Jistě lze po právu odsuzovat stínového ministra financí z ČSSD Jana Mládka za aféru s „živnostníky-parazity“. A určitě se mají zkoumat plány na zvýšení daní, které sociální demokraté předložili. Avšak nic z toho by nemělo odvádět pozornost od věci, jež má pro pochopení nástupu socialistů zásadní význam. Nynější vysoké šance, že je voliči brzy vynesou k vládě, jim do značné míry vypracoval premiér Petr Nečas a ministr financí Miroslav Kalousek. A to tím, jak se vyrovnali, či spíše nevyrovnali, s velice dlouho trvajícím poklesem českého hospodářství. Poklesem, který skutečně přinesl mnoha Čechům když ne chudobu, tak určitě relativní chudnutí.
Stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek. Nástup sociální demokracie je však výsledkem působení Nečasovy vlády.MAFRA
Když sociální demokraté na sjezdu mluvili o 600 tisících nezaměstnaných, nebylo to vůbec od věci. Stokrát si lze dělat oprávněnou legraci, že socialisté na sjezdu vystupovali, jako kdyby za svých vlád nikdy nic špatného neudělali, ale to pro ony zástupy chudnoucích Čechů není podstatné. Ze své mizerie viní pány Nečase a Kalouska, protože mizerie přišla právě v době jejich vlády.
Ve Spojených státech se na pravé části politického spektra kdysi objevil termín „compassionate conservatism“; překládat se dá jako „soucitný konzervatismus“ a velice zjednodušeně řečeno znamená, že ani politik pravého středu nemá popírat existenci sociálních problémů. V tomto ohledu však bohužel premiér Nečas a ministr Kalousek žádný velký soucit neprojevili.
Nečinili tak jistě proto, že by byli čistokrevnými lotry. Bylo možné jim věřit, když si za hlavní úkol dali snížení státního dluhu; dluhu, který mimochodem hodně narostl v dobách vlád sociální demokracie. Avšak jestliže jej tehdejší levicové kabinety měly splácet, protože hospodářství rostlo, pravicová vláda s ním naopak nemusela bojovat tak silně v době takové krize.
Nečas s Kalouskem se však ve svatém zápalu domnívali, že všichni lidé úspory pochopí. Nestalo se. Nepochopili a nechápou.
Je faktem, že podobnou chybu, tedy příliš rychlé šetření za špatného stavu ekonomiky, učinily i jiné evropské vlády. Je však též faktem, že už před rokem a půl zněly hlasy varující před zvedáním daně z přidané hodnoty a omezováním vládních investic. Zkrátka, říkaly ty hlasy, pouhé škrtání může hospodářství poškodit více, než by bylo nutné.
Proč tyto hlasy premiér a ministr financí neposlouchali, nebo je podcenili, by stálo za další zkoumání. Někteří ekonomové říkají, že nynější situace připomíná proslulou velkou hospodářskou krizi z 30. let dvacátého století, v anglosaském světě známou jako Great Depression. A premiér i ministr financí si třeba jen neuměli představit, jaké hluboké společenské a politické důsledky může taková „velká deprese“ mít.
Je tedy pochopitelné, že za takové deprese míří sociální demokracie k moci. Lidé postižení krizí chtějí mít u vlády někoho, kdo říká, že jim bude naslouchat (stejně jako chtěli mít naslouchajícího prezidenta - a proto jím zvolili Miloše Zemana). Dost možná je to štěstí; taky by se mohl k moci dostat někdo horší. Což platí i navzdory Janu Mládkovi a jeho trapným řečem.
Michal Musil, vedoucí newsroomu MF DNES
