Tři psí životy mého života

Průměrně dlouhý psí život trvá osm až třináct let, záleží na rase. Během průměrně dlouhého lidského života se dá stihnout pět až sedm psích. Já stihl jen tři. Byly krásné, ale stačilo.

Betty

Když jsem si tě pořídil, bylo mi už třicet pět let. Pracoval jsem v Praze a domů na Moravu jsem jezdil jen na sobotu a neděli. Svou psí hlavičkou sotva pochopíš, jak to s víkendovým manželstvím u nás lidí končívá. Průměrně dlouhý psí život trvá osm až třináct let, záleží na rase, ale víkendové manželství vydrží maximálně jednu pětiletku. To je doba, kdy toy pudl, jako jsi byla ty, má ještě dvě třetiny života před sebou.

O tom, že vůbec existuje psíček podobný oživlé plyšové hračce jsem se dozvěděl jednu sobotu, když za mnou přijela žena, aby si prohlédla zablácené staveniště, kde za pár měsíců budeme bydlet. Stála na stavební fošně sloužící jako provizorní lávka přes bahnitou louži a měla smutné oči. „Není tu hezky,“ řekla.

„Ale jinde je,“ namítl jsem a navrhl procházku Šáreckým údolím a právě tam jsme potkali paní se dvěma bílými psíky, jedním malým a jedním ještě menším.

„Jé ti jsou krásní,“ rozněžnila se žena. „A to rozkošné stěňátko, to je ale roztomilé!“

„Ten větší je opravdu štěňátko, ale tem maličkej má už osm let,“ uvedla majitelka psů pyšně.

„To není možný!“

„Ale je.“

Ne, že bych už předtím nekoketoval s myšlenkou, že si koupíme nějakého psa. Z odborné literatury jsem se dočetl, že do činžáku se nejlépe hodí francouzský buldoček s ksichtíkem jako E.T. Mimozemšťan od Spielberga, který prakticky neštěká a má veselou povahu. Je tak škaredej až je hezkej“, přesvědčoval jsem ženu. Ta mi odvětila, že mám pravdu jen napůl.

„Jak napůl?“

„No, že je škaredej.“

A tak nakonec díky procházce v Šáreckém údolí jsme si vybrali tebe. Vypadala jsi jako maličký bílý beránek plující po modré obloze. Něžná až tolik, že jsem se z přemíry tvé bezbranné křehkosti málem až osypal. Věř mi, že když jsem si tě na chodníku vedl na vodítku, na pocitu mužnosti jsi mi rozhodně nepřidávala. Tvůj krok byl taneční, předníma nožkama jsi našlapovala, jako když se plete vánočka. Už mi k dovršení celkového dojmu chyběla jen růžová košile s velkým puntíkatým motýlkem. Jakmile se k nám blížil větší pes, skákala jsi mi do náruče. Dokonce i slepic, když jsme byli na návštěvě u tety ze Švábenic, ses bála.

„Proč sis pořídil vlastně takového psa?“ ptali se mě kamarádi u piva. „Na osobní ochranu, vole. Na co si lidi pořizují hlídacího psa?“ kontroval jsem.

Jednou jsme ti zorganizovali rande se ženichem tvé rasy. V kohoutku měl ještě o tři centimetry méně než ty. Byla jsi totiž na toy pudla přerostlá a tudíž bez papírů. To tvůj ženich měl rodokmen dlouhý jak kníže Schwarzenberk. Vždy, když tě chtěl obskočit, vyjela jsi po něm. Nakonec se tě začal bát a schoval se pod křeslo. Nejen v ženských, ale i fenkách, aby se čert vyznal. Jednou na dovolené jsme procházeli jakousi vesničkou. Za plotem zahrady pobíhal osvalený plavě zbarvený německý boxer. Automaticky jsem tě zdvihl ze země dříve, než mi sama ustrašeně skočíš do náruče. Ty jsi mi však nekompromisně vyklouzla z rukou a hnala ses k plotu, u něhož už roztouženě kňučel boxer a tlačil svůj sražený čenich přes oka drátěného oplocení. Z druhé strany jsi se tlačila ty, jindy křehká baletka s krokem tak neslyšným, jaký mívají Rusalky tančící u lesního jezírka. Nabízela ses mu jako nějaká lehká holka z Perlovky. Ještě dlouho se pak za námi ozývalo jeho žalostné kňučení, na které jsi odpovídala svým o dvě oktávy vyšším hláskem.

Tak uplynulo pět let, které, jak jsem ti už vysvětlil, přežije jen málokteré víkendové manželství. Možná vydrželo i kvůli tomu, jak silně jsi se upnula na svou paničku a tvá panička na tebe.

Když jsme všichni tři byli na obhlídce nějaké zanedbané chalupy, která by se mohla přestavět na rekreační, na chvíli jsme na tebe zapomněli. V neznámém terénu jsi začala svou paničku hledat a dostala ses až k silnici. Bála ses i obyčejných slepic, ale linkového autobusu nikoliv. Stává se velmi zřídka, že linkový autobus jezdící podle jízdního řádu prudce zastaví kvůli nějakému volně pobíhajícímu malému hafanovi. Kvůli tobě však řidič prudce šlápl na brzdy, i když to bylo v kopci a uvnitř vezl pasažéry. Přeběhla jsi na druhou stranu silnice. Stačilo, abys počkala, až autobus odjede a mohla se vrátit bez úhony ke své paničce, ale nepočkala jsi.

Kerinka

Neměla jsi ničím připomínat svou předchůdkyni. Povahou, barvou srsti, rasou a samozřejmě ani pohlavím. Měla jsi být pes. V žádném případě to nesmí být pes, trvaly však tvrdošíjně na svém žena i dospívající dcera, u které se zatím nastupující puberta projevovala hyperkritičností k mužům jako takovým.

„A proč by to nemohl být tentokrát pes?“

„Kvůli tamtomu.“

„Jakému tamtomu“

„Šulinku přece. Je to odporný. Mají to takový červený a pořád si to lížou a když se jim postaví, tak je to na poblití.“

„Vůbec si nedovedu představit, že by si sedl v pokoji na křeslo,“ přidala se žena. Snažil jsem se nebýt vztahovačný a byl rád, že já si na křeslo zatím sedat můžu.

Nebyla jsi sice pes, jen fenka, ale ve všem ostatním jsem dosáhl svého.

Dříve než s tebou jsem se setkal s tvou matkou.

„ Dejte si pro jistotu ruce do kapes,“ poradila nám chovatelka a zároveň odvedla tvou běsnící matku kamsi pryč. K výběru jsme měli čtyři jak uhel černá štěňátka malých kníračů. Dva kluky a dvě holky. Nevybral jsem si tě já, ale dcera. Asi jste si vyhovovaly divokým temperamentem. Jakýmsi šestým smyslem jsi musela poznat, že moje dcera miluje heavy metal a její nejoblíbenější barvou je černá. S kníračskou drsností jsi ji přátelsky kousala do ruky a nakonec ses od ní nechala i hladit. Kluci, zvláště ten menší, se zdáli méně ostří a skoro to už vypadalo, že by se manželka na poslední chvíli rozhodla přece jen pro submisívnějšího podměrečného samečka. Mohli jsme dceru přehlasovat, ale jsem rád, že jsme to neudělali.

V době, kdy jsme tě kupovali, se ještě kladl důraz na ostrost tak typickou pro malé knírače. Na tom, jaké jim narostou uši a ocas, se nehledělo, protože se po staletí kupírovaly čili chirurgicky zkracovaly. Pak se ze dne na den zkracování uší zakázalo zákonem. Uši ti narostly téměř do velikosti lopuchových listů. Aby toho nebylo málo, jedno ucho jsi měla vzpřímené a druhé plandavé. Prý se to upraví, uklidňoval nás zvěrolékař a měl pravdu. To druhé plandavé se vztyčilo rovněž, takže jsi získala vzhled francouzského buldočka s jeho typickými vztyčenými netopýřími boltci. Ty jsi k nim měla navíc jako bonus bohatýrský černý knír a ohlašovala jsi se ostrým štěkotem rodilého hlídače koňských stájí.

Kdyby jsme ti ještě jako štěňátku nedali jméno Kerinka, jmenovala by ses Kerberos, což byl v antické mytologii strašidelný černý pes střežící vchod do podsvětí. Když tě zvěrolékař při povinném očkování proti vzteklině uviděl, sám od sebe navrhl, že na vlastní zodpovědnost ti tvé netopýří uši zkrátí, ale my už nechtěli. Řeknu ti to tak. Svým vzhledem jsi budila pozornost, zájem, taky uznalý respekt, někdy veselí, ale nikdy ne posměch. Byla jsi svým osobitým způsobem krásná. Mít věrného černého Kerbera, který místo podsvětí střeží domovní dveře našeho bytu vůbec nebylo k zahození.

Prvního živého hlodavce, se kterým jsi se potkala, byla bílá myška, která sousedům utekla při čištění klece a vyběhla na chodbu. Očividně sis s ní nevěděla rady. Nakonec jsi ji něžně odnesla do svého pelíšku, aniž by se ji zkřivil jediný chloupek na jejím kožíšku. Celá nebožka princeznička Betty. Mohly byste si podat packu, říkal jsem si. Když jsem příští jaro v jahodišti naší příměstské zahrádky pravidelně nacházel hraboší mrtvolky, přičítal jsem to nějakému myšímu moru, ale jen do doby, než jsem tě přistihl přímo při činu. Už je to hezkých pár let nazpět, ale nejčastěji si tě vybavuji, jak nehybně stojíš na nějaké louce a trpělivě čekáš až myš vyleze z nory a pak bleskurychle skočíš jako každý správný knírač, který se stará, aby ve stáji neřádily žádné myši a krysy.

Svým osobitým drsným způsobem jsi byla něžná a přes svou vnější divokost dobrácká. Ráda sis se mnou hrála, ale způsobem jak to mezi sebou dělávají chlapi po vyhraném mači. Tvoje hry připomínaly tak trochu klukovské soupeření a přitom jsi vrčela jako motorek od ručního šlehače. Bez obav jsem ti mohl strčit ruku do misky se žrádlem, kterým jsi se právě ládovala. Věděl jsem, že mě nekousneš, i když by to většina psů, čivavou počínaje, udělala. Vyvedenou z míry jsem tě zažil jen jednou. Stěhovali jsme se do rodinného domku se zahradou. Zatím, co stěhováci vynášeli nábytek a všechno ostatní, hlídala tě sousedka, ke které jsi ráda chodívala pro pamlsky. Když jsi se po několika hodinách vrátila do holého bytu, který jsi za těch jedenáct let života měla tisíckrát očichaný, zpanikařila si. Zmateně jsi přebíhala z pokoje do pokoje a s čenichem přilepeným k podlaze hledala svůj ztracený psí ráj.

Než jsi oslepla, měla jsi ještě tři roky času na to zmapovat si svůj nový domov včetně velké zahrady, ve které jsi proháněla kosáky a drozdy. Ještě se ti podařilo přimět kuny, které se zabydlely na půdě, aby si vybraly nějaké pro ně bezpečnější místo. Jak šel čas, z černé barvy tvé srsti jsi přešla na pepř a sůl a stále hůře se ti dýchalo. Když ti postupně odcházel zrak, přestávaly se tě bát i sousedovy kočky. Kosi kolem tebe drze poskakovali, aniž bys zvedla hlavu. Už jsi to nebyla ty. Provázela jsi nás dlouhých patnáct let, než jsi nás v tichosti definitivně opustila.

Ursa

Nevím, jestli jsi ještě na cestě anebo už na druhé straně za duhou. Jsou to teprve tři týdny. Všechno je ještě příliš živé, milá zlatá, vlastně černostříbrná, abych byl přesný. Na retrospektivní vzpomínání mi chybí odstup, takže ti položím jen pár otázek a k nim přidám jedno vysvětlení. Začnu s tím vysvětlením.

Možná by tě mohlo zajímat, proč jsme ti dali tak neobvyklé jméno Ursa. U vás šlechticů s dlouhým rodokmenem štěňata z jednoho vrhu dostávají jména podle v pořadí následujícího písmene abecedy. Na váš vrh připadalo písmeno „u“, proto Ursa. Pod tímto jménem jsi byla zaevidována v plemenné knize malých černostříbrných kníračů. I když jsme ti pak mohli dát úplně jiné normálnější jméno, nechali jsme ti Ursu. Stačí ti takové vysvětlení? A teď už se budu ptát jenom já.

Teď, když už je po všem, mi prozraď, jak jsi to dělala, že jsi vůbec nestárla? Pořád s postavičkou jako lusk, bez jediného šedivého chloupku. To přece není možné. Chodila jsi někam na plastiku, jak to dámy tvé společenské třídy dělávají? Poslední tři roky jsi sice brávala léky na srdce, ale kdoví, jestli to bylo nutné. Prý hraniční případ, no dejme tomu.

Vždycky jsem si myslel, že psi jsou masožravci. Což o to, maso ti chutnalo, ale podezřívám tě, že ve své podstatě jsi byla vegetariánka. Když žena připravovala hlávkový nebo okurkový salát, připomínala jsi mi narkomana žadonícího po dealerovi psaníčko s heroinem. Šlupky ze salátových okurek byly pro tebe mana nebeská.

Taky bys mě dodatečně mohla vysvětlit, proč jsi mi dva roky po sobě zničila bramborový záhon. Vždyť prý pro psy jsou brambory špatně stravitelné. Druhým rokem, poučen nezdarem, jsem zahrabal brambory dost hluboko, ale tys je přesto nějak vyčmuchala. O nic už nejde, ale rád bych věděl, jestli bys dokázala stejně dobře vyčmuchat i lanýže. Pokud ano, tak jsem propásl šanci se pořádně napakovat.

Proč, až na ty zničené úrody brambor, kterých jsem sklidil méně, než kolik jsem jich nasázel, jsi byla tak neuvěřitelně hodná? Jak teď my, kterým chybíš, k tomu přijdeme. Nestydíš se? Každý den ráno ti manželka dávala oční kapky. Je to i pro lidi nepříjemná záležitost. Ty za příslib piškotu, jsi držela jako ovečka. Nakonec jsi sama od sebe vždy vyskočila ráno na židli, aby poté, kdy ti bylo nakapáno do očí, jsi vděčně schramstla ubohé jedno malé kolečko piškotu.

Na závěr jsem si, Urso, nechal to nejdůležitější. Možná jsi mohla ještě o dva nebo tři týdny žít déle. Na zadním stehně ti vyrostla velká boule, kterou ti paní zvěrolékařka vyoperovala. Za deset dnů jsme měli přijít na kontrolu. Do té doby ti už vedle rostla další boule a v tříslech další. Až by se ti ten neřád dostal dál, strašně bys trpěla, to mi věř. Jen lidi si musí nést svůj úděl do samého hořkého konce.

Jak už jsem říkal, pro půl kolečka piškotu bys byla schopna vystát cokoliv. Poslední piškot jsi z mé ruky s vděčností tobě vlastní spolkla dvě vteřiny předtím, než ti uspávací injekce definitivně zastavila srdce. Pořád se mi ta situace, se kterou se nedokážu vypořádat, vrací.

A to je ,holky jedny ušaté a střapaté. všechno, co jsem vám chtěl povykládat. A buďte na sebe tam nahoře hodné a pěkně si spolu hrajte.

Obrázek vytvořen pomocí AI ChatGBT