Píše o mně paní Petra. Díky, ó díky!

Ocitl jsem se v memoárech Petry Paroubkové. Jsem poctěn.

Kniha Petry Paroubkové V botičkách od DioraFoto: Josef Kopecký, MF DNES

Děkuji, paní Paroubková

Díky Vám! Díky Vám, dámo statečná,

za Vaši odvahu, rozum a sílu!

Vy jste naše kapitánka - a další slova zbytečná!

Přidala jste ostrosvit na masmediální šmíru.

Co pupků a dětských botiček, o kterých kdos psal

na vás a manžela "vyblinkal" prolhanou žluč...

Ty zlý a falešný „svobodný projeve“, už ti dech zchlad!

Od Petry s Jirkou pravdě se uč!

Nevím jak přesněji a lépe, než za použití lehce přeoraných veršů dvou slok z písně Josefa Laufera Dopis Svobodné Evropě, poděkovat paní Petře Paroubkové, že se o mně zmínila ve své knize vzpomínek nazvané v Botičkách od Diora. Ocitl jsem se v kapitole Chudáci a blázni, kde jsou kolem mě, neznámého žurnalisty z provincie, slavná jména pražského mediálního světa. Lenka Zlámalová, Nora Fridrichová, Zuzana Tvarůžková, Daniel Kaiser či v neposlední řadě poslední v kapitole uvedený kolega Jiří Kubík.

Děkuji za skvělou reklamu, stejně jako vy už dopředu děkujete na svém blogu novinářům, kteří se proti vaší knížce ohradí, za skvělou reklamu. Když ještě k tomu napíšete i o tomto mém blogu, mohla by to být zase reklama na něj a moji práci. A já bych zase na oplátku mohl ještě zmínit vaši knížku (třeba v sloupku v MF DNES, co jednou za 14 dní píšu). A tak bychom to mohli dělat pořád dokola. Takto proradný a vyčůraný je přece svět médií, který jste popsala. Nebo, že by mělo vědro někde díru, paní Paroubková…

Samozřejmě by bylo hezčí, kdybyste se o mně zmínila již v předchozí kapitole Novináři – polibek smrti, kde jsou také uvedena skvělá jména. Například náš pan šéfredaktor. Tam máte pro objekty svého psaní slova mnohem vlídnější. Ale ani za ta se vám ti proradní novináři ne zrovna hezky odvděčili. Možná to hezké co jste měla na mysli, v tom přívalu slov, jak z vás tak padala, nešlo poznat. Ať už, zase jste to těm oněm hned nandala na blogu, který doprovázel vydání vaší vzpomínkové publikace.

Nepřeceňuji nijak svoje místo ve vaší knize. Upřímně myslím, že jste spíše využila toho, že jste to už měla víceméně napsané z té doby, kdy můj text a vaše reakce na něj vyšly. A že se „náš virtuální příběh“ točí kolem známé fotografie vás a manžela v plavkách na jednom slovenském koupališti. Ta je velmi mediálně vděčná, tak proč ji nevyužít. Taky jsem si to tehdy říkal. Smajlík. Ovšem zajímavé okolnosti vzniku tohoto snímku jsem si se zájmem nyní přečetl. Jako tlusťoch jsem se tehdy zastával tlusťochů. Vy jste reagovala upřesněními, která byla samozřejmě na místě. Nejvíce v momentě, když jste se ohradila proti tomu, že jsem vás označil za mladičkou štíhlou blondýnku. Dnes bych vás už takto nepřesně opravdu neoznačil.

Docela jste popletla moji funkci v MF DNES, když jste o mně napsala, že jsem „zástupce šéfredaktora brněnské MF DNES“. Co na tom, já psal onehdy do Magazínu MF DNES o hokejové Kometě a také jsem popletl jeden zápas z roku 1985, respektive čas vyrovnání (o 21 sekund) a konečný stav utkání (o celkem čtyři góly). S takových blbin se nestřílí, hlavní je celkové poselství textu. To jste vy své knize dala a k tomu vám gratuluji.

Na závěr kapitolky o mně píšete: Karel Škrabal však nejvíce zaperlil větou, která svou upřímností bere dech: „Jiřího Paroubka osobně neznám, ale z médií a vyprávění je mi jasné, že je to samolibý, namyšlený, protivný, agresivní a vůbec nesympatický chlap." Karla Škrabala osobně neznám, ale z fotografie pod jeho články je mi jasné, že tento milý muž to s námi myslel naprosto upřímně. A tím mi je skutečně sympatický.

Vy mně taky, paní Paroubková.

Karel Škrabal, šéfeditor regionálních redakcí MF DNES