Politici hrají s novináři občas zvláštní hry. Třeba při výběru nového českého eurokomisaře. Nejprve jeden významný politik prozradil iDNES.cz, že to má být premiér Jan Fischer. Pochopitelně jen proto, aby jeho odchod do Bruselu dokázal překazit.
Teď už je tedy kandidát na nového českého eurokomisaře - Štefan Füle - vybrán, ale jeho hledání politiky (i novináře) na pěkných pár dnů zabavilo.
Začalo to rutinním přepočítáváním šancí stranických kandidátů, kteří nakonec skončili v propadlišti. Fáze číslo dvě: pátrání po nových kandidátech, s nimiž politici přijdou a kteří by měli větší šanci, byla zajímavější.
Když necháme stranou epizodu s bývalým ministrem Vladimírem Dlouhým, který se přihlásil sám, že by ten Brusel tedy vzal, skutečná „bomba" vybuchla až v pátek 6. listopadu k večeru. Kandidátem na eurokomisaře, na němž se dohodli Jiří Paroubek a Mirek Topolánek, byl v tu chvíli předseda vlády Jan Fischer.
Kde se ta informace, kterou jako první uveřejnil server iDNES.cz, vzala?
Pobavil mě jeden novinový článek, že tuto informaci šířili různí lobbisté, kteří se postarali o to, aby se ta informace rozšířila mezi novináře. Je to totiž mnohem jednodušší.
Stačilo se vypravit do parlamentu na jednu - na první pohled ne nijak přelomovou - tiskovku, a ve Sněmovně se po ní potkat s jedním významným politikem, který měl informace z první ruky. Takže žádný lobbista, ale politik, který měl pochopitelně svůj vlastní zájem, proč zprávu o Fischerovi iDNES.cz „pustil". Pravděpodobně tušil, co zveřejnění této informace způsobí a že plán s Fischerem může zkrachovat. A že do Bruselu tak nakonec půjde Vladimír Špidla, Jan Švejnar či ještě někdo úplný jiný...
Na druhý den, v sobotu dopoledne, když mezitím informaci o Fischerovi převzala všechna ostatní média, mi vlivný sociální demokrat sdělil, že je předjednáno i to, že místo premiéra by po Fischerově odchodu do Bruselu dostal vědec Václav Pačes a vše se má odehrát velmi rychle, aby s tím i prezident Václav Klaus souhlasil.
„Když Klaus nebude souhlasit, máme shodu na jiném kandidátovi, toť vše, problém vyřešen," napsal mi ještě onen sociální demokrat v sms, která mi pak vrtala hlavou, protože nikdo nebyl ochoten říci ono druhé, mezi šéfy největších stran předjednané jméno.
Co se dělo pak, je již veřejně známé. Fischer si Brusel rozmyslel, odmítl nabídku, o niž původně stál, Špidla dostal v prvním hlasování ve vládě o jeden hlas méně, než bylo třeba, a zelení tak dlouho licitovali, za co mu ten chybějící hlas přidají, až Topolánek s Paroubkem přes „své ministry" ve vládě hladce prosadili Štefana Füleho.
Zpětně se to handrkování po Fischerově odmítnutí jeví jako trochu nepodstatná omáčka. Když o tom začnu pochybovat, pro jistotu se znovu podívám na tu sms - „máme shodu na jiném kandidátovi, toť vše, problém vyřešen."
Kauza, která pár týdnů zaměstnávala politiky i média, mě znovu přesvědčila o některých samozřejmostech.
Za prvé - když někoho politik veřejně podporuje, neznamená to ještě, že ho už v zákulisních jednáních „nezařízl" ve prospěch někoho jiného a neuzavřel přitom s největším politickým soupeřem pro oba zajímavý kšeft. Za druhé - novináři se vyplatí jít i na zdánlivě banální tiskovku, protože po ní může potkat někoho, kdo mu třeba poví, že premiér má dát demisi a odejít dělat komisaře do Bruselu. Za třetí - když se hledá kandidát do významné veřejné funkce, může mít často větší šanci ten, jehož jméno drží všichni v tajnosti. Třeba jen proto, aby se poklesky či skandály z jeho minulosti neprovalily dřív, než jeho jméno schválí vláda.
Josef Kopecký, iDNES.cz
