Letní střízlivění

Je tu léto. Období grilovaček, z tílek vykukujících pneumatik, sinic, a osin v zadku ze skotačení v obilných polích. Pro mě je léto už leta jednou dlouhou, zdánlivě nekonečnou kocovinou. Tu si člověk může uhnat stejně nevinně jako chřipku. A přitom vůbec nemusí pít.

Začalo to, když mi bylo asi patnáct. Můj hrudník, do té doby rovný jako dráha na curling, dosáhl takřka přes noc nevídaných rozměrů. Prostě jsem se jednou ráno vzbudila a místo palců u nohou mě zdravily dva geografy dosud neobjevené kopce. Vedle šatníku jsem musela obměnit také styl chůze, protože, obtěžkána tím přírodním darem, jsem náhle přepadala na hubu.

S nově nabytým sebevědomím jsem tenkrát vyrazila na první letní soustředění, kde se na lyžích skákalo do vody. První zádrhel, a to doslova, přišel, když jsem chtěla navléknout svůj rok netknutý, dětský neopren. V momentě, kdy jsem za asistence šesti smíchy učurávajících lidí donutila zip na zádech plnit svou funkci, mě našponovaná guma zbavila schopnosti ohnout se dolů k lyžákům. Při prvním nádechu se mi taky ona guma zařízla tam, kde je to nejnepříjemnější a přitáhla k sobě nejen pozornost, ale také část neoprenu, obepínající krk. S přeštípnutou průdušnicí a vykulenýma očima jsem se dívala, jak praská barevné logo na mých nových kopcích a mění svůj tvar z malého kruhu na gigantickou šišku. Přicucnutý neopren měl i své výhody. Fungoval jako stahovací bombarďáky, akorát natažené od hlavy až k patám. Bohužel, vysoké teploty mi nedovolovaly absolvovat v něm i veškeré ostatní tréninky, a tak se jednoho dne stalo, že jsem skákala přes švihadlo jenom v plavkách. Video, které tehdy pořídil někdo bez špetky empatie a smyslu pro humor, se možná stalo hitem YouTube, ale mě moje rozdováděné vnady rozplakaly. Zbytek léta jsem prospala na břiše v zoufalé snaze přetlačit je na záda, protože hrb je mnohem víc sexy. Od té doby nesnáším plavky a do vody bych nejraději vstupovala v pevně omotaném ručníku. Tenkrát tvrdě vystřízlivěla duše.

Na stejném soustředění, jen o nějaký ten rok později, své první střízlivění zažila i játra. Mladická nerozvážnost mohla za to, že moji promilovou premiéru sledoval z bezprostřední blízkosti trenér. Nutno podotknout, že jsem nebyla jediný svěřenec, který tenkrát tu smradlavou slivovici testoval. To, že jsme se zpili před plnohodnotným, čtyřfázovým tréninkem, už nebyla nerozvážnost, ale blbost. S povidlovým dechem a rotujícím žaludkem jsme potom v třicetistupňovém vedru absolvovali všechny tréninkové fáze s obrovským odhodláním, nuceným úsměvem a špatně skrývaným utrpením. Výchovný prostředek, který mohu jen doporučit.

Střízlivění mozku bylo asi nejbolestivější, ale rozhodně přineslo nejvíc vjemů mému okolí.  Na letní lyžovačku do Francie jsem s týmem jela za odměnu. Slunko to do nás pralo hlava nehlava a jediný mráček přineslo zjištění, že zatímco ostatní na můstku pilují prvky nejvyšší obtížnosti, já, jakožto největší kuře, co ještě nic neumí, skáču pořád rovně a sem tam s velkou slávou zařadím roznožku. A tak jsem svět šokovala okamžitým rozhodnutím, že se naučím salto. Vyděsila jsem sama sebe, jenže na couvání už bylo pozdě, neb trenér už mi utahoval boty a tlačil do hlavy poučky o rotaci a gravitaci. Z prvního pokusu si pamatuji jen ohlušující řev vedle můstku a kulomet jediného slova „Bal! Bal! Bal!“ Euforie z prvního obalováku, který k překvapení všech skončil tak, jak měl, byla obrovská. S pátým pokusem zmizel strach. S osmým respekt. S desátým vědomí. To když jsem nad můstkem opomněla důležitý odpich, ledabyle vjela na tu uplácanou hroudu a ve vzduchu zapomněla, co mám dělat. Lyže si to pamatovaly dobře, takže mě proti mojí vůli předběhly a otočily hlavou dolů. Všechno se zpomalilo jako v Matrixu. Visela jsem v kolmici nad dopadem, někde zdáli slyšela zpomalením zdeformované Bal! Bal! Bal! a pak už byla tma.

Vzbudila jsem se v okamžiku, kdy se mi k obličeji řítila trenérova rukavice s hroudou sněhu, aby mi zmrazila rozkopnutý úsměv. Jazyk samovolně navštěvoval vnější prostředí dírou v tváři a na koleni mi modral zdařilý obtisk zubů. Z cesty na šití si vybavuji jen střípky. Třeba vyděšený pohled místních gurmánů při průchodu kolem restaurační zahrádky. Rozbitý nos mi do ruda obarvil sněhobílý závodní komplet a Francouzům při pohledu na tu prdelačku padala žabí stehýnka z úst.

Tehdy tedy vystřízlivěla hlava a já od té doby vím, že na tělesné nedostatky je třeba se dívat s nadhledem, na oroseného frťana s opatrností a na životní výzvy s respektem a znalostí gravitace.