KOMENTÁŘ: Proč nesouhlasím s těmi, kteří kážou o policejním puči

Pozorně sleduji palbu, které jsou vystaveni policisté a státní zástupci kvůli zatčení exposlanců ODS, generálů i šéfky kanceláře premiéra - a mám z ní smíšené pocity.

Respektuji tu část právníků, žurnalistů, případně politiků, kteří věcně argumentují, proč nelze „uplácení trafikami“ výměnou za odchod ze Sněmovny považovat za zločin podle platného práva. Rozpaky ve mně však vzbuzují ti, kdo jdou ve svém odmítání neskonale dále, kdo kážou o konci demokracie a policejním puči.

Je přece předčasné dělat definitivní závěry, aniž bychom znali všechna fakta; jsou zde soudy, které nakonec rozhodnou a které mohou případ klidně hodit státním zástupcům na hlavu. A kritici-kazatelé též zlehčují druhý, mnohem méně sporný výsledek policejního vyšetřování, zneužití vojenské tajné služby pro soukromé účely premiérovy vysoké úřednice. Bylo by zajímavé pozorovat jejich reakci, kdyby se stejný policejní zásah odehrál třeba za vlády Jiřího Paroubka. Že by měřili stejným metrem a hájili ho -no, nějak se nemůžu přinutit, abych tomu uvěřil.

Avšak hlavním omylem kazatelů policejního puče je podcenění role celkového společenského ovzduší, v němž se zásah odehrál. Můžeme hledět s rozpaky na srdečný potlesk, kterého se policistům dostává od mnoha lidí, ale jeho důvodem je hluboká frustrace; pochopitelná zloba směrem k (vládní) politické reprezentaci, jež je prolezlá když ne korupcí, tak šejdířstvím a kšeftováním a jež jim současně nařídila úspory a vyšší daně - tudíž je v jejich očích odpovědná za jejich prokazatelné zchudnutí.

Od této atmosféry nemohou být policisté a státní zástupci odtrženi, byť prvky jejich nespokojenosti jsou patrně též specifické; příběhy o zásazích do vyšetřování, které se mimochodem děly za vlád pravice i levice, dřívější nečinnost na Vrchním státním zastupitelství v Praze a tak dále. Těžko se divit, že reakcí je odhodlání vyšetřovat „ty nahoře“ co nejpřísněji.

Pokud ti, kteří halasně varují před domnělým policejním převratem, nepochopí širší vliv celkové frustrace, budou velice mimo. Nerad narcistně cituji sám sebe, ale udělám výjimku, už proto, že ten citát byl vlastně jen „polopřesný“. Před rokem jsem napsal, že politická reprezentace sedí na sudu se střelným prachem nespokojenosti. Ve skutečnosti je to více sudů - a dva už explodovaly; prvním bylo vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, dalším, vlastně malým soudkem, je policejní zásah. Jestli se zloba lidí brzy nezmírní, hrozí nové, dost možná větší exploze. Neskonale větší než údajný policejní puč.

Michal Musil, vedoucí newsroomu MF DNES

Jeho krátké komentáře můžete sledovat též na Twitteru.

Text vyšel v MF DNES 25. června.