je naivní – stejně jako ta, že přijde jeden člověk a dá reportérovi fascikl a je to. Jen menšina podobných materiálů vzniká rychle, většinou jde o zdlouhavou a úmornou práci, kdy se snažíte kontaktovat množství lidí a jejich informace ověřujete. A ti lidé, co s vámi hovoří, mají jen málokdy plán a jasný záměr – velice často, což se u nás obecně podceňuje, jde o osoby mluvící váhavě a proto, že prostě z vnitřního přesvědčení nesouhlasí s tím, co se kolem nich děje (v USA pro takové lidi existuje speciální termín – whistleblowers a v některých státech dokonce požívají zvláštní právní ochrany).
Tato představa o investigativní novinařině je samozřejmě neskonale méně vzrušující, méně bondovská a méně povrchní, ale to je mediální rozumbradům – jinak bojujícím proti povrchnosti – zjevně jedno.
Že materiál o plánech Víta Bárty bude připraven k vydání v pátek 8. dubna, jsme si řekli zhruba o čtrnáct dnů dříve na plánovací poradě vedení listu koncem března. Tedy před tím, než se objevilo na veřejnosti, že (dnes už tehdejší) místopředseda Věcí veřejných Jaroslav Škárka vypráví o penězích od Víta Bárty (a že týdeník Respekt si Škárku skrytě nahraje a příběh otiskne, jsme nevěděli).
Když se zpráva Respektu objevila první dubnovou neděli večer, měl jsem službu za vedení MF DNES. Šéfredaktor se telefonicky zajímal, co bude otvírák novin (hlavní text na titulní straně), a když se dozvěděl, že půjde právě o Škárkovo obvinění vůči Vítu Bártovi, byl trochu rozmrzelý. Teď se mezi naším materiálem a článkem Respektu budou hledat souvislosti, říkal mi – a já ho ještě přesvědčoval, že to nebude tak zlé.
Souběh obou věcí (Škárkova výpověď a odhalení MF DNES) byla skutečně náhoda – a my jsme venkoncem neměli moc na výběr, než zveřejnit náš materiál, jak bylo naplánováno, tedy v pátek.
Po Znojovi Šmíd
Politolog Znoj však na náhodu patrně nevěří, nic se podle něj neděje náhodou (mírně paranoidní). Ovšem ještě horší neznalost světa novin a novinářů, než jaké projevuje Milan Znoj, ukazuje se u jiného Milana, totiž Šmída, který paradoxně vyučuje média na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Materiál MF DNES o plánech Víta Bárty na vstup do politiky ostře odsoudil na svém blogu. Musím se přiznat, že tak povrchní, a priori předpojatý text jsem už dlouho nečetl.
MF DNES si prý otištěním plánů Víta Bárty na ekonomicko-politickou ofenzivu „zahrává se svoji pověstí seriozního média předpojatými pamflety z podstrčených dokumentů“. Bože, jak Milan Šmíd ví, že ty dokumenty o Vítu Bártovi byly podstrčené? Šmíd dále žádá, že „by ty dokumenty měly být kvalitně ozdrojovány“. Haha. Ví doktor Šmíd něco o principu ochrany zdrojů, tedy že novinář v demokracii má své zdroje chránit? Slyšel někdy zmíněný termín „whistleblower“? Nebo si pan Šmíd myslí, že u nás žádní whistleblowers nejsou, tudíž ti nemohli být zdrojem MF DNES – zdrojem musel být dozajista nějaký politik; Šmíd tedy patrně sdílí vulgární, ne-li dokonce marxistickou představu, že v Česku „práskají novinářům“ jen lidé, co sledují nějaký průzračný, patrně materiální zájem.
Doktor Šmíd jde ovšem dále. Odsuzuje například titulek „Odhalen“, který vyšel na začátku tématu uvnitř MF DNES. Zde pan Šmíd prokazuje nedostatek znalosti cizích médií. Co je na „odhalen“ špatné? Cožpak neví, že titulek „revealed“ (odhalen, odhaleno) se běžně používá v britském seriózním tisku, právě u investigativních materiálů?
O co větší pochybnosti vzbuzuje Milan Šmíd ohledně svých znalostí, o to větším sebevědomím oplývá. Že jsme prý v titulku řekli „natáčeli Topolánka“ a to že prý není pravda. Zde ovšem pan Šmíd překrucuje, protože v titulku bylo napsáno „natáčeli i Topolánka“ – a to je samozřejmě pravda, na materiálech o Dalíkovi se objevil i Topolánek: pokud pan Šmíd nevěří, ať se podívá na video zde. Podobně nepoctivý je, když tvrdí , že materiál MF DNES je „čistokrevný politický bulvár“ s „návodnými komentáři“, aniž by ovšem uvedl nějaký, alespoň jeden citát nebo konkrétní příklad (přístup vpravdě hodný univerzitního vyučujícího).
Další věci nechám na posouzení čtenáře (celý text doktora Šmída zde), pouze se musím zastavit ještě u jedné věci. Čtyřstránkový materiál o Bártovi a ABL, jehož spoluautorem byl Jaroslav Kmenta, označuje Šmíd pohrdlivě za „kmentovinu“ – je zjevně vidět, že mu kolega Kmenta leží v žaludku. Ať by udělal cokoli, stejně by to Šmídovi nebylo dost dobré.
Mně tento Šmídův předsudek přijde nejen nesoudný, ale především otřesně nespravedlivý. Co je na „kmentovině“ špatného? Co bylo špatného, když Jaroslav Kmenta odkryl podivné financování bytu Stanislava Grosse? Nikdo jiný něco takového neudělal – neměl to snad Jaroslav psát? Nebo co udělal Jaroslav Kmenta špatně, když popsal kontakty kmotra Františka Mrázka do vysokého byznysu a politiky? Bylo by pro Českou republiku podle Milana Šmída lepší, kdyby nenapsal, že politik ODS Ivan Langer loboval ve prospěch stejného byznysmena, který spolupracoval právě s Mrázkem?
Uměl by se doktor Šmíd přenést přes svoje předsudky a uznat, kolik věcí, které Jaroslav Kmenta napsal jako první, se dnes považují za potvrzená historická fakta? Odpovím si sám – doktor Šmíd by to neuměl.
Závěrem: Samozřejmě že české noviny a čeští novináři nejsou sborem neomylných světců; dělají občas chyby a samozřejmě je správné, když na ně někdo upozorňuje. Bohužel většina českých mediálních odborníků a rozumbradů jsou, nemohu si pomoci, mimo. Neznají ani česká média, natož zahraniční média. Projevují stejně paranoidní myšlení jako Jiří Paroubek či Vít Bárta (když už o něm hovoříme). A navíc – neměří všem stejným metrem.
Už jsem totiž četl stohy materiálů od mediálních rozumbradů, jak se nesmí používat metoda skrytého nahrávání a jak je tím MF DNES nechvalně proslulá. Nyní tedy marně čekám, kdy si přečtu nějaké zasvěceného hodnocení kroku, který udělal týdeník Respekt. Reportérka si skrytě nahrála Jaroslava Škárku mluvícího o úplatcích od Bárty v rozhovoru označeného předem za off the record, tedy neurčen k citování. Proč jste se k Respektu dosud nevyjádřil, pane Šmíde?
Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES
