Prodaná nevěsta z Dolních Pařezovic

Kocourova nevěsta se mu dnes zdála ještě žádoucnější. Pod tričkem utkaným z mikrovláken tenčích než pavučina se klubala dvě kulaťoučká velikonoční kuřátka s něžnými zobáčky, kterých nebylo možno si nevšimnout.

Pátek deset hodin večer

„Hele, když jseš ten študovanej, můžeš mi říct, co to znamená krindž?“

„Proč to chceš vědět?“

„Řekla, že všichni jsou docela legit, jenom já jsem krindž.“

„A to ti řekla?“

„Ne, řekla to mladýmu Kocourovi, než se oba odebrali nahoru na kutě.“

Fousáč sáhl po mobilu a zasurfoval po Internetu. Chvíli trvalo, než se mu podařilo načíst hledanou stránku.

„Hele, předsedo, radši to nechtěj vědět. V překladu to znamená, že jsme tu všichni až na tebe originální.“

„A co jsem teda já?“

Všichni viseli Fousáčovi na rtech.

„Tak mluv!“

„No, že akorát ty jsi ... trapnej.“

Předseda osadního výboru Dolních Pařezovic zbrunátněl a ještě více než jindy připomínal festovně natlakovaný papiňák. „To, že řekla?“

„Buďto trapnej nebo divnej, můžeš si vybrat. Já být tebou, tak bych si vybral divnej.“

Ze shora k nim dolehl její zvonivý smích a po chvíli se přidal i řehot mladého Kocoura.

„Copak asi dělají?“ušklíbl se spíše smutně než vesele Medvěd, který ji ještě před hodinou bavil historkami starých zbrojnošů a že jich bylo. Ač nebyl Žid, prošperkovával své povídání výrazy z jidiš. Ze všeho nejvíce se ji líbilo slovo maušlovat, což znamenalo mluvit jidiš.

„Takže tu teď spolu už dvacet minut maušlujeme“, smála se. Teď se maušlovala nahoře s mladým Kocourem. Byla to totiž jeho nevěsta, ne jeho. Dokonce i Herákovi popletla hlavu. Stačilo aby zaregistroval, jak ji pod upnutými legínami prosvítají černá tanga a najednou hrál jeden ploužák za druhým, i když předtím jak byl rok dlouhý na kytaru ani nesáhl. Medvěd musel připustit, že s historkami z jeho dávno uplynulých bohatýrských let nemohl s Herákem soupeřit. Na rozdíl od ostatních z jejich karetní party Heráka zdobila hustá hříva vlasů byť notně protkaná stříbrem, ale i kdyby ne, stačila by mu jeho bluesová kytara. I po dvojitém bypassu měl nepochybné charisma. Přesto mu to bylo málo platné. Nahoře mezitím smích utichl.

„Za pět minut, ne dýl, to začne. Na to bych si klidně vsadil,“ řekl Fousáč s nepřehlédnutelnou hořkostí v hlase. „Tak trochu si připadám jako Antonín Důra z Rozmarného léta.“ Nahoře se po několika minutách ticha opět začalo něco dít.

„Pšššt, slyším důvěrně známý vrzot.“ Shora se linoucí zvuky připomínaly pravidelný klapot postupně se roztáčejícího tkalcovského stavu. Jak se frekvence klapotu zvyšovala, začaly se přidávat první vzdechy. Rockerské Herákovo ucho vnímalo uhrančivě narůstající strojové tempo v kontrapunktu s nepravidelností dívčích vzdechů a stenů oddělované různě dlouhými pomlkami. Statický basový doprovod rytmicky kopulujícího mladého Kocoura s křehkým dívčiným pianissimem rejstříkově oscilujícím mezi tence znějící pikolou a koncertní flétnou Herákovi připomínalo slavné Ravelovo Bolero.

„A co tak zahrát si karty? Proto jsme krucinál tady“, bouchl předseda do stolu.

„Teď ne. šéfe. Teď ne“, zarazil ho Herák a nasměroval ucho ke schodům vedoucím nahoru do přístěnku. „Za okamžik přijde závěrečné fortissimo, dlouhá glissanda Kocourova trombónu a vše zakončí jednoduchý kvinakord na závěr. Vím o čem mluvím.“ O tom, že Herák ví o čem mluví nikdo nepochyboval. Stalo se přesně to, co dopředu předvídal. Když ti dva skončili, rozhostilo se v bývalé výčepní místnosti ticho. Přesně takové bývá v koncertním sále, když orchestr dohraje první symfonickou větu po níž vzápětí bude následovat další. Předseda vstal a nasupeně zavřel dveře od schodiště a pak i okno.

„ Ostatně soudím, že to nebylo hraný,“ odtušil Fousáč. „Byl to autentický orgasmus, žádný fejk, pánové.“

„Nevím, jak vy, ale připadám si, jako kdyby mi narostly parohy. Už dlouho jsem si nepřipadal tak směšnej.“

„Máš pravdu Medvěde,“ poklepal ho Fousáč po širokých zádech. „Jediné, co nás může utěšovat, je latinské přísloví post coitum omne animal triste est.“

Předseda osadního výboru měl co dělat, aby znovu nebouchl do stolu. „Umí tu sakra někdo mluvit normálně?“

„Po souloži je každé zvíře smutné. To už věděli staří Římané. Po opadnutí bouře ze serotinu, dopaminu a oxytocinu produkuje tělo prolaktin, který vyvolává melancholii. Chudák mladej Kocour.“

Předseda vztekle sesbíral karty a pak za sebou práskl dveřmi. Dole i nahoře všechno ztichlo. Brzy poté ho se smutkem v duši následovali i ostatní.

Sobota osm hodin večer tamtéž.

„Kocoure, běž narazit soudek. Musíme dohnat, co jsme včera zameškali.“

„Chlapi, to je šedesát škopků. To nevypijete.“

Předseda vytáhl z banku dvě tisícikoruny.

„To by mělo stačit. Tvůj tata si účtuje za velký pivo dvacku, pokud nevíš.“

„Nebuď na něho tak hrubej, je to ještě mladej kluk. Více benevolence by to chtělo,“ Fousáč s hranou výčitkou domlouval předsedovi, nicméně jen jinými slovy nekompromisně požadoval totéž.

Medvěd byl jediný, který byl ochoten pokračovat tam, kde včera o půl jedenácté večer skončili. Kocourova nevěsta se mu dnes zdála ještě žádoucnější. Pod elastanovým tričkem utkaným z mikrovláken tenčích než pavučina se klubala dvě kulaťoučká jarní kuřátka s něžnými zobáčky, kterých nebylo možno si nevšimnout. V reálu však pro něho byla jen mámivou fata morganou, která láká starého žíznivého poutníka do vyprahlé pouště a pak se rozplyne.

„Věz, že i český panovník jako jeden ze sedmi volitelů císařů Svaté říše římské zastával úctyhodnou funkci nejvyššího číšníka. Svým způsobem dnešní večer bude patřit tobě, Kocoure. Takže i já se připojuji,“ přidal se Medvěd k ostatním.

Kocour šel narazit třicetilitrový soudek Radegastu a mezitím Medvěd, Herák a Fousáč odpočítávali tisícovky pro počáteční vklad do hry. Hráli zjednodušenou variantu Blackjacku bez možnosti zdvojnásobení vsazené částky a rozdělování hry na několik dalších samostatných her. Role bankéře byla výsadním právem předsedy osady. Na rozdíl od krupiéra v kasinu však i on musel vložit do banku stejnou částku jako ostatní hráči a neměl ve hře žádnou výhodu, ale ani žádné omezení.

„Vždycky když dohrajeme hru, rozneseš každýmu po šnytu,“přikázal Kocourovi předseda a začal překvapivě zručnými prsty míchat karty. Nejprve karty rozdělil na dvě stejné hromádky, přizvedl růžky od karet a postupným uvolňováním pod prsty obě hromádky vzájemně proložil. To samé několikrát opakoval. Pak ještě uchopil karty do jedné ruky a druhou rukou část balíčku vytahoval a vzápětí vracel zpět. Úplně nakonec balíček rozdělil na dvě části a následně opět spojil tak, že horní část dal dolů a na ni položil druhou část, která byla původně vespod. Když skončil, šlehl pohledem po Kocourově holce, jediném rušivém elementu v místnosti. Nebýt však jí, nehráli by dnes o tak velké peníze. I když se zdálo, že se znuděně věnuje displeji svého mobilu, zpoza vějíře dlouhých řas ho s ostražitým zájmem sledovala. Byl to jiný pohled než včera se sebeuspokojením konstatoval.

Každý z karbaníků měl před sebou svazek modrých tisícikorun. Na desce masivního dubového stolu leželo v součtu sto dvacet tisíc. Bankovky byly čisťounké jako dosud nepolíbené panny vydané na pospas hráčské vášni zbohatlých rentnerů obsluhovaných mladíčkem s tělem kulturisty a s tváří vyjeveného kocoura, který poprvé spatřil živou myš.

Než vůbec začali hrát, nevěsta vstala a plavným krokem přistoupila ke svému nastávajícímu a zezadu se k němu přimkla způsobem, že měkkost jejích ňader iluzivně cítili i ostatní přítomní.

„Půjdu nahoru“, zašeptala mu do ucha. Podle všeho očekávala, že ji bude následovat.

„Já teď nemůžu,“ řekl Kocour zoufale. „Pochop to.“

Přitiskla se k němu ještě více, ale síla sto dvaceti tisíc, o které se tento večer mělo hrát, byla větší. Muži si mezi sebou rychle vyměnili pohledy.

„Kocoure, pojď si zahrát taky, jestli chceš,“ promluvil za všechny Herák.

„Ten náš pařezovický Blackjack je jen převlečené oko bere, akorát se místo mariášových karet hraje žolíkovými. Do jednadvaceti počítat umíš, to zvládneš“

„Nemám víc, než ty dvě tisícovky, co jste mi dali za pivo,“ přiznal se Kocour.

„Uděláš to jako tvůj táta. Vždycky když hrajeme grand prix, dá do placu dvě flašky ze své slavné whiskotéky a hraje taky.“

„Je to tátův archív,“ rozčilením začaly Kocourovi rudnout uši.

„Teď ho tu ve všem zastupuješ ty. Jseš už přece velkej kluk, to od včerejška přece všichni víme,“ ušklíbl se Fousáč a vyměnil si s ostatními významné pohledy.

„Tak taťkovi zavolej do lázní, když se bojíš.“

Kocour už sahal po mobilu, ale rozmyslel si to. Jeho nevěsta se od něho odtáhla a pozorně sledovala, co se bude dál dít. Buď zvolí potupnou roli pingla roznášejícího o pauze malá piva pro velké hráče anebo se sám stane jedním z nich.

„Tak dobře,“ řekl neochotně a přinesl ze sklepa dvě láhve limitované série Jack Daniel’s Holiday Select ročník 2011. „ Tyhle měl taťka nachystaný, ostatní jsou v trezoru,“ postavil na stůl baňaté láhve zářící jako drahocenný do měděného odstínu zbarvený mexický jantar. „Táta si každou flašku cení na patnáct tisíc.“

Všichni znali ty flašky, aniž kdy však měli možnost ochutnat jejich drahocenný obsah. Jen zřídka se totiž stávalo, že by někdo prohrál více než dvě tisícovky. Jejich hra připomínala americký wrestling, na oko vyhrocená, ale s předem domluveným dějem směřujícím k remíze.

„Kdo teď bude místo Kocoura točit pivo?“ zeptal se předseda. „Ten kdo první nahlásí, že je trop?“

„Třeba já,“ k překvapení všech se nabídla nevěsta. Všechno zajímavého v okruhu sto kilometrů se dělo právě tady, ve vesničce z jedné strany hraničící s vojenským újezdem a z druhé s ochranným pásmem největšího vodního zdroje pitné vody široko daleko.

Zprvu hráli tak, jak byli zvyklí, opatrně, aby nikdo zbytečně moc nekrvácel, ani mladý Kocour ne. Pořád to byl synáček jejich dobrého kamaráda, který obětavě šenkoval o víkendech. Po počátečním oťukávání však začal Kocour hrát nečekaně odvážně. I když měl větší součet než sedmnáct, požadoval další kartu, zatímco ostatní i při nižším součtu hlásili stand. Několikrát po sobě se mu podařilo vyhrát, aniž se musel s někým dalším o výhru dělit a ani ne za půl hodiny získal pět tisíc a pak dalších pět tisíc. Ostatní včetně bankéře se dostali do mínusu.

„Nezvýšíme vklad?“ zeptal se Herák. „Když tu mám vykrvácet, tak pořádně.“ Oči mu svítily úplně jinak než včera, když hrál nevěstě ploužák Nothing Else Matters od Metallicy.

„Není kam spěchat,“ mírnil ho Fousáč. „Noc je ještě mladá.“

„Jsem pro! Pět tisíc třeba?“ přijal výzvu Kocour.

Tentokrát hráli koordinovaně a tvrdě, ale štěstí stálo na jeho straně. Díky esu a křížové desítce opět bral celý bank.

„Teď mám v penězích tolik jako vy a dvě flašky navrch,“ suše konstatoval a zvedl zaťatou pěst jako vítěz Wimbledonu. Nevěsta mu skočila do náruče.

„Končíme, gentlemani. Těšilo nás!“ oznámila radostně karbaníkům

„To nejde, při změně vkladu máme právo na dvě další hry.“

Kocour se vyvlékl z jejího obětí. Tváře mu hořely vzrušením. Věřil, že dnes jsou mu nakloněny všechny hvězdy jako nikdy předtím.

Sobota deset hodin večer tamtéž.

„Game over, řekl bych,“ protektorsky poplácal Herák po pokleslých ramenou mladého Kocoura, který nevěřícně civěl na srdcovou pětku, díky níž o dva body překročil magickou jednadvacítku. „Měls chlapče zahlásit stand a mohl jsi s bankéřem aspoň remizovat.“ Mezitím předseda osady nedočkavě strhával staniol z hrdla buclaté lahve, aby se dostal k uzávěru strážícím už dlouhých dvacet let vzácný poklad. Měl vypito více než ostatní. Obličej mu postupně přešel z granátové červeně do tmavě karmínového odstínu jaký mívají těžká španělská vína.

„Můžeš mi předsedo vysvětlit, proč mi způsob, jak jsi načal tu láhev, připomíná defloraci dosud neposkvrněné panny? „, přisunul Medvěd svou odlivku blíže k láhvi. Po jeho hlášce všichni až na zhrouceného Kocoura mimovolně pohlédli na nevěstu. Změnila se. I když její obličej byl nadále hladký jak porcelán, zdála se o několik let starší, což ji však v jejích osmnácti ještě přidávalo další plusové body. Z laní měkkosti jejího pohledu nezůstalo nic. V očích se ji zračil vzdor a zároveň útočná vyzývavost, která odrazovala i přitahovala.

Nikdo si nebyl jist, zda po totální Kocourově prohře bude pokračovat ve své roli krásné šenkýřky. První část večera čepovala a roznášela pivo a v dramatickém finále fernet. Sama vypila jen jeden smíchaný s colou, ale i ten stačil, aby ji zrůžověly líce, čímž ještě více vynikl jejich dokonalý oválný tvar. Sesbírala odlivky a odnesla je umýt do dřezu vedle výčepu. Při chůzi se její boky pravidelně pohupovaly jako vlny rozkolébané mírným mořským pasátem. Když se vracela s táckem zpět ke stolu, připomínal Medvědovi výraz jejího obličeje tvář Judity z Klimtova slavného obrazu – Judita a hlava Holoferna-. Rozlila drahou whisku do odlivek, které zbyly po dávno zaniklé Jednotě. Jen Kocourovi nenalila.

„A co já?“, plačtivě zaprotestoval. Líce ji ještě více zčervenaly, Šlehla po něm pohledem ostrým jak dýka ze saracénské oceli. Nalila mu whisku do sklenice na víno a provokativně ji zředila zteplalou colou z plechovky. Jedním dlouhým douškem sklenici zpola vyprázdnila a pak středem místnosti pyšně odkráčela nahoru do pokoje.

„Klidně si nalejvej, i když ti už tady nic nepatří,“ vybídl Kocoura Fousáč. „Můžeš vypít celou tátovu whistkotéku, ale akorát tady a dnes.“

Prohrál všechno včetně největšího rodinného pokladu, který se u Kocourů předával z generace na generaci. Byla to skotská whisky Macallan – Glenlivet z roku 1939, jedna z prvních označená touto slavnou etiketou. Vlastně ani neměl potuchy, jaká byla její hodnota. Na aukci klidně mohla vystoupat na půl milionu a kdo ví jestli ne i na víc.

„Chci hrát!“ opět zoufale vykřikl. Nikdo nezareagoval, ale nikdo se ani nezvedl k odchodu. Jen mlčky popíjeli. V pěti lidech se však láhev rychle vyprazdňovala.

Tohle si holka jedna nešťastná věru nezasloužila, díval se Medvěd smutně na láhev, ze které předseda osady serval všechno, co se servat dalo, aby ji mohl otevřít. Po pivu a fernetu už Medvěd nebyl schopen plně docenit její dokonale vyladěnou a komplikovanou chuť. Když si k ní přičichl, cítil zemitou vůni dřeva a vzácného koření mísící se s ovocnými tóny lesního ovoce. Po napití nejprve detekoval marcipán a karamel, který v závěru ustoupil sladu a koření. Bůh mi odpusť, v duchu se pokřižoval a znovu si nalil tak jako ostatní. Všichni seděli v letadle, z něhož už nemohli vystoupit.

Když byla první láhev dopita, Kocour se zase začal dožadovat další hry.

„Zbyly ti už jen kalhoty, hochu,“ opět ho odbyl Fousáč. „Tudy už cesta nevede.“

„A co jeho nevěsta? Ta mu ještě zbyla,“ řekl předseda. Následné ticho by se dalo krájet. Kocour pomalu vstal a narovnal se do svých metru osmdesáti pěti. Bicepsy a tricepsy se mu pod kůží kroutily jako podráždění hadi. Pak se však zase zhroutil do židle jako hadrová loutka. Fousáč s Herákem, kteří se chystali zabránit konfliktu, si zase sedli. Přece jen ještě bylo o co hrát. O nevěstu.

O třicet minut později

Z horního pokoje sice byly slyšet zvuky, ale slovům rozumět nešlo. Přes stěnu k nim doléhal jen kňouravý Kocourův tenor občas přecházející až do naléhavé fistule. Nevěstu slyšet nebylo.

„Mladej už jde s hlasem vejš než Robin Gibb z Bee Gees. To nevypadá nadějně,“ konstatovar Herák.

Pomalu a jistě se blížila půlnoc. Najednou nahoře všechno utichlo a vzápětí zaslechli kroky. Její kroky. Měla na sobě obyčejnou bavlněnou noční košili, jaká se prodává v Lidlu za dvě stovky a ošoupané rifle, které si na sebe narychlo natáhla. Oči se ji leskly, ale smutek v nich chyběl. Výraz jejího obličeje byl na rozšifrování stejně komplikovaný jako chuť právě dopité whisky. Zůstala stát na třetím schodu odspoda, v důsledku čehož k ní museli vzhlížet jak k soše svaté Jany z Arku. Přejela pohledem jednoho po druhém.

„Kdo má klíč od trezoru?“

„Ten kdo drží bank a to jsem já,“ odpověděl předseda osady.

„Bankéře si vyberu sama.“ Šanci měl jen jeden jediný. Ten, který ji včera zahrál na rozloučenou Nothing Else Matters.

„Chci aby do zítřejšího poledne byl bankéřem pan primář“, k překvapení všech ukázala na Medvěda a vrátila se nahoru do pokoje.

Nedělní ráno moudřejší sobotního večera.

Když se probudila, připadala si stejně prázdná jako ta dopitá láhev whisky, kterou po včerejší noci určitě nikdo neuklidil. Šla se umýt vedle do miniaturní koupelny vybavené jen malým umyvadélkem a ruční sprchou napojenou na dosluhující průtokový ohřívač. Naschvál dělala hluk, aby přestal filmovat hluboký spánek. Stále měl možnost ji zastavit. Času zbývalo dost. Ultimátum, do kdy si má přijít k Medvědovi pro klíče, vyprší až ve dvanáct. Vyšla z koupelny a zdlouhavě se oblékala, jako kdyby se chystala na rande. Ani to nepomohlo a tak nakonec za sebou zavřela a sestoupila po schodech do klubovny oblepené po stěnách vybledlými fotkami ze starých bohatýrských časů. Po včerejší pijatice nezůstaly žádné stopy. Všechno bylo vzorně uklizeno až na druhou láhev whisky, na kterou se už v noci nedostalo. Stála uprostřed stolu jak nějaké šlechtična. Její hrdlo krášlil kroužek s klíčem od trezoru. Hra skončila. Definitivně. Podívala se na displej hodinek. Když si pospíší, mohla by ještě stihnout ranní autobus.

Bylo teprve něco po šesté ráno, ale horké červencové slunce už vysušilo veškerou vláhu hvězdnaté letní noci. Když ji Medvěd zahlédl jak se blíží, rychle zatáhl záclonu. Na chvilku se před jeho rekreační chalupou váhavě zastavila, ale pak pokračovala dál. Sledoval ji až do chvíle, než zmizela za zákrutou.