Tělocvik v pekle

Jóga je, jak známo, pohyb prospěšný a kdo se pro ni dostatečně zapálí, dožije se aspoň sta let. Mě ale jedna nedávná lekce spíš dopálila a zažehla vě mně pocit, že se nedožiju ani jejího konce.

Abyste rozuměli, osobně se řadím mezi jógové fajnšmekry a vnucováním ásanové filosofie úspěšně deptám svoje okolí. Doma často zaujímám pozici bojovníka, u sporáku se klátím v poloze stromu a na televizi koukám coby zkroucená vrána, žába, nebo kráva. Zvládnutí plného jógového dechu i při sprintu za tramvají mi vnuklo myšlenku, že je potřeba se posunout o level výš, a tak jsem se přihlásila na lekci hot jógy, tedy devadesáti minutovou hru na hadí ženu ve čtyřicetistupňovém horku.

Člověk nemá trpět sám, a tak s sebou za rukáv táhnu kámošku Báru. První dojem z prostředí, ze kterého v následujících bezmála dvou hodinách nebude úniku, mě pro začátek nijak neuklidňuje. Zatuchlou tělocvičnu bez zrcadel, zato s plesnivými okny do nitra zábavního komplexu, lemují zvrchu silné zářivky a zespodu vilné pohledy obtloustlých návštěvníků akvaparku, rozprostírajícího se pod námi. Moc dobře vědí, na kterou klouzačku si stoupnout, aby spolehlivě zachytili příchod nových jogínek. Ty se v šoku z vedra obnažují už mezi dveřmi. Bez výjimky. Za chvíli už spoře oděny okupujeme karimatky, nepřítomně čučíme do rozpálených přímotopů a lapáme po dechu. Klouzačky se zaplňují. Slečna cvičitelka, zjevně poznamenaná intenzivním pobytem v saunovém prostředí s příměsí chlórových výparů z bazénu, zaujímá povýšenou pozici na bedýnce od brambor a zahřmí.„Teď budete dělat, co vám řeknu. Opovažte se napít bez dovolení, otírat si pot a zavírat oči. A ať vás ani nenapadne chtít na záchod. Stoupnout a začínáme!“ S kámoškou salutujeme a kroutíme se do pozice, jejíž název v sanskrtu jsme nestihly pochytit, za což je nám okamžitě vynadáno.

Během pár minut funím jak Metráček na hrazdě a nezůstává jen u toho. U každého druhého prvku se neunesu a s duněním se řítím k zemi. Hlasité pokárání a výhružně vztyčený prst pekelnice na bedně od kobzolí mě vystřeluje zpátky do pozoru. Ušmudlaná okna se mlží a obecenstvo za nimi zklamaně klouže zpátky do vody. Přímotopy oddaně vrčí a v sále padají teplotní rekordy. Pot z nás teče proudem a ukazuje se, že místa, na kterých se za normálních okolností dokáží končetiny zapřít jedna o druhou, jsou v případě opocení absolutně nepoužitelná. Mám pocit, že místo ladných poloh předvádím wrestling sama se sebou. Cvičitelce při pohledu na zplihlé ofiny a skvrnité obličeje pod jejíma nohama stoupá sebevědomí a přiostřuje. „No Báro, co to předvádíš?! To se mi snad jenom zdá,“ bodá pohrdavým pohledem do mojí vrcholně rozčilené sousedky, která se s podezřele vykloubeným kolenem snaží docílit požadovaného výsledku. Než ale stihne ta nešika odpovědět, klečí už jí lektorka mezi lopatkami a tlačí její vzdorovitou hlavu k propocené podložce. Agresivní zákrok, kterému se nezkušená jogínka nemůže bránit, neb má na sobě uzel, zakončuje naše mentorka důrazným doporučením sundání trika, jež je bez debat příčinou Bářiny nemožnosti. „Já ale nechci cvičit v podprsence,“ kontruje Bára, čímž definitivně vykopává válečnou sekeru. S úlevou padám na záda do pozice mrtvoly, která mě, doufám, vyloučí z jakékoliv účasti v probíhajícím souboji a slzavými zraky hypnotizuju zářivku nad sebou ve strachu zavřít oči, abych taky nedostala co proto. Těsně před omdlením je nám dovolen bližší kontakt s lahvemi s vodou, provokativně stojícími před námi a letmý dotek ručníku. Potem zamlžené zašilhání na hodiny, které šokují informací, že jsme teprve v půlce, mě s konečnou platností zbavuje vědomí a zbytek lekce dojíždím na autopilota. Díky výslechovým zářivkám se probouzím akorát u odpočinkové mrtvoly, do které i přes veškeré doporučení pomalých pohybů uléhám takovým fofrem, až si o podložku vyrážím dech. Máme na ni totiž jenom dvacet vteřin.

Na konci lekce netleskáme, neusmíváme se a neděkujeme za hezký zážitek. Kámošce jen tak tak zabráním v rozkopnutí přímotopu a doháním ji až u auta. Jóga prý uzdravuje duši. To můžu potvrdit. Jen ji nesmíte cvičit v pekle.