Teče voda teče a já s baterkou vkleče snažím se opravit porouchaný geberit

Kdo si kupuje starší domek, musí počítat s tím, že může skrývat nějaké temné tajemství. Ostatně tak začíná většina hororů. O tajemném kouřovodu, u něhož je znám pouze vstup a výstup, připomínající dosud neprozkoumanou jeskyni, jsem tu už psal. Ani vyhlášené kominické firmě se tenkrát nepodařilo záhadný spalinový sopouch zmapovat.

Kromě komína jsem zdědil i záchodovou splachovací nádržku zabudovanou ve zdi, která pro každého, kdo si raději něco přečte, než něco opraví, je sama o sobě záhadou. Přístup do nádržky se složitým splachovacím mechanismem je možný jen přes obdélníkový otvor proražený ve zdi o rozměru desetkrát dvacet centimetrů. Sotva se do ni vlezou dvě průměrně velké mužské ruce. Jakákoliv montérská práce tak musí připomínat laparoskopickou operaci ovšem bez pomoci minikamery a speciálních nástrojů mezi něž rozhodně nepatří šroubovák a instalatérský hasák. I přes nedostatek světla pronikajícího úzkým vstupním otvorem je i tak na první pohled zřejmé, že velký napouštěcí a vypouštěcí ventil v klozetové nádržce je stejnou záhadou jako model plachetnice uvnitř láhve z úzkým hrdlem. Jak to tam dovnitř vůbec narvali a jak to teď dostat ven? Na instruktážním videu vytahuje školitel jednotlivé komponenty splachovacího zařízení jak kouzelník bílé králíky z klobouku, ale i tak mu to trvá osm až dvanáct minut. I on však ve videu varuje , že jakmile nějaká součástka vyklouzne z ruky, je fakticky ztracena a navíc na dně nádržky může dělat pěknou neplechu. Při pokusu o její výlov se nedá ruka natáhnout, ale musí se v lokti ohnout a tak jen jedinec s extrémně dlouhým předloktím dosáhne až na dno.

TO, co my máme v koupelně, však není běžný geberit, ale dnes již patrně jeho vyhynulý prapředek. Děsivý přízrak ze záchodových druhohor, o němž nelze nic pořádného dohledat ani na darknetu. Asi pět let poté, co jsme se do domku přestěhovali, dal poprvé o sobě vědět. Začal zlověstně syčet. Jak typický veseloherní hlupák jsem nedokázal sejmout ani vrchní desku, což by jinak měla být záležitost několika vteřin. Nezbylo mi tedy, než se potupně obrátit na instalatérskou firmu.

„To chce, šéfe, jen vyčistit od vodního kamene,“ řekl instalatér s až potupnou blahosklonností a jal se sejmout vrchní ovládací panel s tlačítky na velký a malý splach. Po nekonečných deseti minutách intenzívního úsilí se mu to konečně podařilo.

Počáteční sebevědomí řemeslníka tálo jak jarní sníh. Když po hodině skončil zpocený jak dveře od chléva, řekl, že teď už by to nemělo tak syčet, takže spotřeba vody, než problém vyřeší nějaký instalatérský Mozart s dostatečně dlouhým předloktím, bude finančně ještě únosná. Přivolaný instalatérský Mozart nakonec problém jakousi složitou inovativní úpravou vyřešil, ale raději nám na sebe neprozradil telefonní číslo.

Po několika klidných letech se stvůra usídlená v dutině zdi opět probudila a hlavně v tíživém nočním klidu dávala o sobě vědět. I přes zavřené dveře koupelny je každou noc slyšet kapky dopadající na hladinu vody v nádrži. Po určité době to uvnitř varovně zasyčí jako podrážděná zmije a pak zase kap, kap, kap, kap. Nevím jestli je to atmosférickým tlakem nebo teplotou vzduchu, frekvence kapání a syčení se čas od času mění. Instalatér, který nám bude za pár měsíců koupelnu rekonstruovat, mi dal na sebe pohotovostní číslo, kdyby se záchodový „Poseidón“ definitivně naštval a přeměnil se ve zkázonosné vřídlo. Zatím naštěstí panuje křehké příměří. Jen občas se mi zdá hororový sen, jak s hasákem v ruce a s rozsvícenou čelovkou na hlavě klečím u záchodové mísy a snažím se opravit porouchaný geberit.