Prožil jsem své dětství na rozhraní střední a mladší doby výpraskové

Otrlost nás, co jsme střední dobu výpraskovou prožili, se mi zdá s odstupem času nepochopitelná. Ani se mi tomu nechce věřit.

Patřím ke generaci, která prožila své dětství v temných časech střední doby výpraskové. Rákosky, na rozdíl od starší doby výpraskové, už ze školních tříd zmizely, ale jejich roli do jisté míry převzalo ukazovátko anebo kantorova ruka. Nejmírnějším školním tělesným trestem býval tzv. „vořech“. Trestající kantor ohnul ukazováček, jehož špičku podepřel palcem a pak prudkým pohybem zdola nahoru pročísl krátce střižený vlasový porost neposlušného žáka. Bolestivější bylo zatahání za vlasy rostoucí těsně nad uchem a to buď opakovaným zacukáním anebo stálým tahem, kterým byl žák bavící se při vyučování se svým sousedem uveden z polohy vsedě do polohy vstoje. Za nejuniverzálnější školní tělesný trest se považoval pověstný výchovný pohlavek. Podle pedagogických příruček, jejichž existence nebyla nikdy oficiálně potvrzena, měl pohlavek vždy směřovat do týlní oblasti žákovy hlavy a měl být provázen výrazným zvukovým efektem jako u facky. Proto zkušený kantor s dlouhou praxí většinou mířil spíše na šíji, kde to lépe plesklo. Školní inspektoři při neformálních debatách se začínajícími učiteli vysvětlovali, že výchovný pohlavek správně nemá bolet, ale o to více by měl být slyšet. Podle stejného principu se postupovalo při herdě do zad, která se však v době střední výpraskové používala jen zřídka. Já za celou svou povinnou školní docházku jsem dostal herdu do zad jen jednou jedinkrát při hodině geometrie, když jsem neúmyslně na tabuli narýsoval obrazec, který jednak neodpovídal zadání soudružky učitelky a jednak byl sprostý.

Ve střední době výpraskové byli výchovně tělesně trestáni z velké většiny už jen kluci. Holky pouze zvědavě přihlížely a instinktivně, aniž si to ještě uvědomovaly, posuzovaly kvalitu „klukovství“ svých spolužáků, ke které neodmyslitelně patřila jistá dávka přiměřené neposlušnosti a nebojácnosti.

Ani mně se nechce věřit, co všechno bylo tenkrát běžnou normou a jakou paseku by to muselo v duši dnešních dětí zanechat. Otrlost nás, co jsme střední dobu výpraskovou prožili, se mi zdá s odstupem času nepochopitelná.

Výprasky v pravém slova smyslu se však už na školách nekonaly. Ani na naléhání Sdružení rodičů a přátel školy ne. Doma to ale bylo jiné. Tehdy obecně platila necivilizovaná představa, že plácnutí přes zadek je nezbytnou součástí správné výchovy a nikoliv porušování dětské důstojnosti, kterou je třeba za všech okolností chránit. K těmto barbarským výchovným metodám se většinou používala vařečka, opasek nebo klepač na koberce, zkráceně prakl. Někdy stačila jen pevná otcovská ruka. Zdá se to k neuvěření, ale alespoň na našem sídlišti nikdo z nás děcek nežil v permanentním strachu, což si vysvětluji tím, že tehdy ještě neexistovala potřebná osvěta a psychoterapeutů bylo jak šafránu. Na druhé straně v televizi jsme se mohli tak akorát dívat na Ferdu mravence a prohlížet ilustace Jiřího Trnky. Naše maminky četly úpadkovou růžovou knihovnu, zatímco ty dnešní se zrůžovělými tvářemi dychtivě čtou Šedesát odstínů šedi. Tehdy jediným filmem s BDSM tématikou byl Obušku z pytle ven! s Ladislavem Peškem v hlavní roli. Tam ale tančil obušek na široké zadnici vypaseného hostinského Josefa Beyvla, kdežto dnes na exkluzívní nahé zadničce Dakoty Johnsonové. To jsou ale paradoxy, pane Vaněk, chtělo by se říci.