Rozhořčený telefon do redakce po zveřejnění článku dal autorovi někdy notně zabrat. Proti internetovým diskusím pod články to ale mnohdy byla procházka růžovou zahradou.
Znám kolegy, kteří byli tak vyděšení z reakcí čtenářů na jejich reportáže, že se o ně pokoušel infarkt, když ráno seděli u čerstvých novin a zazvonil jim na stole telefon. Ne snad, že by si byli vědomi, že neodvedli dobrou práci - oni třeba zrovna napsali poctivý, vyvážený a vyzdrojovaný materiál - jen prostě nebyli připraveni na reakce čtenářstva.
Od té doby, co existuje internetová žurnalistika a pod články je prostor k diskusi, to mají takoví autoři ještě tisíckrát horší. Někdo radí diskusní fórum vůbec nečíst - je to prý jediná možnost, jak si zachovat pevné duševní zdraví. Jenže co když se právě v diskusi ozve čtenář, který může k věci poskytnou důležité svědectví nebo jinou zásadní informaci?
Pak je tedy třeba diskusi číst a obrnit se - proti všemu, co se pod textem, který autor mohl napsat sebelépe, může objevit.
Autor, který pojedná zajímavou kriminální zprávu, je krvelačná hyena, od které by si ani vyvrhel kůrku chleba nevzal. Reportér píšící o politice je zkorumpovaný zaprodanec - tu z jedné, jindy ze druhé strany politické spektra, případně je uplacen ze všech stran.
Sporťák chválící zlepšenou hru baníkovských fotbalistů (to možná nebyl aktuálně zrovna ten nejlepší příklad) je zabedněnec, který nechápe, že jen Sparta může český fotbal posunout kupředu, reportér velebící Spartu je zaprodanec - ať na Moravu už raději nikdy nepáchne.
I mnohem méně výbušná témata mohou diskutující přivést do varu - i takový mírumilovný návod na efektivní pěstování pelargonií se může stát důvodem k agresívním výpadům nejenom proti autorovi, ale i proti ostatním diskutujícím. Píšící je přinejmenším debil, protože buď píše věci dávno objevené a známé nebo sděluje blbosti, které nefungují, případně napsal celkem zajímavý text, ale popletl latinský název a tím se do smrti znemožnil.
Zkrátka a dobře: neutrální téma, které by dokázalo uspat diskutéry a nevybudit alespoň pár těch nejaktivnějších z jejich řad k nesmiřitelné reakci, zřejmě neexistuje. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži - svého času jsem na tomto místě ve snaze pobavit čtenáře místy až fousatými příběhy z redakčního prostředí zveřejnil pár více či méně veselých historek.
Dnes už vím, že jsem nechtěl pobavit, ale jen a pouze se lacině zavděčit. Kdo by si myslel, že diskutéři přivítali ukázku lidské tváře občas i omylných a chybujících žurnalistů, ten by se mýlil. "Cha! my to věděli," reagovali někteří čtenáři v diskusním fóru. "To je úroveň..." odplivli si jiní, ledva se dozvěděli, že i žurnalista se občas splete a udělá chybu.
Pro ty z řad třeba těch méně zkušených kolegů, kteří by se někdy pokusili napsat něco, čím by nepopudili vůbec nikoho, mám důležitou informaci: takový text zkrátka napsat nelze.
Však se jen podívejte na diskusi pod tímto informačně slaboučkým a vlažným textem - jeho potenciál výbušnosti je podle mého názoru nulový. Jenže i tak pod ním jistě budou také reakce, které mě donutí k sebereflexi, a znovu, už po tolikáté, k předsevzetí, že už sem nikdy v životě nic nenapíšu.
Anebo v té diskusi nebude ani řádka, ani jednomu ze čtenářů nebudu stát za to, aby napsal, co si o mě a mé práci myslí - ale to je snad ještě horší, no ne?
Jaroslav Baďura, redaktor MF DNES Ostrava
