Výlet internetového pana Broučka zpět do romantického devatenáctého století

V 19. století se při soubojích dělily urážky na cti do tří stupňů. Prostá urážka, hrubá urážka a nejtěžší urážka. Při nejtěžší urážce bylo nemyslitelné, aby se uražený místo duelu spokojil jen s omluvou.

Když se ve dvě v noci v probudil celý pokroucený v otočném křesle, byl počítač ještě stále zapnutý. Z horní desky počítačové skříně k němu vyčítavě shlížela ze tří čtvrtin vypitá sedmička domácí slivovice. Počkal, až se mu do proleželé levé nohy vrátí krev a teprve potom s bolestným hekáním vstal. Hlava se mu motala, jako kdyby právě absolvoval hodinovou jízdu na obří horské dráze. V tomhle stavu nemohl přilehnout k manželce. Naštěstí v počítačové místnosti bylo i lůžko pro případné návštěvy, na němž mohl nouzově přespat.

Když se o několik hodin později definitivně vyhrabal z postele, byla jeho žena, která na rozdíl od něho ještě musela chodit do práce, pryč. Oddechl si. Neměl náladu poslouchat její uštěpačné poznámky, že se zase v noci koukal na porno. Většinou nemívala pravdu. Navíc i kdyby se díval, nikdy by u toho nechlastal.

Žaludek měl pořád jako na vodě a tak se rozhodl pro asketickou snídani sestávající z bylinkového čaje a suchého předvčerejšího rohlíku určeného na strouhanku. Ani teď dopoledne si nedokázal zpětně vybavit okamžik, kdy se propadl do alkoholového bezvědomí. Jen si matně vzpomínal, že zase sjížděl oblíbená diskuzní fóra. To by vysvětlovalo tu slivovici. Musel se asi rozparádit více než jindy. To mu bylo jasné.

Čekal až čaj nebude tolik pálit a uždiboval kousky drolícího se suchého rohlíku, když zařehtal mobil. Určitě mu volala žena a aniž se podíval na displej, přijal hovor. Volal mu nějaký chlap ze Zásilkovny nebo z PPL a chtěl vědět, jestli je doma.

„Dobírky zásadně neberu,“ řekl stroze.

„Nejde o dobírku, pane,“ nedal se mužský hlas vyvést z rovnováhy. „Jedná se o listovní zásilku do vlastních rukou, pane. Za pět minut jsem u vás.“ Mluvil jako nějaký ceremoniář a ne chlápek rozvážející poštu.

„Tak jo, ale nemusíte spěchat. Přijďte až tak za deset minut.“

„Jak si přejete, pane.“

Sotva se stačil převléknout do čistého, zaslechl, jak před domem zastavilo auto. Poodhrnul opatrně záclonu. Nebyla to poštovní dodávka, jak očekával, ale černá limuzína. Z ní vystoupil muž oblečený do tmavého slušivého stejnokroje. V ruce držel velkou bílou obálku. Co to může být? Srdce se mu rozbušilo dychtivým očekáváním. Otevřel domovní dveře dříve, než stačil zřízenec zmáčknout zvonkové tlačítko. Muž ho pozdravil jen krátkým úklonem hlavy, zatímco jeho štíhlé tělo zůstalo přehnaně vyšponované.

„Pan Josef Brouček?“ zeptal se

„Ano jsem to já, chcete občanku? Počkejte, hned to bude,“začal se šacovat.

„Stačí vaše čestné slovo, pane.“

„Jsem opravdu Josef Brouček.“ Zřízenec mu předal obálku, znovu se krátce uklonil a beze slova odkráčel.

Počkal, až limuzína připomínající nějaký starší typ Bentley odjede a teprve pak pomocí nožíku opatrně otevřel obálku opatřenou vodoznakem velkého písmene V. Místo oznámení, že se stal šťastným výhercem Jackpotu, jak tajně doufal, vyklouzla ze zásilky černá rukavice ušitá z nejjemnější jehněčí kůže. Musela stát majlant, ale byla jen jedna. Nedávalo mu to žádný smysl. Obálka ještě obsahovala list papíru opatřeného stejným vodoznakem, pod nímž následoval text psaný zdobným kaligrafickým písmem končící rozmáchlým podpisem Vikomt. Byla to oficiální výzva na souboj.

Co je to za blbost? Jaký Vikomt? Ranní kocovina ho z vteřiny na vteřinu opustila. Něco mu říkalo, že nejde o nějaký nepovedený kanadský žert. Komu by právě on stál za takovou námahu. Exkluzivní rukavice, limuzína, uniformovaný posel s postavou pruského poručíka a kaligrafické písmo na speciálním ručně vyrobeném papíře. Zřejmě se v noci na diskuzním fóru dostal do křížku s někým, kdo si říká Vikomt. To jméno mu bylo povědomé, ale mlha nočního alkoholického nevědomí se ani po náhlém vystřízlivění nerozestupovala. Každopádně musel v noci narazit na nebezpečného psychopata, který si spletl století. Rozhodl se, že celou záležitost nahlásí policii jako trestný čin.

Teprve až za ním zaklaply vstupní dveře policejní služebny, si uvědomil, že vůbec nemá potuchy, jak celou záležitost vylíčí, aby ho vůbec brali vážně.

„Tak, co pro nás máte, pane Broučku,“ otázal se ho policejní úředník, poté, co mu vrátil občanský průkaz. Měl výrazně prošedivělé vlasy ostříhané na ježka a vybledlý modrošedý pohled barvy stokrát přeprané džínoviny. Do výsluhy mu asi moc času nezbývalo. V místnosti byl přítomen ještě jeho podstatně mladší kolega, ale ten civěl do monitoru komputeru a něco psal.

„Tohle mi přišlo dnes dopoledne,“ podal policistovi písemnou výzvu k souboji a rukavici.

Šedivec nechal rukavici bez povšimnutí, nasadil si brýle a dal se do čtení. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Každopádně se netvářil pochybovačně.

„Tady se píše o opakovaných urážkách. Mohl byste to upřesnit, pane Broučku?“ odložil brýle a upřel na něho zkoumavý pohled.

„S prominutím, přece nejde o to, co jsem já případně někomu řekl, ale o to, že se mě někdo chystá zapíchnout.“

Starý policista vůbec na jeho námitku nereagoval a trpělivě čekal na odpověď.

„Možná jsem něco plácnul v nějaké diskuzi pod článkem. Fakt nevím. Trochu jsem popil, nepamatuji se“, řekl po notné chvíli ticha rušeného jen klapotem počítačové klávesnice.

„Stačí, když vymezíte časový úsek, kdy k incidentu mohlo dojít.“

„Mezi desátou večer až druhou hodinou ráno.“

„ Diskutujete pod vlastním jménem nebo máte nějakou internetovou přezdívku?“

Cítil jak mu rudne obličej. Ani jeho žena nevěděla pod jakou přezdívkou vystupuje na internetu.

„Rosenberg“, řekl tiše. Šedivec zareagoval jen sotva patrným pozvednutím obočí.

„Honzo, mohl bys to vyhledat? Vikomt, Rosenberg, deset večer až dvě hodiny v noci“, obrátil se na svého kolegu, kterému netrvalo ani pět minut a byl se svou prací hotov. „Tak to je síla, hned ti to přepošlu.“

„Raději to rovnou vytiskni, bude to tak lepší.“

Jakmile mu kolega předal dlouhou sjetinu z noční hádky, nasadil si šedivec opět brýle a z šuplíku vytáhl barevnou tužku a pravítko a dal se do podtrhávání pasáží, které považoval za důležité. Jeho výraz sice nadále zůstával neměnný, ale postupem času stále více tuhnul.

„Co mi na to řeknete, pane Broučku alias Rosenbergere,“ řekl se stejným akcentem na slovo pane, jakého si už předtím všiml u uniformovaného kurýra. „Služební řád mi ani nedovoluje slova, která jste použil, v úřední místnosti opakovat.“

Přelétl pasáže, které šedivec červeně podtrhl.

„Můžete mi vysvětlit, proč jste opakovaně odmítl výzvu se omluvit a pokračoval v urážkách?“

„Asi jsem si potřeboval ulevit. Jako když na mě přijde sraní, co vám mám na to říci?“

Druhý policista přerušil svou práci a vmísil se do rozhovoru.

„Dvakrát jste přijal výzvu k souboji a dokonce si vybral zbraň. Kord. I termín jste akceptoval.“

Znovu si k sobě přisunul záznam a nevěřícně pokračoval ve čtení. Musel mít v noci totální alkoholický výpadek, který ho však bohužel neoloupil o schopnost psát blbosti.

Šedivec ostentativně zaklapl složku.

„Věc tímto považuji za uzavřenou“, řekl suše. „Jedná se evidentně o občanskoprávní věc, jejíž projednávání je mimo policejní příslušnost.“

„Příprava bitky s kordy v ruce je mimo policejní příslušnost?“ Jeho nevěřícný pohled skákal od jednoho policisty k druhému.

„Do průběhu mimosoudního čestného narovnání je jakákoliv policejní asistence vyloučena, pane.“

Šedivec se nad ním tyčil ve stoji spatném, jako kdyby podával hlášení veliteli slavnostní vojenské přehlídky. Také se zvedl ze židle.

„I když se něco přihodí? Smrt třeba?“

„V takovém případě samozřejmě policie věc prošetří.“

Celý zdrcený vyšel ven na chodbu, ale hlavní dveře byly uzavřené elektronickým zámkem. Rezignovaně čekal až mu někdo otevře. Záhy za ním vyběhl ten mladší z dvojice policistů.

„Počkejte přece, ještě jsme neskončili. Tady máte,“ podal mu navštívenku. „Zavolejte na tohle číslo.“ Na rozdíl od šedivce nebyl tak prkenně odměřený, spíše soucitný, což ho svým způsobem deprimovalo ještě více.

„Kdo to má být?“

„Mediátor, ten za vás všechno potřebné vyřídí. Bez jeho pomoci se nejspíše neobejdete. Váš případ je totiž mimořádně vážný, věřte mi.“

„Je to tak zlé?“

I bez přímé odpovědi byl policistův pohled výmluvný. „Prostě pokud možno bezodkladně zavolejte mediátorovi. Pan kapitán zařídí, aby se vám přednostně věnoval,“ řekl mu na rozloučenou a odemkl hlavní dveře.

Kancelář mediátora se nalézala hned vedle hlavního náměstí. Procházel tudy předtím bezpočtukrát, ale nikdy si ji nevšiml. Firemní cedule na zdi však novotou nezářila. Podle luxusně vybavené kanceláře bylo na první pohled zřejmé, že si mediátor rozhodně nežije špatně. I on působil starosvětsky. Místo obvyklé kravaty měl pod krkem temně rudého motýlka. Pokud jde o vlasy, zřejmě používal stejný odstín laku jako policajt, akorát místo ježka si nechal narůst dramaticky rozčepýřenou hřívu jako nějaký extravagantní dirigent symfonického orchestru. Přivítal ho s chladnou zdvořilostí a ihned mu nabídl pohodlí rozložitého křesla. Po pár zdvořilostních frázích rychle přešel k věci.

„Tak abych navázal na náš telefonický rozhovor. Spojil jsem se se sekundantem vašeho vyzyvatele a bohužel vám musím oznámit, že vaše omluva nebyla přijata. Pan Vikomt odmítá jakoukoliv kompenzaci včetně majetkové. Je mi to líto.“ Mediátor decentně čekal, až se jeho klient vzpamatuje. „ U urážky třetího stupně přijetí omluvy se samo o sobě považuje za difamaci toho, kdo se spokojí jen s omluvou,“ dodal ještě na vysvětlenou a přitom pozorně sledoval stále více sinající obličej svého nového klienta.

„Takže omluvu nepřijal,“ nakonec ze sebe vytlačil.

„Přistoupil však na náš návrh, aby souboj pokračoval jen do okamžiku první krve u jednoho ze soupeřů. To je myslím dobrá zpráva, což?“ pokusil se mediátor o optimismus, což se mu evidentně nepodařilo. „Původně protistrana navrhovala boj až do okamžiku, kdy jeden z duelantů ztratí schopnost pokračovat v boji….Je vám zle? Mám vám přinést sklenici vody?“

„Ne, to bude dobrý. Potřebuji se jen vydýchat,“ odmítl vodu, kterou by stejně přes sevřené hrdlo nedokázal polknout.

„Šermoval jste vůbec někdy?“ zeptal se ho mediátor poté, kdy krátký odpočinkový čas uplynul.

„Ne, nikdy.“ Mediátor evidentně, čekal jinou odpověď.

„Neměl jste s výběrem zbraně tak spěchat. Teď s tím už pravděpodobně nic neuděláme.“

Když mediátor usoudil, že vše potřebné probrali, domácím telefonem zavolal jednoho ze svých společníků, který ho měl jako sekundant zítra brzy ráno doprovodit na místo, kde se bude konat souboj.

„Kolega vám vysvětlí alespoň základy, jak pracovat s kordem a také proberete taktiku. Nejspíše vás zavede o poschodí výše, kde máme malou šermírnu. Tak hodně štěstí a hlavně všechno pusťte z hlavy a dobře se na zítřek vyspěte.“

„Ne, takhle ne! Držíte ten kord, s prominutím, jako kosu.“ Stačilo pouhých pět minut, aby mistr šermu, jak sám sebe představil, definitivně rezignoval. „ Kord je, pane, výhradně bodná zbraň. Jestli umíte jen sekat trávu, měl jste si vybrat šavli.“ Odebral mu kord, jehož hrot byl opatřen ochrannou čepičkou z PVC.

„Musíte ho držet v natažené ruce před sebou a držet si tak distanc a být připraven spodní částí čepele odvracel soupeřovy výpady. Asi takhle,“ už poněkolikáté mu předvedl základní postoj.

„To nedopadne dobře,“ zoufale pohlédl na mistra šermíře a marně hledal v jeho obličeji alespoň jiskřičku optimismu. Ten místo odpovědi jen odnesl cvičný kord zpět do přístěnku.

„Jste ženatý?“ zeptal se ho, když se vrátil.

„Ano, už čtyřicet let.“

„To, co vám teď řeknu, by už samo o sobě bylo považováno za urážku třetího stupně, ale berte to jen jako informaci a nikoliv za projev pohrdání.“

Ztráta vlastní cti bylo to poslední, pro co by se byl ochoten bít s šermířem, který se po planši pohyboval jak D´Artagnan.

„Mluvte“, řekl s těžko skrývanou nadějí v hlase.

„Můžete požádat svou vlastní ženu, aby za vás vyprosila milost. Kajícná prosba manželky před zahájením souboje částečně očistí čest vyzývatele a nenapravitelným způsobem zničí čest vyzvaného, což se všeobecně považuje za horší újmu než ztráta života.“

Kdyby mu někdo něco takového řekl ještě včera, považoval by ho za blázna, který utekl z uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny. Nyní se však on sám cítil jako přivandrovalec z jiné planety.

„Ještě se jednou omlouvám za svá slova pane Broučku, opravdu jsem se nechtěl dotknout vaší cti.“ Mistr šermíř se celý vypjal stejným způsobem, jako dopoledne uniformovaný kurýr a uklonil se krátkým skloněním hlavy.

„Zítra v půl páté ráno přijede pro vás vůz. Buďte už připraven.“

Jediným důkazem, že celou noc neprobděl, byl sen, který přerušilo elektronický zvonek budíku. Okamžitě ho típnul. Žena se naštěstí jen otočila na bok a spala dál. Řídnoucí tma za oknem zvěstovala blížící se svítání. Opatrně se vykradl z ložnice. aby ji nevzbudil a nemusel ji vysvětlovat, proč tak brzy vstává a obléká si kalhoty od svého svátečního obleku a k nim pečlivě vyžehlenou bílou košili, kterou měl naposled na sobě při oslavě svých šedesátin. Vybral si ji proto, neboť na ni bude dobře vidět krev i z malého škrábnutí, což byla asi jeho jediná šance na přežití. Nejspíše se však celá zbarví karmínově, až se čepel Vikomtova kordu zanoří hluboko do jeho hrudi.

Napřed chtěl ženě všechno říci, ale když se ji večer zeptal, co by dělala, kdyby ho za úsvitu čekal souboj, chovala se nezvykle chladně.

„Ty a souboj?“ ušklíbla se. „Vůbec si tě nedovedu představit. Na to se máš až moc rád. A proč se vůbec ptáš?“

„Ale nic“, mávl rukou. Nenašel v sobě kuráž pokračovat. Už od středního věku se začali podomácku oslovovat mamulko a taťulko. Podle některých vypadali jako kdyby byli sourozenci. Najednou měl pocit, že jím ve skutečnosti pohrdá. Ze dne na den se změnila stejně jako všechno ostatní.

Deset minut před určeným časem vyšel před dům a odevzdaně čekal až přijede typický černý fiakr nebo limuzína jakou používá pohřební služba. V ranním chladu se chvěl po celém těle. Možná by se měl vrátit pro sako, napadlo ho, jako by na tom ještě záleželo. Město dosud spalo. Až bude přijíždět limuzína, aspoň jiuslyší s velkým časovým předstihem.

První auto, které s velkým zpožděním zastavilo u jejich domu, bylo popelářské. Vyskočili z něj dva dělníci v oranžových overalech. Poté, co bleskově vysypali všechny popelnice, jeli dál. Mezitím nad obzor vykoukl vrcholek slunečního kotouče zbarvený rovněž do oranžova.

Když se vrátil zpět domů, posbíral veškerou svou odvahu a zavolal mediátorovi. Na displeji se objevila informace, že volané číslo neexistuje. Začal horečně hledat černou rukavici a výzvu k souboji, ale vzápětí se rozpomenul, že oboje zůstalo na policejní stanici. Policejní dozorčí mu do telefonu rozmrzele sdělil, že o ničem neví. Jen ta nedopitá sedmička domácí slivovice stále stojící na horní desce počítačové skříně byla skutečná.

obrázek vytvořen autorem pomocí ChatGPT