Tichá hrůza v kanceláři generálního ředitele.

Nikdy by nečekal, že v den svého jmenování do funkce generálního ředitele bude řešit dilema, zda-li je lepší hrůzný konec nebo hrůza bez konce.

Připadal si jako vítězný dobyvatel vcházející do bran hlavního města poraženého nepřítele. Vzduch mahagonovým nábytkem vybavené ředitelské kanceláře ještě čpěl nakyslým pachem RNDr. Vrátného - jeho předchůdce, který ,zbaven důvěry valné hromady, před několika málo dny opustil křeslo generálního ředitele dosti dramatickým způsobem. Z areálu fabriky ho odvezla houkající sanitka záchranné služby. Kvapně opuštěná kancelář zdaleka nepůsobila majestátně, jak ji doposud znal z žabí pozice potítka, kdy na něho shlížel RNDr. Vrátný rozvalen v mohutném křesle. To křeslo musí okamžitě pryč. Možná se v něm dobře klímá nebo souloží, ale špatně strategicky rozhoduje. Kolik litrů potu věčně zpoceného exředitele se vsálo do protivně měkkého polstrování? Fuj. S obřím křeslem by měla odejít i sekretářka s vizáží sušené tresky. K úspěšnému a dynamickému manažerovi se hodí asi stejně, jako stará otřískaná škodovka. Ostatně platí, že každou sekretářku bývalého ředitele čeká osud indické manželky. Shoří  v plamenech zkázy i se svým šéfem. Nejspíše ji vrátí zpět do účtárny, odkud si ji Vrátný před patnácti lety vytáhl nahoru k sobě. Její místo zaujme dlouhonohá blondýnka s plnými ňadry, které i bez podprsenky nic neztratí na své výbojnosti. Ženská krása patří k prezentaci stejně jako bavorák osmičkové řady nebo hodinky Breintling. Přistoupil k oknu. Nádvoří se již vyprázdnilo. Ještě před půlhodinou stál před zaplněným společenským sálem a zpříma se díval svým podřízeným do očí. „Byl bych špatný ředitel, kdybych připustil něco jiného než-li prosperitu.“ Chviličku zavládlo ticho, ale vzápětí se freneticky roztleskala ing. Bártková a k ní se přidal celý sál. Zase mu pomohla. Byla to ona, která pro něho udělala nejvíce práce. Ovlivnila odvolání RNDr. Vrátného a díky ní se stalo jmenování nového ředitele fraškou. Zajistila mu publicitu v celostátním tisku a televizní interview. Málem se stal hvězdou. Ing. Bártková s obětavostí dodnes pro něho těžko pochopitelnou mu zajistila místo na slunci. Malá,středně obézní a s tmavým stínem knírku nad horním rtem, na jehož eliminaci nestačil ani holící strojek. Na to, aby rezignovala na sex, však byla ještě relativně mladá. Bylo mu jí líto. Měl by ji za odměnu za dobré služby vyzvednout alespoň do funkce vedoucí střediska, ale co nejvíce vzdáleného od hlavní správní budovy. Vícekráte denně ji rozhodně vidět nemusel.

Z úvah ho vyrušilo opatrné zaklepání. Odstoupil od okna. Zřejmě se k němu dobývala uklizečka. Napadlo ho, že by ji mohl přikázat, aby důkladně vyšplíchala pracovnu nějakým příjemným dezodorantem. Vzápětí ztuhl překvapením. Místo uklízečky se dovnitř vevalila ing. Bártková s obličejem lesklým mastným potem.

„Přišla jsem se podívat, jak ti to tu sluší.“ Instinktivně ustoupil lehce vystrašen jejím rádoby svůdným hlasem.

„Právě jsem se chystal k odchodu,“ zašmátral po své elegantní diplomatce.

„A to spolu neoslavíme úspěch?“ postoupila o další metr a položila mu dlaň na předloktí. „Jsem už trochu opilá a chtěla bych být ještě více.“

„V baru nic není.“

„Ale blázínku, vždyť opít se můžeme i jinak.. tady na křesle. Místo tu bude pro nás oba.“

Věděl, že pro něho není úniku. Měla ho v hrsti. Navíc se mohl na vlastní oči přesvědčit, co dokáže. Jak umí pomoci, tak umí i zničit. Buď se podvolí, anebo popadne těžítko s firemním emblémem a odešle ji ke všem čertům.

Tak na co čekáš?“ Začala mu rozvazovat kravatu, ale pak už pokračovala u sebe. Zbaven veškeré vůle se začal odstrojovat. Připadal si při tom stejně, jako loni v urologické ordinaci

„No tak se podívej, takový jsi určitě ještě neviděl.“ Inženýrka obnažila své obrovité prsy, které se vyvalily ze svého podprsenkového ustájení jako dvě překrmená telata. Jeho ochablé mužství se mu krčilo v klíně jako ustrašený zajíček v pelíšku. Poslušně se nechal usadit v nenáviděném obřím křesle vyzařujícím nakyslý odér jeho předchůdce, kterému teď docela záviděl klid na lůžku resustitačního oddělení.

„Zkusíme to na koníčka? To mám nejraději.“

Rezignovaně očekával devadesátikilový náraz živé váhy a intenzivně se pokoušel vybavit si chiméru dlouhonohé blondýnky a ňadry měkoučkými jak zralé broskve. Snad to dnes nějak se ctí přežije, ale horor teprve začínal.