Napořád

Měla to být formalita. Svatba po jedenáctiletém vztahu, během něhož se ze dvou stanou čtyři, už prostě nikoho nadšením nerozhýká. Ale nebyla by škoda to odfláknout, když je to jednou za život?

I přes relativní mládí, energickou profesi plnou života na sociálních sítích a dvě nevypnutelná mláďata stahující člověka do nekonečných hlubin infantilna zůstávám trapnou konzervou. Miluju ručně psané dopisy, baví mě štrykovat, všechno počítám z hlavy (zásadně blbě) a na jednání bych nejradši pod paží tahala namísto notebooku psací stroj. Co se moderní techniky týče, strčila by mě do kapsy i moje skoro devadesátiletá babička. Možná právě ona ve mně zapálila lásku ke všemu s historií, která mě tak brzdí v mojí zoufalé snaze udržet s dnešním splašeným světem krok. S paličatým přesvědčením, že staré se má nahrazovat novým, teprve až když selžou všechny pokusy o nápravu, přistupuji v životě ke všemu od rozbitého telefonu, přes vlastní tělo až po vztahy. A tak není možná divu, že ani symbol manželství pro mě i přes děsivé prognózy jedenadvacátého století neztratil nic ze své hodnoty.

Trendem dnešní doby je vozit se na emocionální horské dráze. Prožít všechno co nejintenzivněji a se všemi se podělit. Hlasitě nadávat, smát se až k počurání, nelidsky trpět, hned se brát a hned se zase rozvádět. Jenže já radši ten psací stroj. Když si ho kdysi lidi pořizovali, nebáli se do něj zainvestovat. Počítali s možností, že jim vydrží celý život, a tak výběru věnovali pečlivou pozornost. Domů si ho pak nesli s lehkostí a těšením se na stohy společných stránek namísto přemýšlení, jakým typem ho nahradí, až se zasekne první písmenko. Věděli, že věcí, které se opravdu nedají opravit, je zatraceně málo. Věřím, že do manželství se dá vstoupit se stejnou lehkostí. Když nepodceníte ten výběr. A tak jsme ověřování správnosti toho našeho věnovali pro jistotu celou jednu dekádu. Já si svého vyvoleného chtěla vzít, teprve až uzná, že lepší už to všem mým mouchám navzdory nikde jinde nebude. On se zase potřeboval ujistit, že vlivem času nadměrně nekynu, neblbnu a neplešatím. Během testovacího období jsme spolu nakoupili nemovitosti, zplodili dvě děti a já odrazila tři žádosti o ruku od jiných mužů. Na kolik jiných potenciálních manželek se mezitím dostal on, se nesvěřil.

A protože z rodinných příslušníků zatím vyprchala veškerá motivace a dlouho očekávané svatební oznámení v nich namísto dojetí vyvolalo zmatené pocity, zda jsme se neunáhlili, bylo v začátcích příprav těžké naladit se na tu správně hystericku svatební vlnu. Ale povedlo se. Kouzlo blížícího se sňatku v nás probudilo iluzi čerstvé zamilovanosti, v jejímž zápalu jsme dobrovolně secvičili choreografii na náš první novomanželský tanec. Bujaře jsme se rozloučili se svobodou a předstírali u toho, že i se dvěma dětmi jsme nějakou měli. Těsně před svatbou jsem si na doporučení kamarádek zašla v rámci honby za odpočatým vzhledem na opravdickou thajskou masáž. Se zablokovaným krkem a načtyřikrát zlomeným vazem jsem se od drobounké Asiatky přesunula pod ruce kosmetičky, kde jsem k právě utrženým modřinám vyfasovala ještě otok rtu po epilaci kníru. Poté, co jsem v noci před obřadem ochable rozvěsila sto lampionů, rozmístila tisíc svíček a odpověděla na milion “ploč??“ našeho syna, se společně s pocitem návratu z dovolené v ringu dostavila pochybnost, zda tu svatbu vůbec přežiju.

Přežila, prožila a hlavně užila. A i když bych předtím přísahala, že se touhle formalitou po tolika letech dojmout nenechám, šlehačkově přiznávám, že to byl jeden z našich nejkrásnějších dnů. Vybrala jsem si dobře? Když jsem se blížila k oltáři za jeho zády, brečel. Otázkou je, zda štěstím nebo strachy.

Pro OnaDnes