Občas se mi po terénní novinařině stýská

Když děláte novinařinu venku, v terénu, jste obvykle první, kdo to od potrefených hus schytá. Teď už rok sedím v brněnské redakci na editorské židli, a mám "klid". Ale přiznám se, občas se mi stýská. I po těch fackách.

Jako editor kromě toho, že učesávám texty svých kolegů redaktorů, vymýšlím titulky, občas přepíšu začátek textu (je to přece výkladní skříň článku) a vybírám fotografie, posílám redaktory právě do terénu. Na fotografii brněnského redakčního týmu mě najdete úplně vpravo (z vašeho pohledu). 

Vždycky to tak ale nebylo. Já sama jsem totiž byla v terénu, deset let jsem psala o Břeclavsku. Jenže tam taky žiju. A právě proto jsem brzo zjistila, že být redaktorkou v regionu, kde mě povětšinou lidé znají, není vůbec jednoduché.

Taková reportáž z krojovaných hodů nebo story se zajímavým vinařem, to je ještě v pohodě. I když vinařů jsou tam u nás mraky. A tak se ti ostatní, mnou neoslovení, cítili tehdy dotčeně. Proč jsem nenapsala třeba jako o něm? „Tak dlouho se známe a dokonce jsme spolu chodili i na základku, pamatuješ?"

To ještě vysvětlit šlo. A nebo jsem prostě nevysvětlovala. Postupně jsem si začala zvykat na to, že některé kroky v novinařské profesi objasnit nejdou.

Horší bylo, když jsem se od svého zdroje dozvěděla, že radnice v jednom z "mých" měst udělala chybu, kvůli které přišla o miliony. Zjistila jsem to já a napsala o tom taky já. Byl z toho poprask. Jak jinak, na malém městě. Se mnou už to nehlo. Naopak, opájela jsem se pocitem, že jsem odhalila něco, co by jinak s největší pravděpodobností vyšumělo.

Jenže druhý den mi volal jeden můj příbuzný. Prý mu v hospodě nenalili pivo. Kvůli mně. Nevěděl chudák vůbec o co jde. Četl tehdy hlavně sport. Člověk, který na něj křičel, byl známý vlivného politika z onoho města a do té chvíle i mého příbuzného kamarád.

Nebo jednou, to jsem psala o partičce, která kradla kola. Všechno byla svatosvatá pravda, případ uzavřený policií. Padly i rozsudky. A pak jsem málem padla i já. To když na mě jeden z parťáků odsouzeného začal křičet na ulici plné lidí. Vykřikoval nahlas a jeho slovník nebyl vůbec vybraný.

Podobných příběhů, úsměvných, ale i drsných, jsem zažila mnoho. Vyprávěla jsem o tom nedávno studentům ve Znojmě.

Uvědomila jsem si přitom, jak mi někdy jako editorce ten "terén" chybí. Třeba když jsem atmosféru z papežské mše v Brně mohla hltat jen z textů, které mi kolegové přinesli z venku.

Hana Černohorská, editorka MF DNES Brno

*