Čest vašim vzpomínkám na "sladký" socialismus

Napsala jsem článek 20 let poté aneb Po čem se nám nestýská - jako ironickou retrospektivu hlavně 80. let svého socialismem postiženého mládí. A děly se věci.

Žádný můj článek pro Onu Dnes ještě nikdy nevzbudil tolik rozporuplných vášní. A to dokonce ani kategorizace mužských typů, kde postižené husy (respektive husáci) poměrně hlasitě kejhaly.

Jedna část, naštěstí pro mé sebevědomí větší, mi děkovala za věrný odraz i jejich vzpomínek a za připomenutí některých dávno zasutých okolností. Třeba populární soutěže pro pionýry Partyzánský samopal, v níž se děti předháněly v házení granátem na cíl.  U některých čtenářů a čtenářek dokonce můj článek vyvolal vzpomínkový domino efekt - stačilo naťuknout mozkový šuplík s nápisem Pionýrská klání a už to jelo.

Puškinův památník, Pražské vajíčko, O zemi, kde včera již znamená zítra, Žižkovský palcát o historii revolučního odborového hnutí... Zvlášť disponovaným jedincům se vybavila kompletní slova slibu jisker, pionýrského slibu, písně Internacionála a navrch ještě Partyzánské písně. Dvě dámy učitelského stavu mi napsaly, že můj článek hodlají použít ve výuce, protože děti z té doby zajímají přesně takové "blbinky", o kterých jsem psala. A ty učebnice na rozdíl od jmen a dat nereflektují. Mnohé zase potěšila vzpomínka na hrdinu našeho dětství Barbánka, skákání přes gumu a tyčinku Artemis. Hodně lidí se zasmálo, byť u toho některým z nich mrazilo v zádech.

Ale napsala mi velká řada lidí, kteří s mým článkem byli velmi, velmi nespokojení. Těm, kterých se dotklo, že si z té rozplizle kruté doby dělám legraci, se omlouvám. Byl to úmysl, vážných reflexí byly plné noviny a podle mého k Oně Dnes prostě humor patří. Ráda bych je ubezpečila, že jsem rozhodně nechtěla zesměšnit nikoho, kdo tím marasmem trpěl. Naopak chtěla jsem zesměšnit marasmus sám. Děkuji všem těm, kteří můj výčet označili za trestuhodně neúplný. Přestože Ona Dnes toho dne měla nadprůměrných 48 stran, více prostoru už prostě nebylo.

 Přečtěte si článek Dvacet let po revoluci: po čem se nám stýská, a po čem ne

Díky jejich dopisům se na oplátku některé zapomenuté věci zase vybavily mně - třeba jak nám dětem a mladistvým prodavačky, když neměly drobné, vracely v Lipech.  Omlouvám se pánovi, kterého poněkud rozčílilo, že jsem nezmínila tehdejší bujaré ochlupení českých žen a vliv této skutečnosti na intimní život národa. Bohužel, neměla jsem, nemám a nebudu míst dostatek validních informací, abych podobné téma náležitě zpracovala.

Ale neomlouvám se všem těm, kteří mě přesvědčovali, že moje vzpomínky jsou zcela špatné, totálně nepřesné, vědomě zkreslené. Protože pokud někdo žil v republice, kde si každý mohl říkat, co chtěl - s výjimkou hlášky Husák je vůl, v republice, kde se v běžných restauračních zařízeních běžně rozlévalo Beaujoulais, whisky a francouzský koňak, kde se děti v hodinách občanské nauky učily správnému vlastenectví a kde se každý mohl věnovat tomu oboru, který jej bavil a na který měl vlohy, pak jsme žili každý jinde.

Trvám si na svých vzpomínkách a na vzpomínkách všech těch lidí, se kterými jsem se o té době před přípravou článku bavila. Já osobně vyrostla na pražském Žižkově v 70. a 80. letech minulého století v republice, která se tehdy jmenovala Československá socialistická. Čest těm vašim vzpomínkám...  

Monika Binarová, editorka magazínu Ona Dnes