Sourozenecká hádka

Co se škádlívá, to se rádo mívá, praví jedno české přísloví. Jestli je to pravda, tak mezi mnou a mými dvěma sestrami panují naprosto ideální vztahy. Důkazem toho je jedna sourozenecká hádka z letošní dovolené.

I když všichni tři máme stejnou matku a otce, často vzbuzujeme dojem, že sice společnou matku máme / matka je vždy jistá / , ale otce každý jiného / otec je, to si zapište za uši, opravdu jistý až po testu DNA /.

Já se jevím navenek jako komplikovaný introvert, který má rád řád a pořádek, ale občas se chová jako neřád a je bordelář.

Sestra č. 1 , nebudu jmenovat, abych dodržel pravidla GDPR, prý byla nejhezčí mimino v porodnici a i později by klidně mohla dělat reklamu na dětské kakao, ale vyklubal se z ní technický typ. Je o tři roky mladší než já. V jistou dobu jsme sdíleli společný malý motocykl Pionýr. Když bylo potřeba vyčistit výfuk, tak to byla ona, která to hravě zvládla, já ne. I to byl důvod, že jsem byl v rodině zařazen do sorty „studijní typ“, ač známky jsem zas až tak skvělé neměl. Takže jsem byl takový studijní typ z nouze.

Sestra č. 2, její jméno tu nevyzvoním GDPR je GDPR. Ač třetí v řadě, přišla na svět v podstatě jako jedináček. Já se nalézal v době jejího narození v pubertě a sestra č. 1 v prepubertě.

Já ač prvorozený jsem si totiž své jedináčkovství fakticky vůbec neužil. První dva roky života si nepamatuji na nic a jednou z mých nejčasnějších vzpomínek byl okamžik, kdy mamka přinesla cosi řvoucího v zavinovačce. Zato segra č. 2 si užívala své jedináčkovství dlouhé roky obklopena rodiči, prarodiči v pohodlí středostavovské rodiny. To když jsem se narodil já, polovinu nábytku tvořily kartonové krabice a já přespával ve starém proutěném koši na prádlo. Sestra č. 2 byla od počátku samaritánský typ připepřený nevypočitatelnou impulsívností jakou má Carmen Georgese Bizeta.

Takže si to shrňme : a) suchar označovaný za studijní typ jen proto, že je nepraktický, b) technický typ, který se celý život točil / točila / kolem čtyřtaktních motorů s povahou Vesuvu, který tisíc let se chová jako beránek, aby náhle vybuchl a vymazal Pompeje z povrchu zemského a za c) dlouholetý jedináček, ze kterého vyrostl / vyrostla / impulsivní Carmen měnící se v samaritánskou Matku Terezu a naopak.

Letos na společné dovolené spolu s asi dalšími čtyřiceti účastníky jsme se drželi. K jedné sourozenecké hádce však mezi námi přece jen došlo. Vůbec nestojí za zmínku, ale chválabohu za celý týden nedošlo k žádné příhodě typu – „teď už se tomu všichni smějeme, ale byla to hrůza „ , takže i banální hádka přijde v nouzi nejvyšší vhod.

Jedno odpoledne jsme čirou náhodou na sebe narazili v prostorné kuchyni u kávovaru značky DeLonghi. Sestra č. 1 si chtěla udělat espresso, ale ač technický typ, si nebyla úplně jistá, který čudlík zmáčknout. Její nejistota pramenila z toho, že si převážně vaří českého turka a navíc na přístrojové desce varovně blikala hned dvě červená světýlka. Coby profesionální učitelka autoškoly dobře věděla, že červeně rozsvícené kontrolky nikdy nevěstí nic dobrého. Naštěstí vedle ní stála sestra č. 2 nalézající se v rámci své disociativní osobnosti / syndrom Jekyl – Hide / v rozpoložení Matky Terezy a své starší sestřičce poskytla pomoc a útěchu.

„Segra, toho kulatýho červenýho světýlka si nevšímej. Jen hlásí, že by se přístroj měl už odvápnit. To už tady tak svítí třetí den. A to druhý světýlko s konvicí ti hlásí, že je třeba doplnit vodu.“

Sestra č. 1 : „Aha, ale proč je tam nakreslenej džbán z vodou, když má hlásit, že voda není?“

Sestra č. 2 „No ale je u něho jen jedna kapka. Vidíš? Kdyby byla nádržka přeplněná, svítila by tady ta miska, co je hned vedle.“

V tom okamžiku se vměšuji do diskuze i já studijní typ z nouze, který vycítil svou příležitost. My také máme kávovar DeLonghi, který, ač nepraktik, jsem se naučil skvěle ovládat včetně procesu odvápnění a očisty varné jednotky. Kdy zase budu mít příležitost, se před sestrou č. 1 a sestrou č. 2 ukázat, že jsem fakt dobrej?

„ To není pravda. Je absolutně nelogické, aby ten varovný čudlík hlásil, že nádržka s vodou je plná. To dá rozum.“

Sestra č. 1 technický typ : „To má brácha pravdu. Je to sice takovej náš Pat a Mat, ale varování je opravdu zbytečné. To je to samý, kdyby se mi v autě rozblikala jak vánoční stromek palubní deska kvůli tomu, že mám plnou nádrž.“

Sestra č. 2 stále ještě v módu Matka Tereza, ale poněkud naštvaná : „Bratře, ty se do toho nemíchej. Ty buď rád, že jsi se konečně naučil jak se vaří čaj.“

Já - studijní typ z nouze a člen diskuzního klubu – Neomylní - : „Prostě jsi, segra, řekla blbost. Ten čudlík vedle totiž ve skutečnosti varuje, že nádržka na sedlinu je plná a alternativně zásobník na kávu je prázdný. Celou dobu, milá zlatá, žiješ v bludu!“

Mezitím sestra č. 1 přichází s plnou nádržkou vody, aby si konečně mohla uvařit kávu.

„Vidíš, nádržka na vodu je teď plná a svítí něco varovně, ha?“ rozhlédnu se vítězně po kuchyni jak úspěšný advokát po jednací síni.

Sestra č. 2 : „Ty, brácha, už mě neser! Fakt tvoje B…… / jméno mé ženy, ale ten GDPR /, by měla být prohlášena za svatou, že to s tebou tak dlouho vydržela.“

Já – studijní typ : „Tak svítí červeně nebo nesvítí ?“ /Sestra č. 2 se definitivně přetransformovala z Matky Terezy v Carmen od Georgese Bizeta. „Já bych ti nejraději….zakroutila nosem, až by ti zčervenal jako varovné světlo ohlašující, že jsi právě zblbl.“

Sestra č. 1 : „Můžete už přestat? Ráda bych si konečně už uvařila to kafe.“

Sestra č. 2 : „Tak já za tebe tady bojuji a ty se nakonec přidáš na jeho stranu!“

O dvě minuty později : Sestra č. 2 : „Ty, brácho, díky tobě začínám rozumět Maryše, když otrávila Vávru tím kafem. Úplně ji chápu.“

Já : „Jsem hroznej, já vím.“

Sestra č. 1 : „Do Macinky máš ještě daleko, brácha.“

Sestra č. 2 "Musíš se více snažit, pane správce.“

A bylo po sourozenecké hádce a také i po dešti v tomhle zpropadeně suchém a horkém létě.