Když Paroubkův sbor hystericky ječí na novináře

Prosím tímto blondýny o prominutí. Omlouvám se za zobecnění, neboť vím, že jsou mezi nimi chytré a vyrovnané bytosti. Avšak co včera předvedl šéf socialistů Paroubek, mi připadalo jako projev jakési hysterické světlovlásky.

Miloslav Vlček tedy opouští kvůli svým aférám pozice šéfa Sněmovny a krajského lídra sociální demokracie. Správně.

Jiří Paroubek mohl s klidným tónem říci, že pochybnosti kolem Vlčka překročily únosnou mez, tudíž musí odejít. Mohl stručně s úsměvem naznačit, že Vlček je příkladem jiným politikům s máslem na hlavě. Zkrátka mohl případu využít ve svůj prospěch.

Místo toho však Paroubek zvolil přesně tu polohu, která část lidí opravdu odpuzuje (což potvrzují dokonce i jím milované průzkumy veřejného mínění). Zpocený, bez úsměvu, ukřivděně a rozvlekle líčil, jak jsou všichni novináři spřaženi s jeho protivníky. A úporným tónem začal přednášet seznam politických protivníků, kteří by taky měli odejít (co neřekl v přednášce, stálo v jím podepsaném ulepeném, upatlaném tiskovém prohlášení).

To je přece směšné. Vždyť když včera Paroubek zuřivě žádal odchod místopředsedy ODS Ivana Langera, použil přezdívku „Íčko“. Cožpak šéf socialistů neví, že tato přezdívka by nebyla známa, nebýt nenáviděných novinářů? Chce popřít, že právě noviny odhalily, jak zesnulý kmotr podsvětí František Mrázek sázel na Langera a říkal mu „Íčko“?

Nejsem jediný, kdo si od zveřejnění těchto informací myslí, že jde o Langerův vážný prohřešek. Nebudu rozhodně první, kdo zde napíše, že Langer by měl odejít. Jenže fakta Paroubek coby hysterická blondýna nevidí. Ačkoli není blonďatý, ale hnědovlasý, a – odpůrci odpustí – je inteligentní, přehlíží podstatnou věc: kdyby neviděl všude jen spiknutí a bral sám sebe méně vážně, neuškodil by si.

Ale co se divím: zjevnými sklony k hysterii a paranoii trpí i jeho nejbližší spolupracovníci, Jaroslav Tvrdík či Petr Dimun. Ani oni nechápou, že kdo je kritik sociální demokracie, nemusí být zákonitě placen protivníky. Tudíž přehánějí, pálí ze všech kanonů – a nakonec trefí nikoli kozla (jak říká s oblibou jejich šéf Paroubek), ale jen sami sebe.

Kolik se toho různí mluvčí sociálních demokratů kvůli kauze Vlček nakvičeli. Kolik urážek, často velice osobních, si od nich kolegové v redakci vyslechli. Ještě před týdnem byla kauza Vlček „neobjektivní práce“. Prý máme „nízký etický práh“. Ještě před dvěma dny označil šéf sociálnědemokratického marketingu Petr Dimun Vlčkův případ za „pseudokauzu“. Pak Lidový dům tvrdil, že Vlček žádný zákon neporušil. O pár hodin později Vlček přiznal, že zákon proti praní špinavých peněz porušil.

Včera hodili Vlčka přes palubu.

Poučení z příběhu? Až zase budou Paroubek, Tvrdík či Dimun ječet a urážet, budu vědět svoje. Čím více budou křičet, že je nějaké odhalení novinářů lež, tím méně jim budu věřit. Budu vědět, že jekot nakonec může klidně skončit tak, že nějaký vysoce postavený sociální demokrat bude muset odstoupit. A že kvičení bylo pouhým projevem sboru hysterických blondýn.

Michal Musil, zástupce šéfredaktora MF DNES