Kdo vysvětlí nevysvětlitelné jevy v redakcích?

Možná by mě ani nenapadlo uvažovat o tom, jestli v novinařině existují nějaké nevysvětlitelné jevy, ale když jsem se před několika dny dozvěděl, že na moji dlouho dopředu naplánovanou víkendovou službu v redakci připadl opět, snad už podeváté, devátý ročník Dnů NATO, nedalo mi to.

Redakce MF DNES OStrava

Proč zrovna já musím rok co rok psát o armádní přehlídce? Když vidím tank, letadlo nebo houfnici, tak se mi nepodlamují kolena, nerozeznám americkou stíhačku od migu a nemám šílené nutkání si zastřílet ze samopalu. I proto nevěřícně rok co rok zírám na ty davy nadšenců, kteří přijíždějí do Mošnova, hledají tam místo pro zaparkování, plahočí se na plochu a tam s podivným leskem v očích celý den nebo i dva sledují všechny ty více či méně úžasně vybavené a nablýskané hromady železa.

Tak to prostě už asi bude nafurt: Když jsou Dny NATO, mám víkendovou službu - že by to organizátoři se zvrácenou pravidelností plánovali podle mě? Proč ale?

Nechci si však příliš stěžovat, jeden bývalý kolega měl zase službu vždycky, když se stala nějaká tragédie, hromadná nehoda a podobně. Být šéfem traumacentra v krajské nemocnici, tak na termín víkendové služby onoho kolegy vyhlašuji pohotovost. Beze srandy - jednou si na zkoušku službu vyměnil s kolegyní. „Nádherný poklidný víkend," řekla nám v pondělí. Za týden jel kolega k hromadné nehodě s několika mrtvými.

Avšak je toho více, co bych potřeboval někým vysvětlit. Proč by neměl sloužící redaktor za žádnou cenu na závěr šichty říkat: Tak, dneska se už určitě nic nestane, mějte se, jdu domů?

Proč s neuvěřitelnou přesností do pěti minut po těch slovech havaruje dopravní letadlo, bortí se stěny radnice, nastávají dějinné politické zvraty?

Zkušení kolegové už onu zakázanou větu nejenže neříkají nahlas, oni si ji už dokonce ani raději nemyslí, jistota je jistota.

A ještě něco: Proč není radno komentovat bláznivé nápady šéfredaktora typu: Pro jistotu zavolejte večer ještě hasičům, policajtům a na záchranku, jestli ze střech nepadá na lidi led nebo sníh? Řeknete přede všemi s pobaveným úsměvem: Ale to je krávovina, vždyť je březen, poslední ledy roztály před měsícem! Druhý den mají konkurenční noviny na první straně neuvěřitelný příběh člověka, jehož v březnu, představte si to, přizabil rampouch...

A taky by mě zajímalo, jak je možné zkomolit jméno člověka, který vám je třikrát po sobě opakuje do telefonu a vy je pro jistotu také opakujete. „Jmenuji se Novák." „Říkal jste Novák?" „Ano, Novák". „Jistě, píšu si, Novák, je to tak dobře?" „No ano, Novák." No a druhý den vám volá rozezlený pan Novák, z něhož jste v článku na pěti místech udělali Horáka. No je toto možné?

Jak pak člověk vypadá? Jako blbec, nebo taky jako jeden nejmenovaný kolega, o jehož chybě ve jméně jisté dámy se na vánočních redakčních večírcích mluví každý rok už patnáct let. Onen kolega s kyselým úsměvem vždycky říká: „Ale to už je staré," ale stejně se všichni řehtají jako pominutí.

Byl to podobný telefon jako s tím Novákem. Jenomže paní se jmenovala Obračajová. „Obračajová?" ptal se kolega. „Ano, Obračajová." „Skutečně?" „No ano!" Kolegovi se to jméno nezdálo, ale když ta paní trvala na svém, tak to napsal: Obra Čajová. Paní Obře Čajové i onomu kolegovi už to jméno asi nikdo neodpáře.

To jsou přece věci! Kam se hrabou nějací tiskařští šotci...

Jaroslav Baďura, redaktor MF DNES Ostrava