Hobby naší doby

Babi uctívající kult pletení, táta kutil, kámoška s nebezpečnou kulinářskou deviací. Čas od času nás zájmová černá díra našich blízkých vcucne jak lux záclonu. Perete se s tím? Přestaňte, vždyť i ten hadr ví, že to nemá cenu. Radši se smiřte s tím, že už navždycky budete trochu zmuchlaní.

„A v jakym jste k pánovi vztahu?“ péruje mě u pánelákových schránek naše pošťačka a dlouhým ukazovákem píchá do desek před sebou. Za zády schovává ušmudlanou, žlutou obálku. Nebude moje, dokud se nepřiznám. Váhám. „Rodiná příslušnice?“ napovídá mi netrpělivě baba poštmistrová a já pod tlakem začínám do speciální kolonky psát “partnerka“. „Tiskacim! Pak podpis,“ rovná mě do latě. Už ani nepočítám, pokolikáté se té stejné ženě svěřuji s detaily své šestileté známosti, která ale zase není doma. V rámci zpestření už jsem zkusila i “kámoška“, “uklízečka“ nebo “matka“, úřady sežerou všecko. I když po uvedení rodinného vztahu jsem čekala aspoň návštěvu státních orgánů a obvinění z incestu.

Tyhle žluté obálky, jejichž další sestřička je teď v zajetí přísné úřednice, přebírám za toho, co je věčně nepřítomen, už několik měsíců. Většinou chodí z Pekingu nebo Šanghaje. A co obsahují? Fotografické komponenty, které mně osobně připadají identické, zatímco můj milý hladí každý další filtr do zrcadlovky jak filatelista Modrého Mauricia. A tak se naše garsonka plní objektivy, clonami a rybíma očima, balkón stabilně okupuje stativ nastavený na neměnný Ještěd a slovo “panorama“ u nás absolutně přejímá význam jinde zdomácnělého porna.

Většinou mu s horlivým pokyvováním hlavy a snášením rekvizit k nohám vyjadřuji tu tolik potřebnou partnerskou podporu, i když sedmdesáté deváté cvaknutí spouště při dokumentaci shnilého listu na hladině během vzácné romantické procházky už mě dokáže vyhodit z koceptu. Moc dobře totiž vím, jakou zátěží jsem pro své blízké já. Stačí, že je Vánoce co Vánoce nutím uměle jásat nad výplody mé náladové múzy. Porcelánu, znehodnoceného mými kresbami, už po světě koluje tolik, že by v něm mohli dupat všichni sloni Indie, hlavy mnohých kamarádů dehonestují pestrobarevné síťovky na brambory s původní vizí šik čepic, police v obydlích rodinných příslušníků paraziticky okupují moje keramické zmetky. Naposledy jsem načrtnutím avantgardních ptáčků vdechla nový život hnusné, skleněné flašce od mlíka. Škoda, že moje pragmatičtější sestra vidí ve své fungl nové, designové váze pořád tu flašku na mlíko za devatenáct kaček. A ještě k tomu bez mlíka. Ale aspoň mají tyhle výkřiky nějaké využití, ať už jako zásobník na nesmrtelné UHT, nebo rezervní porcelán pro neoblíbenou návštěvu, která stejně všechno rozbije.

Bývávalo hůř. V dobách mezi školkou a maturitou jsem každého, koho jsem znala aspoň od vidění, nekompromisně obdarovala nekonečnou básní mapující jeho dosavadní život. Vzhledem k tomu, že podobně jako když dostanete bonboniéru, i v tomto případě se tak nějak očekávalo, že se s ostatními ihned podělíte, jsem si udělala mnoho nepřátel. Ono číst před svědky nahlas něco, co vidíte poprvé a o čem víte jenom to, že je to o vás, už chce pořádnou dávku exhibicionismu. Tvorbu školkových let rámovaly slzy dojetí. Před maturou už to byl jenom soucit.

Ale aspoň jsem při ceremoniálním předávání poezie bývala oblečená. To se rozhodně nedá říct o souběžně probíhající dekádě módního návrhářství. Období, které mým rodičům díky vracející se otázce “Co z tý holky vyroste?“ ukradlo několik let spánku, dokumentuje památná fotka, kdy ve vlastnoručně ušité bederní roušce a obrovské fleecové čepici předvádím tanec Maorů mezi dracenami vedle televize. Lokaci budoucích ňader zakrývá jen nevkusný náhrdelník. Hloupý je, že jsem takhle občas bez varování mých genetických základen předstoupila před návštěvu. Teď už chodím zahalená, ale semínko návrhářské zvrhlosti ve mně stejně zůstalo. Jednou si navrhnu svatební šaty. Ale rovnou prosím své blízké, aby na mě dohlídli. To, co mi vyrostlo, už by se náhrdelníkem zakrývalo jen velmi těžko. A já nechci, aby si mě s mým procítěným “ano“ chtěli najednou vzít všichni kromě ženicha!