Školitel

„Advokacie je byznys, příteli. Znalost právní teorie je to poslední, podle čeho si lidé vybírají svého advokáta,“ řekl mi hned první den, co jsem se stal jeho koncipientem.

V poštovní stránce jsem našel vzkaz s číslem jeho telefonu a místem, kde ho stoprocentně zastihnu. V kavárně U Tutora hned vedle gymnázia. Když jsem ještě chodil na střední, míjel jsem tu kavárnu každý všední den. Jednou jsem ze zvědavosti nakoukl dovnitř. Matně si pamatuji, že hned u vchodových dveří visely na zdi ratanové držáky na noviny a časopisy. Ve zšeřelé místnosti se vznášel jemný odér doutníkového tabáku a vůně kávy. Připadal jsem si tenkrát jako kdybych se ocitl v černobílém filmu z doby první republiky.

Neměl jsem nejmenší chuť se s ním setkat. Před více než třiceti lety jsme se rozešli ve zlém a od té doby si neposílali ani formální blahopřání k narozeninám. Když jsem krátce po fakultě u něho nastoupil jako mladičký nezkušený advokátní koncipient, měl čtyřicet osm, vím to přesně. O dva roky později, těsně předtím, než jsem se nečekaně rozhodl, že půjdu svou vlastní cestou, jsem ještě stačil stihnout oslavu jeho abrahámovin. Pronajatý sál, ve kterém se konaly koncerty a ochotnická divadelní představení, byl plný. Na pódiu hrála malá rytmická skupina složená z kytaristy, klávesáka a bubeníka. Oslavenec pronesl krátkou řeč a odebral se do zákulisí určeného jako zázemí pro herce a muzikanty. Sem postupně vcházeli jednotliví gratulanti s dary, které brzy nebylo kam dávat. Hodně mi to připomínalo úvodní scénu z Kmotra s Marlonem Brandem.

Nyní je mu osmdesát dva. Možná se chystá umřít a chce mě ještě vidět, napadlo mě. Rozhodl jsem se mu zavolat, ale nebral to. Vzápětí mi přišla automaticky vygenerovaná textovka - teď s vámi nemohu mluvit, mám jednání s klientem -. Osmdesátiletých praktikujících advokátů není mnoho a on byl jedním z nich.

Asi za hodinu mě sám zavolal. Příjemný témbr hlasu, díky němuž by z fleku mohl uvádět koncerty vážné hudby, byl dávno ten tam.

Rovnou jsem se ho zeptal, proč mě chce vidět.

„Vím, že jsi se vrátil z Prahy. Tady se nic neutají.“

„Jsem rentner. Proto jsem se vrátil .“

„Spíše rentiér, Michale. Dost brzy na to, kolik ti je let.“

„Je mi šedesát pět. O co ti jde?“

„Lapidárně řečeno o návrat ztraceného syna.“ To byl celý on. Měl jsem chuť ukončit hovor, ale neudělal jsem to. Opravdu jsem jeden čas byl něco jako jeho syn. Sám žádného neměl.

Stát se advokátním koncipientem bylo tehdy sice snadné, ale za mzdu pomocného skladníka na půl úvazku. Říkal jsem si, že když už pracovat prakticky zadarmo, tak alespoň u nejlepšího advokáta široko daleko a tím byl bezesporu on. Z bezpočtu uchazečů si na měsíční zkušební dobu vybral mě a ještě dvě holky, jedna hezčí než druhá.

Musel bych být naprostý ignorant, abych si nevšiml, že se rád obklopuje hezkými věcmi a hlavně hezkými ženami. Jeho sekretářka klidně mohla dělat hostesku na startovním roštu Velké ceny v Brně. On sám vypadal impozantně. Husté tmavé vlasy sčesané dozadu, jen na spáncích protkané stříbrnými nitkami prvních šedin. Jeho tvář opálená jižním sluncem si zachovávala svůj ideální odstín i v zimních měsících. Jak by ne, když pětkrát za sezonu si jezdil zalyžovat do Alp. Ještě impozantnější než jeho zjev, bylo jeho rétorické umění. Kdyby nebyl advokát, klidně by se mohl živit jako herec.

Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že po uplynutí zkušební doby půjdu z kola ven já. Místo toho musely jít o dům dál ty holky. Až mnohem později mi to vysvětlil. „Nemohl jsem riskovat, že se za rok nechají zbouchnout a odejdou na mateřskou. Na reprezentaci kanceláře mám sekretářku.“

Na reprezentaci kanceláře měl sekretářku a na rozvádějící se klientky sebe samého. Všechny chtěly jen jeho. Ženy po něm šly. Mohl si mezi nimi vybírat podle libosti a momentální nálady. Snad proto necítil potřebu se s nějakou oženit. Říkával, že jako rozvodový právník a specialista na rodinné právo si nemůže dovolit manželskou nevěru. Ani o trvalý vztah evidentně nestál. Po třech měsících se každá přítelkyně mění v manželku, bylo jeho heslo. Podle všeho se řídil stejnou zásadou jako noční šelma, která nikdy neloví v blízkosti svého pelechu, ale vyráží do vzdálenějšího okolí. V jeho případě nejspíše do Brna.

Hned první den, kdy mne definitivně přijal jako advokátního koncipienta a stal se mým školitelem, mi řekl na rovinu, že pokud jde o teorii, tak na tu se vykašle.

„Víc než na fakultě tě beztak nenaučím. Budeš mít několik seminářů pořádaných advokátní komorou a zbytek se douč samostudiem. Na druhé straně se znám skoro s celou zkušební komisí a to je oč tu běží, jak už napsal Shakespeare v Hamletovi,“ zarecitoval část slavného úryvku za který by se nemusel stydět ani František Němec. „Advokacie je byznys, příteli. Znalost právní teorie je to poslední, podle čeho lidé vybírají svého advokáta.“

Kromě rodinného práva byl excelentní i v trestním právu. Na jeho závěrečné řeči se chodilo jako na velké divadelní představení.

„Je to jen komedie pro klienta,“ uchechtl se, když se mi díky výtečnému burgundskému pyšnícího se označením Grand Cru rozvázal jazyk a vysekl jsem mu poklonu za jeho závěrečnou řeč. „Hlavní kapitál každého advokáta jsou kontakty, to si pamatuj. Musíš mít otevřené dveře tam, kde pro všechny ostatní jsou zamčené na sto západů..“ Pak mi nalil další dvojku, za kterou bych v pražské vinárně zaplatil dva tisíce. Já povídal a povídal a on naléval a poslouchal.

Až když jsem vystřízlivěl, jsem si uvědomil, co všechno jsem na sebe vyzvonil. O něm samotném jsem se nedozvěděl vůbec nic, zatímco o mě věděl skoro všechno.

Jindy nadhodil, jestli mě neláká sbalit naši půvabnou sekretářku. Možná by si dala říci.

„Divil bych se, že by nikoho neměla. Určitě někoho má. Kromě toho se držím zásady, že co je v domě, není pro mě,“ „ řekl jsem tónem, z něhož při jeho schopnostech musel usoudit, že tohle téma nechci dál rozvíjet. Pobaveně se usmál a protektorsky mne poplácal po rameni.

„Tento dům, milý Míšo, ale není tvůj. To je můj dům.“ Opět mě šikovně manévroval přesně tam, kam chtěl. „Navíc je nezadaná. Myslel jsem, že to víš,“ zkoumavě se na mě podíval. Na rozdíl od něho jsem byl špatný herec, zvláště když se jednalo o tyto záležitosti. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře.

„Já jsem však zadaný. Na podzim plánujeme svatbu,“ vyhrkl jsem ze sebe. Úplně jsem ho tou nečekanou informací na kratičký okamžik vyvedl z rovnováhy. Rychle se však vzpamatoval. Pogratuloval mi. Na svatbu nakonec nepřišel, ale poslal nejvelkolepější svatební dar ze všech. Dva absolventské prsteny Yale University z masivního žlutého zlata. Kdo ví, kde je sehnal, ale každopádně šlo o originály. Místo obvyklého blahopřání přiložil ozdobným písmem vyvedený citát z Bible : „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Na symboliku byl mistr nad mistry. Zřejmě mi chtěl tímto způsobem oznámit, že se definitivně rozhodl, že se stanu jeho společníkem.

Určitě to tak bylo, jen jsem nechápal proč. Mezi námi byl totiž jeden zásadní rozdíl. On se vyžíval v jednacích síních a já v kanceláři, kde jsem koncipoval smlouvy a žalobní návrhy. To byl můj svět. Muselo mu být jasné, že nejsem žádný velký řečník. Občas mě nechal v jednací síni přednést žalobní návrh. Lepšil jsem se, ale pořád to nebylo ono.

„Jo dobrý, ale chtělo by to víc šťávy. Mluvil jsi jako kdybys hlásil stav vody na českých řekách,“ dělal si ze mě legraci. „Ale právní analytik jsi skvělý. Přesně takového bych potřeboval“, vzápětí smířlivě dodal.

Ano, analytik jsem byl dobrý. Přesto jsem si myslel, že by se beze mne lehce obešel. Nepotřeboval společníka. Spíše pomocníka, nejlépe syna, ale toho neměl. Tak aspoň skoro syna. Mně.

Věřil jsem si, že advokátní zkoušky udělám bez jakýchkoliv problémů. V obchodním právu jsem měl nejlepší test ze všech a při ústní zkoušce se mnou členové zkušebního senátu spíše diskutovali jako rovný s rovným. Když už bylo po všem, tak si mne jeden z komisařů vzal stranou a dal mi nabídku, která se neodmítá. Měl jsem se stát juniorním partnerem jedné z nejprestižnějších advokátních kanceláří v zemi. Kromě Prahy měla své pobočky i v Ostravě a Brně. Když mi došlo, že se mi od této chvíle život od základu změní, zatočila se mi hlava. Jen jsem si nedovedl představit jak mu to oznámit. Musel jsem mu vyklopit celou pravdu dříve, než se vše dozví od jiných a hlavně dříve, než mi s až přehnaně slavnostní tváří oznámí, že od nynějška ponese jeho kancelář nový název v němž se vedle jeho jména bude skvět i to moje. Ať jsem dělal co jsem dělal, pořád mi vycházela jediná varianta. ZRADA. Jedno z nejošklivějších slov, co existují.

Když jsem se ho s vážnou tváří zeptal, jestli bychom si nemohli promluvit, logicky usoudil, že s ním chci probrat jak to teď mezi námi bude, když jsem se stal jeho kolegou.

„Samozřejmě, synku. Pojď ke mně do pracovny,“ rovněž zvážněl, Nejspíše měl v šuplíku už všechno potřebné dávno nachystané. Jeho pracovna svým vybavením splňovala všechny hollywoodské představy jak by měla vypadat kancelář Perry Masona. Zde jsme často popíjeli jeho drahé víno a bavili se o životě. Jen těch vtipů o advokátech, které sypal z rukávu.

Už už otvíral šuplík s připravenými dokumenty, když jsem spustil. Slova, které jsem vypouštěl z úst se navzájem mísila jako žlutozelené obláčky jedovatého kouře. Čekal jsem až vstane v celé své bohatýrské výšce a vlepí mi políček, jehož mlasknutí uslyší celé město.

Místo toho jen seděl v křesle a jeho oči s každým mým dalším rozplizlým slovem se víc a víc leskly a brada se mu lehce chvěla. Naklonil se ke mně a poklepal mně po ruce. Díval se mi upřeně do očí takovým způsobem, že jsem na okamžik uvěřil, že je opravdu můj všeodpouštějící táta.

„Michale, jsem na tebe hrdý,“ řekl bez sebemenší stopy ironie. Pak vstal a otevřel dvířka od domácí vinotéky. Vytáhl baňatou sedmičku vína.

„Tohle je v mé sbírce něco jako modrý Mauricius. Kdybych měl syna, otevřel bych ho v den jeho svatby. Jenže žádného syna nemám, ale vlastně tak trochu mám. Tebe.“ Přes mé protesty láhev otevřel.

„Musíme počkat hodinu než se rozdýchá. Času, Míšo, máme dost.“

Smlouvu o partnerství jsem podepsal na brněnské pobočce. Byli jsme domluveni tak, že do pražské centrály nastoupím až za čtrnáct dní, abych měl dost času na stěhování. Kancelář mi zatím sehnala podnájem do doby, než vyřídím hypotéku na byt pro sebe, ženu a dítě, které se nám mělo za pár měsíců narodit.

„Pane kolego, ještě chvíli počkejte, něco pro vás mám,“ řekl jeden ze tří hlavních společníků poté, co jsem se definitivně stal jedním z nich.

„Tady tohle nám před pár dny přišlo,“ vytáhl z diplomatky obálku. „Přečtěte si to.“ Když jsem dočetl, udělalo se mi nevolno od žaludku.

„Hnus fialový, což?“

Nemohl jsem se ani nadechnout. Jen jsem kývl hlavou.

„Podle obsahu soudím, že ten anonym vás, pane kolego, musel velmi dobře znát a neskutečně nenávidět. Určitě vám nedá práci určit, kdo to byl.“ Můj nový šéf vstal a s úsměvem mi podal ruku. „Vím, jak vám je, ale říkal jsem si, že je dobré vědět, jak se věci mají.“

Jen jediný člověk věděl o mně tolik věcí, které jsem na sebe za ty dva roky vyžvanil. Ještě týž den putoval anonymní dopis stejnou cestou zpět odkud byl odeslán. Adresu jsem velmi dobře znal.

Kavárna U Tutora, do které jsem kdysi jako student gymnázia ze zvědavosti nakoukl, se téměř nezměnila. I její název zůstal beze změny včetně chybného velkého písmene ve slově tutor. Nešlo o příjmení původního majitele, jak jsem si myslel, ale o označení osoby, která doučuje studenty.

Můj bývalý tutor už na mne čekal. V osmdesáti a víc se potměšilému stínu stáří nevyhne nikdo. Hlavu mu však stále zdobila záviděníhodně hustá hříva, jen havraní čerň vystřídala bílá polární liška. Klidně by mohl dělat dvojníka Leoši Janáčkovi, ale jeho obličej s četnými volnými kožními záhyby jaké mívají angličtí buldoci, mu dodávaly věčně ustaraný výraz. Frivolní šátek obtočený kolem krku neměl z rozmařilosti, ale aby zakryl vole chvějící se při jakémkoliv pohybu jako huspenina. Očividně mu pořád záleželo na tom, jak vypadá. Jakmile mne zaznamenal, celý ožil a rázem omládl o deset let. Měl už rozpitou dvojku oblíbeného červeného vína a hned se zeptal, jestli si dám také. Pokud ano, nebudu litovat. Choval se jako kdybychom jen navázali na náš včerejší rozhovor.

Už dávno jsem se zařekl, že do skonání věků s ním nevypiji ani slzu vína. Objednal jsem si lungo a skleničku neperlivé vody. Měl jsem to naplánované tak, že jakmile vypiji lungo, půjdu. Jestli se bude chtít vracet k té staré záležitosti, tak klidně odejdu okamžitě.

Servírka mi ještě nedonesla objednané kafe a už naše konverzace uvadala. Pohybovali jsme se v minovém poli, kde už nebylo kam bezpečně šlápnout.

„Vidím ti synku na očích, že marně přemýšlíš, proč jsem se chtěl s tebou setkat. Mohu ti říkat synku?“

„Řekl bych, že nemohl,“ suše jsem odvětil.

S ublíženeckým úsměvem pokýval hlavou. Chvíli nic neříkal, ale skvělý herec posunuje děj, i když mlčí.

„Chci tě zůstavit svým jediným univerzálním dědicem“, řekl dramaticky, jak to jen on uměl. „Abych měl jistotu, bude jen třeba uzavřít před notářem dědickou smlouvu. Jinak všechno propadne jako odúmrť státu. To bych se jako nejlepší advokát v kraji i po smrti musel propadat hanbou.“

Je sám jak kůl v plotě a vždycky byl, rázem mne osvítilo poznání. Jak to, že je sám, on lev salonů?

Lungo mi dávno vychladlo a já tam seděl a vytřeštěně poslouchal ty jeho květnaté řeči, kterými dokázal mást protistranu, soudce a kdysi také jednoho nadějného koncipienta.

„Máš přece někoho, přesněji řečeno nějakou, která ti uvaří, vypere, vyžehlí,“ řekl jsem chladným robotickým hlasem. Pousmál se. Pořád to byl frajer. Jestli se dožiji jeho věku, budu na tom neskonalé hůře.

„Copak mě Míšo neznáš? Samozřejmě, že mám a nejen jednu.“ Nevěděl jsem, co mu na to říci. „Víš přece, že my rozvodoví advokáti si nemůžeme dovolit rozvod. Tratili bychom na dobré pověsti. Jediný prsten, který nosím, je tento,“ pootočil obroučkou prstenu, kterého jsem si nevšiml, tak, aby byla vidět jeho korunka s emblémem. Byl to emblém Yale University. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj, bleskla mi hlavou dávná vzpomínka.

Vyměnili jsme si pohledy. Věřil jsem mu pokud je možné věřit někomu, kdo za celý život neslezl z jeviště. Každopádně mi ho bylo líto.

„Měl by sis jednu z nich vybrat a odkázat ji svůj majetek. Zasloužila by si to. Já s tebou dědickou smlouvu nepodepíši.“

Poznal jsem, že dopředu věděl, že se tak rozhodnu. Jen to chtěl zkusit.

„Tak to je vlastně všechno. Asi dám na tvoji radu,“ řekl. Ztěžka povstal a napřáhl ruku na usmířenou a já ji přijal. Každá i ta nejkomplikovanější kauza se musí nějak uzavřít.