Ve svátečním rauši

Fakt nevěřím, že je někdo, kdo nemá rád Vánoce. A to i přesto, že znám lidi, co na svátky každoročně svádí krutý souboj sami se sebou. Nejkritičtější den? Hádáte správně, je to dnešek.

Kdyby se tomu někdo pověnoval, určitě se přijde na to, že právě třiadvacátý prosinec je v mnoha manželstvích tím pověstným začátkem konce. Však co jsou nevěra, dluhy a neshody ve výchově dětí proti rozčarování z chuťově nevyváženého bramborového salátu a prozření, že ve vaší drahé polovičce skutečně dřímá démon? Ze svého dětství si tuhle každoroční vztahovou inventuru vybavuji v živých barvách.

Ráno výjimečně bez mamky vyrážíme na lyžařský trénink, protože „Kdo by to všechno nachystal?!“ To máte: Salát. Kapra. Klobásy. Polívku. Křenový rolky. Vánočku. Hubník. Naškrobit ubrusy. Přeleštit skleničky. Nazdobit lustry. Zkrátka šichta na celej Advent, jenže u nás se, vážení, ambice mažou i na chleba. Zdravě namotivovaná, vkusně nalíčená, v dokonale vyžehlené zástěře a plně koncentrovaná na výkon nás maminka popohání ve dveřích, aby už mohla začít. S rozběhem nám vlepí pusu, razantně přitahuje řemínky našich helem, do úst nám láskyplně vkládá vanilkový rohlíček a chránič na zuby a nedočkavě utíká vstříc svému svátečnímu rauši. Ještě než opustíme garáž, rozeznívá se patro nad námi ohlušujícím „Jééžíškůů! Panááčkůů!“ a lomozem otevírající se brány do jiné dimenze. Nafouklá jak bublina přežvykuju cukroví s chráničem a zcela v rozporu s vánoční etiketou mamce závidím. Nechci jet na lyže. Chci zpívat s vařečkou. Tohle je přesně ten moment, který mě měl varovat, že se ocitám na scestí. A to jsem netušila, že ještě jasnějšími záblesky budoucnosti jsou naše návraty.

Zatímco ráno nás vyprovázel dům provoněný skořicí, cinkot rolniček a tóny houslí, před obědem nás doma vítá zlověstné ticho tu a tam protnuté padajícím talířem či peprnou nadávkou. Na prahu se krčí pes. V kuchyni nacházíme ženu s upoceným čírem, rudými tvářemi, zmaštěnou zástěrou a rty odhodlaně sevřenými v tenkou čárku. „Jak to dneska šlo?!“ křičí do strašlivého rachotu připomínajícího pád železné laviny ve snaze odvést pozornost od své panické ataky a soustředěně hrabe v šuplíku s příbory, kuchyňskými noži a špikovacími jehlami snažíce se zahlédnout tu dvojzubou vidličku, kterou vždycky servíruje kapra. Je jasné, že ji to zase přemohlo. Na taktickou nabídku pomoci jen odmítavě mávne rukou a protože už konečně našla tu vidličku, klidíme se se sestrou ochotně z cesty. Táta už to po desítkách letech soužití zná a nijak se nesnaží. Namísto toho nevzrušeně zaujímá pozici ležmo na gauči s talířkem obloženým cukrovím na chlapácky klenutém břiše. My si leháme na zem, abychom nebyly vidět a s nasazením vlastních životů zachraňujeme z kuchyně aspoň psa. S nadějí na změkčení atmosféry pouštíme Popelku, Juráškovi s Rozárkou přece nikdo neodolá, a opět vyvoláváme kultovní scénu každých našich Vánoc. Malebné tóny „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“ protínají výkřiky maminky „Do prkýnka!“ a „Do prkenný vohrady!“ a nebýt i častého „Do psích jater!“, člověk si pomyslí, že i ve vyhrocených situacích zůstává coby žena truhláře chvályhodně uvědomělá. Truhlář na gauči zatím chrápe do rytmu i přesto, že Karel už dávno dozpíval, a pes nervózně kňučí u dveří, protože tohle se přece nedá vydržet. Další vývoj mám po těch letech v mlze. Všechny následující tragikomické scény zřejmě přebilo to nepopsatelné kouzlo a těšení se na Ježíška. Ať mi bylo osm nebo osmnáct. Na tomhle se nic nezměnilo.

O dalších dvacet let později se těším úplně stejně. Vánoce jsou pro mě posvátné. Miluju tu vůni koření, světlo svíček, koledy a jiskřičky v očích našich dětí. Tohle do nás rodiče obtiskli dokonale. A já se už dávno rozhodla, že to taky bude to jediné, co si ve věci Vánoc do dospělosti přenesu. Ten cit pro hřejivou, prchavou idylku, rodinnou lásku a teplo domova. Nic víc. Naše generace už totiž mnohem víc dbá na svoje duševní zdraví.

Ze zasněného dojetí z převzetí kontroly nad vlastním životem mě vytrhává pronikavý jekot požárního čidla. Na plotně se škvaří kapr, kterého já ani děti nejíme, ale chystám ho „doprdelepráce“ pro rezignovaného manžela ležícího na gauči se špunty v uších. V salátu je syrová mrkev a celer, na které jsou muž i dcera alergičtí. Alternativu pro ty, co nejí kapra, jsem zapomněla rozmrazit. Z vyžehleného ubrusu na slavnostní tabuli si děti udělaly střechu na domeček v obýváku. Všude se válí lego, drobky a zbytky mojí důstojnosti a na čele mi z celodenního stresu tepe žíla jako hadice. Prý jsem i křičela.

A tak se konečně vzdávám přesvědčení, že geny jsou jen výmluvou slabochů, a přijímám svého poděděného vánočního démona se vší zodpovědností. Společně s ním jsem totiž dostala i schopnost oživovat víly, skřítky a dokonce i Ježíška a nadchnout pro kouzlo Vánoc i ty největší životní skeptiky a bezvěrce. Díky, mami. Kéž by si i moje děti odnesly v otázce vánočních svátků do života víc než jen vzpomínku na požární alarm a máminu žílu.

Přeji vám krásný čas s lidmi, které milujete. Ať už jsou jejich geny jakékoliv.