Od čelistního orgasmu k tomu, jak Gott (ne)jezdí vlakem

Jsou chvíle, kdy svoji práci nemám rád. Večírek či hospoda, pár piv a už se sypou poznámky typu: „Prosím tě, hlavně to nepiš do novin." Nasadím přitroublý úsměv a neříkám nic. Pak jsou chvíle, kdy bych svoji práci nevyměnil za nic na světě. Díky svému sloupku ve čtvrtečním magazínu jsem se už několikrát seznámil a taky mám protekci: když jsem napsal, že předpovídat počasí by mohl každý moula a že stačí naučit se věty ve stylu „teploty přes den jak kde, v noci o něco nižší", ozvala se mi meteroložka Dagmar Honsová. Že prý děkuje a od té doby mám slíbenou osobní předpověď, kdykolik budu chtít.

Ale jedna věc je ještě lepší. Ač to zní lacině, potkáte lidi, o kterých jste dřív jenom četli. Můžete s nimi mluvit a oni se občas pěkně vybarví. Tady je pár historek, na které nezapomenu.

Když jsem šel v magazínu na svůj první rozhovor, dělali si kolegové legraci, že se Haliny Pawlowské určitě netroufnu zeptat na velikost podprsenky. Tak jsem se zeptal. F. Navíc jsem dostal historku, jak jí díky ňadrům všude pustí, protože si každý hned myslí, že žena s takovou figurou určitě něco znamená. Kdysi na Oscarech prý uvaděčky málem nepustily do sálu Phila Collinse, zatímco ona prošla s gracií.

Nejvíc mě asi kdy zaskočila Hana Hegerová. Když přišla řeč na její oblíbená rajčata s mozzarelou, řekla: „Prožívám při tom čelistní orgasmus." Pak se na vteřinu odmlčela a dodala: „Hm, alespoň nějaký."

Nejvíc vynadáno jsem kdy dostal od Zity Kabátové. Přinesl jsem kytku k narozeninám a hned ve dveřích jsem to schytal poprvé: „Jdete pozdě, narozeniny jsem měla včera." Pak mě zkoušela ze svých rolí („no, no, šup, vzpomeň si") a nakonec - když jsem se chtěl podrbat v obličeji, přišel sekec největší. „Ty si saháš v nemocnici do obličeje? Já tě tady mít na výchovu, tak bych tě vycepovala." Čekal jsem milý rozhovor s hvězdou první republiky a odcházel jsem s třesoucími se koleny.

Advokát a vydavatel Fidelis Schlée se na mě obořil, i když mnohem mírněji, po otázce na pozlacené kohoutky v jeho kanceláři. „Nejsou pozlacené. Jsou zlaté," říkal.

Vzpomínka, která je ale nad všechny ostatní, patří Karlu Gottovi. První rozhovor s ním jsem dělal v Mnichově a on navrhl, abychom se nad pokračováním sešli ještě druhý den. Odpovídám tedy, že ano, že fotograf pojede domů autem, já zůstanu ještě jednu noc a pak se do Prahy vydám vlakem. Ve tváři Karla Gotta se najednou objevilo něco, co skoro připomínalo zděšení. „Vlakem? Martine, vlakem? Z Mnichova? To nemůžete, to jsou dva přestupy. Já odsud jel naposledy vlakem před pětatřiceti lety a dodnes to na mě nechalo následky. Jeďte autem a zítra si zavoláme." A musím říct, že i další rozhovory s ním byly vždy radost.

Martin Moravec, vedoucí Magazínu MF DNES