Úder se dal čekat. Vlastně se divím, že to kolegům novinářům a mediálním expertům trvalo tak dlouho. Teprve Jan Macháček z Respektu odsoudil postup, jakým MF DNES postupovala při popisu podezřelého, korupcí zavánějícího, miliardového nákupu obrněných transportérů Pandur pro českou armádu.
Transportéry Pandur.MF DNES
Pokud píše Jan Macháček na svém blogu o ekonomice, přijdou mi jeho věci vždy neobyčejně zajímavé – když se však začne vrtat v otázkách žurnalistiky, připadají mi naopak slabé (jiná polemika s ním viz zde). Pevně věřím, že to neznamená, že o ekonomice vím houby a že jen tento nedostatek mi umožňuje, aby se mi Macháčkovy ekonomické příspěvky líbily.
Kde tedy čeští novináři udělali podle Macháčka chybu?
Macháček kritizuje, že se reportér MF DNES Janek Kroupa vydával za obchodníka a na skrytou kameru natáčel dva bývalé rakouské manažery firmy Steyr, kteří vyjednávali o prodeji obrněných transportérů české armádě. Oba pánové na záznamu skryté kamery (zde) vysvětlují, jak obchod probíhal, komu šly provize – zkrátka naznačují možnou korupci při nákupu (o celém případu zde.).
Proč o věci někdejší manažeři s reportérem mluvili? Protože se reportér vydával za podnikatele, který má zájem udělat s nimi obchod.
Právě to, že reportér hrál roli podnikatele a vyzvídal od manažerů informace, Macháček kritizuje. Podle něj jde o „vytváření umělých situací, které by se bez přispění novinářů nikdy nestaly, konstruování provokací a jakési testování charakteru za použití převleků a zpravodajské techniky“. Něco takového prý novinář dělat nesmí, má pouze „přinášet informace o reálném světě a skutečných situacích, které by vznikly tak jako tak, bez jeho přispění“.
Řízená provokace za účelem získání informací je v Macháčkově pojetí – jak z jeho textu vyplývá – proti standardům novinářské profese, které „se mají měnit co nejméně“. (Celý Macháčkův text zde.)
Není asi překvapivé, že s jeho míněním nesouhlasím. Respektoval bych ho jako jeden z možných „ideologických“ přístupů, jako určité pojetí žurnalistiky; respektoval bych ho však při splnění jedné důležité podmínky. Kdyby dodal čtenářům poněkud úplnější informace a některé věci by buď nezamlčel, nebo neuvedl z neznalosti.
Již v minulém století...
Trvám na tom, že reportér MF DNES Janek Kroupa přinesl svou hrou a použitím skryté kamery informace o reálném světě a skutečných situacích, protože ti dva manažeři hovořili o něčem, co se stalo a dělo při „přesvědčování“ českých politiků a úředníků k nákupu transportérů Pandur (jejich tvrzení, že žertovali, je nedůvěryhodné, protože jim kolega Kroupa řekl ještě před publikováním článku v MF DNES, že není byznysmen, ale reportér – a oni tak akorát koktali – viz zde).
Trvám i na tom, že žádná jiná metoda, jak ony informace dostat na světlo, nebyla. Těžko za nimi mohl novinář přijít a říci: Já jsem reportér, řeknete mi, jaké peníze jste tehdy do Česka posílali? Těžko by mu začali dobrovolně vyprávět, s kým vším jednali a co chtěli za úspěch vyplatit.
Až sem šlo o střet dvou koncepcí, dvou názorů – mého a Jana Macháčka. Co ovšem není na jeho argumentaci fér, je, že neřekl jednu podstatnou věc. Metoda, kdy novinář zamlčí, že je novinář, představí se jako někdo jiný a hraje roli, případně provokuje, tato metoda se mezi novináři západních demokracií používá docela často a docela dlouho.
S jistou nadsázkou lze za řízenou provokaci, v níž novinář sám jednal jako aktér události, považovat už příběh z roku 1885. W. T. Stead se tehdy snažil popsat neblaze bující dětskou prostituci v londýnském East Endu, tudíž se představil jako „zákazník“ (nikoli jako reportér) a koupil si dvanáctileté děvče. Příběh popsal v listu Pall Mall Gazette, byl zatčen a odsouzen, jeho akce však nakonec vedla k úspěchu kampaně proti dětské prostituci – a dodnes se o něm v historických knihách píše jako o začátku investigativní žurnalistiky (Investigative Journalism, Hugo de Burgh, Second Edition, 2008).
Je-li tento příklad přece jen poněkud vzdálený a nemoderní, ze sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století pocházejí jiné slavné příběhy, v nichž žurnalista metodu řízené provokace používal zcela programově; dokonce se jí proslavil.
Německý novináři Günther Wallraff se jednou převlékl za tureckého dělníka a popsal příšerné podmínky, v nichž zahraniční „gastarbeitři“ pracují, jindy se vydával za německého byrokrata, který nabízel pomoc portugalskému generálovi snícímu o uchopení moci a svržení demokratického režimu.
Zvláště druhý případ je pozoruhodný, protože generál De Spinola jej na počátku jednání požádal o setkání s německým spolkovým prezidentem – a Wallraff setkání skutečně „zařídil“, prezidenta sehrál jeho kolega. Wallraff tímto způsobem odhalil, kdo všechno generálovi v přípravách puče pomáhal v Portugalsku – a kdo s ním udržoval kontakty v cizině, například v Německu. Reportáž vyšla mimo jiné i v respektovaném magazínu Stern. (O příběhu čtěte anglicky zde.)
Jiným (taktéž známým) případem je britský novinář Martyn Gregory. Ten se vydával za byznysmena, aby dokázal, že britské firmy zásobují nedemokratické režimy zařízeními, která mohou být použita k mučení. Gregory použil při tomto zkoumání skrytou kameru, jedna firma mu písemně nabídla zboží a současně přiznala, že mučící nástroje dodala Saúdské Arábii. Reportáž odvysílala v roce 1995 britská televize Channel Four: případ je zajímavý i tím, že Gregory zažaloval britskou vládu, která jeho práci odsoudila, za pomluvu – a proces vyhrál.
Kodex Macháčkův
Výčet podobných příběhů by mohl pokračovat: dozajista se však dá těžko tvrdit, že existuje, jak by se dalo z Macháčkova textu usoudit, jakýsi obecný žurnalistický kodex, který zakazuje novinářům použít metodu řízené provokace. Maximálně je to kodex Macháčkův, nikoli všeobecné pravidlo.
Všeobecně existuje shoda, že tuto metodu je potřeba používat výjimečně, pokud informace nelze získat jinak, informace jsou ve veřejném zájmu a popisují věc, která existuje nezávisle – a provokace je pouze odhaluje. Ale celkově provokace a skrytá kamera rozhodně nejsou novinářům v západních demokraciích zapovězeny.
Že to tak je, to by si ostatně mohl pamatovat Macháček sám. Před pár lety několikrát komentoval vyšetřování možné korupce při prodeji stíhaček Gripen. Jedním z dílů příběhu byla i práce švédských reportérů: ti se vydávali za obchodníky a skrytou kamerou mimo jiné natočili bývalého českého ministra zahraničí Jana Kavana, který jim řekl, že ke korupci v parlamentu „docházelo“. (Více zde a zde).
Zvláštní je, že Macháček tehdy metodu řízené provokace použitou švédskými novináři veřejně nikterak neodsoudil, přinejmenším o tom neexistuje záznam.
To může buď znamenat, že Macháček psal o něčem a přitom neměl dost informací, tedy nevěděl, že švédští novináři použili metodu řízené provokace. Nebo že jeho názory na řízenou provokaci nejsou konzistentní a mění se (snad podle počasí).
Či možná prostě Macháček měří dvojím metrem a trefovat se do švédských novinářů mu nepřijde interesantní a atraktivní. Teprve pokud se k řízené provokaci uchýlí čeští novináři, přichází čas, kdy začne cítit potřebu něco či někoho rázně odsoudit.
Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES
