Stalo se jednoho nedělního rána

Vynořil se tak rychle, jako se děje jen v ošklivých nočních snech. Neměl téměř žádnou šanci zareagovat

Pravidelně se probouzel už kolem páté ráno, dokonce i v neděli. Právě nedělní rána měl nejraději a nejvíce ty letní, kdy už slunce stálo nad obzorem, ale ještě nestačilo rozehnat mlžný opar a vysušit třpytivou rosu připomínající perličky, jaké měla jeho žena všité na svatebních šatech, když se před čtyřiceti lety brali.

Opatrně vstal, aby ji neprobudil, a vyšel na verandu, z níž měl krásný výhled na zahradu. Sedl si do proutěného křesílka a zvolna popíjel své první ranní kafe, jedinou neřest, kterou si sám sobě povolil. Zběžně pročítal z mobilu ranní zprávy a čekal až se ručička hodin přiblíží k sedmé, kdy se otvíral téměř kilometr vzdálený hypermarket. V neděli se totiž nikde blíže čerstvé rohlíky koupit nedaly.

Když ještě chodil do práce, neměl ospalé sváteční neděle rád a obzvlášť je neměl rád ve svých divokých letech, kdy si myslel, že mu patří celý svět. Čas mu tenkrát ubíhal jako pozpátku pádící stromy za oknem rychlovlaku TGV. Naštěstí se vždycky mohl spoléhat na své instinkty. Řídil se jimi, i když se mu zrovna nehodily do krámu. Od té doby ztratil většinu své tehdejší síly a pružnosti, ale instinkty, díky nímž si mohl užívat babího léta svého života, mu pořád fungovaly.

Z domu vyšel tak, aby do hypermarketu dorazil pět minut po jeho otevření, kdy už se houf ranních nedočkavců, taky vesměs důchodců, rozptýlí po prodejní ploše. Měl v plánu kromě rohlíků koupit i několik zákusků v cukrárně, která, na rozdíl od ostatních obchůdků sdílejících společnou střechu s hypermarketem, měla i v neděli ráno otevřeno. Představoval si to pro dnešek tak : Posnídají spolu ve stylu songu Když muž se ženou snídá, pak si zahrají karty a mezi první a druhou partičkou navrhne, že si dají kávu a k tomu, velké překvapení, z á k u s k y ! Život, když je člověk relativně zdravý, může být až neskutečně krásný.

Vzal si větší tašku přes rameno pro případ, kdyby byl v akci jeho oblíbený burgendlandský zweigelt, výborné suché víno k italským těstovinám, které si na stará kolena oblíbil. To by pak vzal hned dvě flašky, v duchu uvažoval a cesta mu přitom hezky ubíhala. Jak se blížil k podjezdu pod železniční tratí, ulice sevřená v hlubokém zářezu se začala nepříjemně svažovat. Na obou příkrých svazích mezi nimiž byla cesta vklíněna rostlo jen nepřehledné křoví. Tento úsek věru nebyl pro starý a když přišlo náledí, tak ani pro mladý. Za podjezdem však už zase vesele zurčelo město. Vždy, když vyšel ze stínu širokého podjezdu, pod kterým by se před deštěm schovalo klidně i sto lidí, měl pocit, jako kdyby vyšel z Punkevní jeskyně.

Právě sestupoval dolů k podjezdu a bavil se pozorováním kosů připomínajících spěchající miniaturní panáčky v černých fracích legračně se proplétajících nízkým křovím u chodníku. Jeho přítomnost s neskrývanou drzostí nebrali na vědomí. Zkušenost je naučila, že od těch dvounohých nemotorných obrů jim nebezpečí nehrozí. Stejný pocit teď v neděli ráno měl i on. Ticho a klid. Klid a ticho.

I kdyby nevěnoval pozornost odvážným kosům shánějícím ranní svačinu, beztak by ho hned nezaregistroval. Vynořil se tak rychle, jako se děje jen v ošklivých nočních snech.

Občas tu sice projížděly elektro koloběžky, ale výhradně po odstavném pruhu a nikoliv po úzkém chodníku pro pěší. Nemohl předpokládat, že se najde někdo, kdo se čtyřicetikilometrovou rychlostí vyřítí zpoza horizontu a i kdyby to předpokládal, stejně by neměl žádnou šanci zareagovat. Než se vjem z oka přemění na elektrický signál a doputuje přes zrakový nerv do mozku a z něho zpět do svalů, bylo by už na záchranu beznadějně pozdě. Přesto však svým podvědomím něco varovného zachytil. Podobně jako před třiceti lety v Nízkých Tatrách těsně předtím, než ho málem zavalila prachová sněhová lavina. Aniž by byl zkušený horal, zaregistroval nenápadné tlumené žuchnutí, které vzniká, jak mu později vysvětlovali, náhlým kolapsem slabé vrstvy sněhové pokrývky. I teď celým povrchem těla vnímal, že se na něj něco drtivého a nevypočitatelného valí. Pověstná černá labuť, která v jednom okamžiku dokáže ukončit milostivé babí léto v mrazivou polární noc. A pak to přišlo. Překvapení kosi odhodili své fráčky a s vylekaným křikem se rozletěli do všech světových stran.

-------------------------------------------------------

Když ho jezdec na koloběžce milimetrově těsně míjel, cítil jeho pronikavý zápach pižma, tlejícího podzimního listí a chemie.

„Ty zasraný hovado, jsi normální?“ počastoval jeho rychle se vzdalující záda. Okamžitě zalitoval svých slov. Dříve se takových chyb nedopouštěl, dříve však byl mladší a nebyl v takovém šoku jako nyní. Jezdec prudce otočil hlavu dozadu. Když spatřil jeho obličej, dobře věděl, že je zle a široko, daleko nikde nikdo.

Jezdec se vlastně otočil dvakrát. Napřed krátce a pak ještě jednou, kdy ho svým pohledem připichoval jako králičí kožku na dřevěná vrata. Nejvýraznější na něm byly jeho pichlavé trnkově zbarvené oči,výrazný horní ret a nezdravě bledá kůže. Když ještě pracoval jako policejní vyjednavač, viděl takových obličejů stovky a mezi nimi dost psychopatů, kteří se rozhodli vraždit ze vzteku aniž věděli proč. Přesně do takového obličeje se díval.

Jezdec se řítil s narůstající rychlostí dolů a než stačil zase obrátit hlavu dopředu a šlápnout na brzdu, vyjel z úzkého chodníku a v plné rychlosti narazil temenem hlavy do stožáru veřejného osvětlení. Ozvalo se typické křupnutí přeschlého kokosového ořechu. Těžká elektro koloběžka vylétla a skončila na silnici. Tím jak se ji stále pomaleji točila kola připomínala umírající sražené zvíře.

Věděl dobře, co má dělat. Byl jedním z nejlepších policejních vyjednavačů v republice, možná i vůbec nejlepší. Na rozdíl od ostatních měl schopnost, která se nedá naučit. Dokázal rozpoznat, kdy je sebevrah pevně rozhodnut skočit, kdy další čekání už nic nezmění na osudu zadržených rukojmí a nadešla práce pro policejního odstřelovače. Uměl komunikovat s psychicky narušenými osobami a dokázal je uklidnit jako nikdo jiný, ale také vycítit, že kritická hranice bude za okamžik překročena a na všechno už bude pozdě.

Jezdec napůl v sedě a napůl vleže se opíral o sloup. Evidentně nechápal, co se s ním vlastně stalo. Pořád ještě byl nebezpečný jako rozdrážděná mamba reagující na sebemenší pohyb nebo vibrace smrtícím kousnutím. Opatrně se k němu přiblížil, k mambě, která se nikdy nepromění ve slepýše. Počkal ještě dvě minuty, než se jezdci do jeho černých trnkových očí vrátí věčný mír. Až pak zavolal rychlou záchranou službu.

vytvořeno autorem za pomoci AI