Jak se hledá kolega

Při nesčetných debatách, které v hospodách vedu o svojí profesi, mi v pátek povídal jeden Pražák, který teď zrovna prodává noviny (ne v trafice, ale trochu ve velkém): „Vy to máte dobrý, do MF DNES chce v regionu přece každej, kdo trochu načichnul novinařinou, ne? Pro vás přece není problém sehnat nějakýho novináře, ne?“

Povídám, že se to asi se může jevit z dálky, ale úplně tak to není. „My, kteří známe novináře v regionu, nechceme totiž kdejakýho pisálka, víš.“

„Jak jako?“ děl nad pivkem ten muž.

„No například ti mohu jmenovat hromadu novinářů od konkurence, kteří jsou nějak navázaní na radnice a některý by samozřejmě chtěli k nám,“ říkám já. „Ale my nechcem. My v branži to o jejich kšeftech víme, rychle se to roznese. Víme třeba, že jednomu přiklepla radnice ve městě X městskej byt, dalšímu ve městě Y smáznul starosta dluhy za nájem v obecním. Tak to je první hledisko, podle kterého se vybírá – hledá se u nás v první řadě nezávislej, nikomu nezavázanej a asi i nezkorumpovatelnej.“

„Jaký je další hledisko?“

„Musí se nějak hodit do partičky a třeba já nepotřebuju partičku dvacetiletejch týpků. Noviny pro čtenáře starý od 12 do třeba 105 prostě nemůžou psát jen skoropuboši, který logicky maj svý speciální zájmy, vidí jako důležitý jiný témata než široká čtenářská obec. Kdysi jsem takovou partičku v jedný redakci zažil a bylo to fakt obtížný,“ odpovídám. „Pro ilustraci - jeden týpek třeba články nadepisoval do titulků Volovina 1, Volovina 2, Volovina 3… a měnil to na normální nadpisy až večer před korekturama. To bylo o hubu nebo spíš o profesní život, kdyby to tam zůstalo a šlo to do tiskárny.

U konkurence kdysi něco podobnýho zůstalo - v popisku pod fotkou mentálně postiženýho bylo napsáno: Dementík si meje pracky TO TAM ALE NEBUDE, VEČER ZMĚNIT. Ale normálně to u nich vyšlo! Chápeš? Prostě v novinách nemůžou pracovat nevyblázněný paka, byť třeba strašně chytrý,“ vyprávím.

„Takže, aby to z hlediska skladby redakce klapalo, musíš mít mladý holky, starší dámy, mladý kluky i nějaký veterány. Jasně, každej má něco na starosti - zabejvá se lokalitou nebo oborem, ale hlavně vidí svět jinak, jinak ho popisuje, má svý témata, jiný názory a na poradách je z toho solidní diskuze s argumentama. Jenže právě ty starší se těžko shánějí,“ rozvíjím své úvahy. „Pak by ten novinář tady v příhraničí měl umět i jinej jazyk než češtinu a pak tu logicky a samozřejmě máme nějaký platový možnosti. Ale o tom se dá vyjednávat. No a pak samozřejmě ty lidi musej bejt normální, myslim tim, že by měli žít normální životy, mít podobný starosti jako lidi v regionu, jako čtenáři. Musí umět ty starosti chytit a nějak obstojně popsat. I když teď bych radši potřeboval, aby moji lidi v redakci měli trochu jiný starosti, než lidi v regionu. V době dovolenejch mám v redakci asi tři a půl člověka, z toho dva lítaj kolem povodní, v terénu jsou od rána do večera a sami maj svý baráky vodou pocuchaný,“ říkám. „Pak by ten ideální člověk do redakce měl mít doma asi trochu klid, partner by nemusel bejt úplněj šílenec, hádky se můžou přenášet do práce a to dělá třeba potíže. Chápeš o čem, mluvím?“ obracím se na prodejce.

„Jo chápu.“

„A víš jaký je u nás v Ústí další pomocný kritérium pro výběr kolegů a kolegyň?“ ptám se.

„Ne.“

„Potenciální kolega by měl výhodu, kdyby hrál hokej nebo florbal. My v redakci hrajem skoro všichni florbal a potřebujem rychlýho tvořivýho zadáka nebo zadačku.“

„Ty si pako,“ směje se spolustolovník.

„Nejsem, to je pomocný kritérium, prostě výhoda navíc. Takže víš, koho teď shánim? Staršího týpka s ekonomickym přehledem, kterej umí německy, je fajn chlap, je běhavej, ale ne zrovna na útěku od svý rodiny.“

Jan Veselý, vedoucí severočeské redakce MF DNES