Klaus, nebo válka? Proč Češi cítí odpor k Evropské unii

Lámu si hlavu, proč se u nás tolik nadává na Evropskou unii. Lámu si ji už týden, kdy na nepochopitelně velkou míru protievropského cítění upozornil můj známý kolega v Lidových novinách: nazval ji doslova „eurofobií“. Jednoznačný závěr se nachází těžko.

Zajisté, ona organizace není dokonalá. Podstatné věci jsou dokonce, jak ukazuje nynější dluhová krize, nedokonalé zásadně, ne-li osudově. Avšak odpor, s nímž na projekt evropského sjednocování hledí velká část české politiky, místních ekonomů, analytiků a novinářů, je opravdu výjimečný; ve srovnání s našimi sousedy určitě – a připomíná snad jen Velkou Británii. Jenže zatímco Britové zažili doby rozkvětu i bez Evropské unie, respektive před ní, české členství v Unii se časově shoduje s nynější jedinečnou dobou prosperity a svobody. Ano, navzdory veškerému láteření je to tak – Češi nyní prožívají nejdelší období v moderní historii, kdy je neohrožuje žádný soused, nejsou součástí císařství, nejsou protektorátem ani vazalem nějaké diktatury.

Jedno z možných vysvětlení místní nelásky vůči evropské integraci se jmenuje Václav Klaus. Tento na kontinentální poměry jedinečně euroskeptický státník by nejraději vrátil Evropu zpátky před začátek integrace (asi někam do báječného roku 1945, chce se uštěpačně dodat). Klaus přitom léta ovlivňoval české myšlení: obrazem Evropské unie, který vykresluje, obrazem zcela špatné, odpudivě byrokratické organizace se dá vysvětlit, proč lze u nás tak snadno svádět na Brusel pitomosti či kdejaké novoty, které si vymýšlíme sami (naposledy například na drahách, kde říkají cestujícím, že výhradně ženská kupé nařídila Evropská unie, i když to není pravda).

Při vší úctě k majestátu – je možné, aby Václav Klaus „zasel“ tak velkou eurofobii?

Jiná teorie: V paměti Čechů chybějí rozsáhlé osobní zkušenosti s těmi největšími hrůzami druhé světové války. Důvodem evropské integrace přitom byla na počátku snaha, aby nějaký větší evropský celek nadobro znemožnil opakování strašné války. Jenže u nás se tento motiv opomíjí, protože nejhorší válečné běsnění se Čechů dotklo relativně málo. Češi jistě měli velké (často opomíjené) hrdiny, měli své padlé a oběti, ale na frontě masově nebojovali a jejich velkoměsta neshořela v bitvách či při bombardování.
V každém případě by téma českého odporu vůči Evropě zasloužilo zevrubnější zkoumání.

Existuje tedy ještě jedno vysvětlení. Že Češi jsou prozíravější než zbytek Evropy s výjimkou Britů. Že téměř jako jediní vidí strašlivé nebezpečí, jež z Evropské unie vyvěrá. Zkrátka, že jsou (nej)chytřejší.

O tom však mám jisté pochybnosti.

Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES