With a little help from my friends (nebo od konkurentů) aneb jak jsem měl kliku při rozhovorech s hvězdami. Třeba s Jackem Nicholsonem. Ale nejen s ním.
Rozhovor je často dílem šťastné náhody.
A občas můžou reportérovi pomoci lidé, od nichž by to nečekal.
Absolutní hvězdou posledního kongresu PEN klubu v Praze byl v druhé půli devadesátých let americký dramatik Arthur Miller (viz foto).
Dopředu však prohlásil, že poskytne pouze jeden krátký rozhovor, a to veřejnoprávní televizi. Jinak jako by pro novináře v Praze ani nebyl.
Postěžoval jsem si na to u večeře svému americkému kamarádovi Peteru Kaufmanovi. Na kongres dorazil za neziskovou organizaci Pubwatch.
"Miller?" povídá, "počkej, s tím jdu zítra na soukromý oběd. Víš, dlouho jsem chodil s jeho dcerou. Moment." A už přepnul telefon na hlasito a vytáčel číslo.
Peter je z těch umělců života, pro něž by bývalé milenky udělaly všechno, i když je dávno pustil k vodě. Takovým mužům závidím. To já znám jen nenávist za hrob.
"No, je tu šance, že by táta dal tvému kamarádovi rozhovor," uvažovala nahlas mladá Millerová, "kam přijede, tam se zajímá, jaké mají hořčice. Ať mu přinese nějaké místní hořčice, na to by mohl slyšet."
Peter poděkoval a vytáčí dramatkovo číslo: "Arthure, rád bych ti představil svého pražského kamaráda. Smím ho vzít zítra na oběd?"
"Co děláte?" optal se u stolu hned zkraje Arthur Miller, jak mají Američané ve zvyku.
"Já jsem novinář," přiznal jsem barvu.
Zakabonil se.
"Ale hlavně jsem vám přinesl dvě ukázky místních hořčic," nenechal jsem se odradit.
Povytáhl obočí a lehce se usmál.
"Jsou to opravdu základní, nejpopulárnější typy," tahám v nóbl restauraci z igelitové tašky dva nevábně vyhlížející kelímky, "plnotučná, a kremžská, nahrubo mletá i se slupkami. Původ má v rakouském Kremsu, ale my jsme patřili k habsburskému císařství, tak tu dávno zapustila kořeny!
Arthur Miller otevřel nejdřív kremžskou, nabral si na ukazovák a olízl: "Trochu moc sladká."
Pak ochutnal plnotučnou a rozzářil se: "A tohle je zajímavé. Hodně podobná základnímu typu americké hořčice. Nikterak ostrá, ta naše je však, řekl bych, ještě slabší. A vůbec, když jste ten novinář, nechcete si udělat během oběda rozhovor?"
Jindy mi poskytla nocleh ve svém georgetownském domě ve Washingtonu paní Meda Mládková. Večer měl přijít na návštěvu její dávný přítel Zbygniew Brzezinski. Reagana, jehož byl poradcem pro otázky bezpečnosti, už sice v Bílém domě vystřídal George Bush starší, nikdo však nepochyboval o tom, že washingtonský jestřáb polského původu má v Bílém domě, v Kongresu i v Pentagonu stále značné slovo.
"Takhle neformální, neohlášené rozhovory on prakticky nedává," tvářila se skepticky paní Meda Mládková, "Ale víte co, zkuste mu pochválit sestřih. Stříhá ho jeho žena Muška. Teda, mezi námi, vypadá to dost příšerně, ale víte co, pochvalte mu ho a řekněte, že jste nekde četl, že ho stříhá jeho žena... "
"A že se mi tomu nechce věřit, protože to vypadá líp než dílo profesionála," rozvíjel jsem její plán.
"A tohle je má návštěva z Československa, pan Verecký, novinář," představila mě paní domu, když její přítel vstoupil.
Už jak mě spatřil, tvářil se jako mrazicí box, ale po představení si mě měřil, jako bych byl agent KGB.
"Vy ale máte krásný sestřih," odvážil jsem se přesto.
Lehce se usmál a přejel si dlaní brutálně vytepaný zášijek: "To moje manželka."
"Ne! Vypadáte jak z renomovaného washingtonského salónu," sledoval jsem horkou stopu.
Zbygniew Brzezinski se marnivě zavrtěl: "Je moc šikovná."
Po chvíli konverzace mi zodpověděl pětadvacet dotazů. Byl ochotný mluvit i o svém přátelství s papežem Janem Pavlem II, což běžně nedělal. A když jsem po rozhovoru přiznal, že jsem o likéru Southern Comfort hodně četl, ale nikdy jsem ho nepil, sám mi nalil ze zásob paní Medy: "To musíte ochutnat."
Mimochodem, to byl nejhorší bod programu.
Někdy dokáže při rozhovoru pomoci i nemožné chování kolegů.
Když měl být uveden do evropských kin film Horší už to nebude, přijal Jack Nicholson evropské novináře v jednom mnichovském hotelu.
Bral nás vždy po třech na hodinové kolokvium.
Na řadu přišlo trio: anglická feministka, polský vlastenec a já.
Femnistka vyštěkávala otázky na tehdy aktuální kauzu.
"Co říkáte na kauzu Monica Lewinská?"
"Bravo, Bille. Jen tak dál!"
"Říkal byste totéž, kdyby byla na místě Monici vaše dcera?"
"Samozřejmě. Který otec by nebyl pyšný, že s jeho dcerou spí prezident Spojených států amerických? V byste snad chtěla mít prezidenta, co nešuká?"
Feministka sklapla notes a bouchla za sebou dveřmi.
Zbyli jsme dva. Můj polský kolega tančil ve smokingu bezskrupulózní polonézu.
Pane Nicholsone, myslíte si, že je pro Hollywood škoda, že tam nemůže pracovat Roman Polański?
Pane Nicholsone, je podle vás škoda pro Romana Polańského, že nemůže pracovat v Hollywoodu?
Všiml jsem si, že Jack Nicholson už tiše bublá.
Pak ho Polák požádal, aby říkal to první, co ho napadne při vyslovení několika jmen. Asi jako když ve filmu Čtyři vraždy stačí drahoušku, kde vyšetřují psychiatři novináře Camela, tedy Lubomíra Lipského, podezřelého z mnoha vražd.
"Kukuřice!" vyštěkne psychiatr.
"Hranostaj!" asociuje Lipský.
Nicholson na tuhle hru přistoupil. Probíhala takto:
"Charlton Heston!" vybafl Polák.
"Nejlepší chlap, jakého jsem v životě poznal."
"Clark Gable!"
"Hebký."
"Roman Polański!"
"Pusťte si jeden jeho film, a jako by jste viděl všechny," zavrčel Jack Nicholson a otočil se k polskému kolegovi zády. Předklonil se ke mně a povzbudivě se usmíval.
Díky dvěma sociálně nepříliš inteligentním kolegům jsem měl Jacka čtyřicet minut pro sebe.
To není k zahození.
Ladislav Verecký
