Když jsem včera přišel do práce, místo počítače jsem našel smuteční oltář. Kolegové mi na monitor nalepili fotku Steva Jobse s černou páskou a na „bednu“ (je to klasické PC, takže se skládá z několika rozměrných kusů) položili nakousnuté jablko se symbolem kříže a hořící svíčku.
Dva symboly světa počítačů: nakousnuté jablko a Steve Jobs.Profimedia.cz
Prominu-li zásadní přešlap – zakladatel Applu by svou tvář nespojil s monitorem Hewlett Packard – jejich „popíchnutí“ vystihlo to, co ze mě Jobs udělal: celoživotního podivína. Jen se během let zcela převrátily důvody podivínství.
První macintosh jsem dostal od strýce „ze Západu“, když mi bylo dvanáct. Ač to byl dávno vyřazený kousek, uměl toho daleko víc než počítače spolužáků. Oni vyplňovali příkazové řádky, já jsem si hrával s grafikou. Přesto jsem byl nejen v jejich očích někým, kdo je ohledně počítačů úplně mimo. Dodnes si pamatuji hlášku jednoho místního psychiatra, který byl na návštěvě umých rodičů: „Tady něco smrdí. Není to macintosh?“
Pak Apple ve správnou dobu spustil přehrávač iPod. Začal růst a přidávat další „iKrabičky“. Stala se z něj módní značka městských liberálů, kteří si počítače vybírají podle designu a všude lepí nálepky s nakouslým jablíčkem.
Posměch jsem vydržel jako mimoň, vydržím ho i jako povrchní modernista. Můj dnešní iMac je tak šikovný, že mi za to stojí. Ostatně: koupil si ho už i ten psychiatr.
Petr Suchomel editor MF DNES
