Příběh lásky a zrady v pasti kvantové fyziky

„Na co se to zase díváš?“ nespokojeně se ji zeptal. Platil mezi nimi úzus, že on má svůj počítač a ona zase televizi. Bylo výhradně na ni, který program se bude až do hlavních večerních zpráv sledovat.

„Sama doma,“ odpověděla klidně.

„Ale ty nejsi sama doma.“ Podívala se do jeho ironicky se šklebícího obličeje.

S napětím, které se ji usadilo v ramenou, čekala, jakým bonmotem na téma ženské konverzace odnikud nikam ji počastuje. Na bonmoty byl kanón.

„Nedáme si kafe?“ řekl překvapivě smířlivě.

Když neuslyšela z kuchyně hrčení automatického kávovaru, usoudila, že se rozhodl pro pravou tureckou kávu. Ani nepamatovala, kdy ji dělal naposled. I když měla raději espresso, přesto se ji zvedla nálada. Jako gesto dobré vůle ještě před jeho příchodem přepnula na hudební podcast specializující se na songy z osmdesátých a devadesátých let. Slyšela, jak napouští do džezvy, kterou před dvaceti lety koupili v Turecku na dovolené, vodu. Bude ji zvolna nahřívat až do chvíle, kdy zpěněná horká káva vystoupí až na vrchol konvičky. Pak konvičku odstaví a bude čekat, až káva sestoupí a tento proces bude ještě dvakrát opakovat. Vždy, když si takto hrál na baristu, působil legračně. Připomínal úslužného Turka, jen červený fez zdobený střapcem mu k dokonalosti chyběl. To mu však nikdy neřekla. Ani ve zlosti.

Než přinesl kávovou soupravu, otevřel si dopředu dveře. Pak obřadně vešel s kouřící konvicí a dvěma šálky. Tvářil se vážně a důležitě, jak to dělávají v anglických historických seriálech vrchní komorníci. Musela se přemoci, aby potlačila úsměv.

„Díky, díky. Ty jsi dneska hodný.“

„Sama doma se už nekoná?“ koukl na plochou obrazovku zavěšenou na stěně jako velké malířské plátno.

„Ne, nekoná.“ Právě běžel klip Stay od Shakespeare sisters. Oba ten song zbožňovali, i když jim připomínal jedinou vážnější manželskou krizi, kterou mezi sebou měli. Přerušil baristický obřad, v němž pokračoval až když skladba dozněla.

„Uf, zase to dopadlo dobře. Nakonec spolu zůstali ve stejném vesmíru. Její úpěnlivé prosby byly vyslyšeny.“

„Jo. Už jsi mi ten smysl skladby opakovaně vysvětloval.“

Přinesla z kuchyně čokoládové bonbóny, neboť zapomněl hořkou tureckou kávu před procesem vaření osladit lžičkou zkaramelizovaného cukru.

Když dopili kafe, rozhodli se, že si otevřou láhev vína. Po Silvestru jim zbyla sedmička šampaňského. Až když ji otevřel, si uvědomil, že budou muset dopít celou láhev. Do zítřka by jinak drahé šampaňské vyvětralo a to by byla škoda.

Seděla v křesle jako nějaká krásná velká kočka. Nechápal, jak se dokáže celá poskládat do tak malého prostoru a ještě se cítit v absolutní pohodě. Natáhla k němu ruku s prázdnou skleničkou.

„Přilož,“ vybídla ho. Měl na jazyku bonmot, ale rozmyslel si to.

„Ať oheň neuhasne?“ Oba si vyměnili rychlé pohledy.

„Přesně tak.“

Překvapivě na něho víno působilo silněji než na ni. Jeho opičky naštěstí bývaly docela zábavné a když ne zábavné, tak aspoň zcela neškodné. Oba se cítili příjemně uvolnění. Mezitím play list skončil a začal nanovo. Brzy přišla znovu na řadu jejich ikonická Stay od Shakespearových sestřiček.

„Chceš slyšet můj nový výklad textu?“

„Néé“

„Tentokrát k výkladu použiji principy kvantové fyziky.“

Musela mu přiznat, že dokázal zábavně mluvit i o věcech, u kterých by to nikdo nečekal.

„Tak povídej,“ rezignovala.

„My v tom songu vidíme jen jednu variantu se šťastným koncem, kdy její milý nezemře a neopustí tento svět. Zůstanou spolu, protože láska je silnější než smrt. Jenže..“ zdvihl prst. „Je tu takzvaná kvantová superpozice času, což znamená, že všechny procesy, tedy i příběhy, mohou v určitých scénářích kauzálně probíhat v rozdílných směrech a to až do chvíle, kdy se změří.“

Byla přesvědčena, že jen tak planě neblábolí. Měl to určitě nastudované jako všechno, ale zdálo se jí šílené vést takové řeči při šampaňském.

„Jde tu o retrokauzalitu podle níž budoucí události jsou příčinou těch minulých,“ pokračoval. „Čili její milý umřel i neumřel. My sledujeme variantu, že neumřel. Zároveň však dál pokračuje i varianta, že umřel. Takhle se to v našem životě pořád rozdvojuje.“

„Jak mohou obě varianty dál pokračovat, to je přece blbost,“ namítla a už dopředu se bála, jaké eso na ni vytáhne z rukávu.

„Podle Wheeler – DeWhitovy rovnice je vesmír obrovská, neměnná fotografie všech možných stavů reality najednou. Na všechny varianty je tu místa nekonečně moc.“

Nezbylo ji, než mu věřit.

„Takže my tu teď spolu prožíváme variantu, že spolu pijeme šampáňo, ale zároveň paralelně dál běží varianta, že ti flaška při otvírání špuntu vyklouzla z ruky a rozlila se po koberci?“

Zprvu vážná debata se přeměnila v zábavnou hru na varianty, které spolu souběžně prožívají, aniž o tom ví. Její smích se mu zdál perlivější než řetízky bublinek stoupající ze zašpičatělého dna šampusek. Vždycky si vzpomněla na nějakou událost, kterou spolu prožili, a na něm bylo, aby vymyslel příběh té druhé alternativní varianty, která v statickém modelu vesmíru dál vesele pokračuje.

Bavila se náramně. Natáhla svou dlouhou štíhlou nohu a laškovně ji zabořila do jeho blahobytného bříška, které mu po čtyřicítce postupně narostlo do velikosti fotbalového míče.

„A co kdybys mi udělal tehdy, když ses definitivně vrátil ze stáže, ještě jedno dítě?“

Okamžitě si začal vymýšlet, zatímco mu chodidlem sjížděla po břiše níž a níž.

„Přilož, chlapče!“

Mezitím její noha dosáhla svého zamýšleného cíle.

„Hoří..“ Její pohled nabízel i v kvantovém pojetí vesmíru jen jednu jedinou variantu.

Až mnohem později, to už leželi v posteli, se ještě vrátil k jejich podvečerní hře.

„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli jsi vlastně s naší současnou alternativou spokojená, nebo bys raději přeskočila na jiné nástupiště?“

„Nerada přestupuji, však mě znáš.“ Kdyby bylo víc hodin, zhasla by lampičku a vymluvila by se, že už se ji chce spát, jenže ještě bylo málo hodin.

„Hele, každý by našel chvíle, kdy něco propásl, nějakou šanci. Neříkej, že ne. Já přece vím, že nejsem zrovna prototypem prince na bílém koni.“

Zvedla se na loktech a sjela ho úmyslně přehnaně kritickým pohledem.

„No...Jackpot zrovna nejsi. Momentálně jseš třeba až moc zvědavej a kdo je zvědavej, bude brzo starej.“ Provokovala ho, i když dobře věděla, že ve slovním šermu nemá s ním šanci a záhy se bude ostří jeho kordu vítězně opírat o její hruď a jí nezbude než zvednou ruce. Jenže on se tvářil docela vážně. Vůbec nechápala, co do něho vjelo.

„Tak dobře. Jednou jsem možná opravdu něčeho zalitovala. Spokojený?“ Zakroutil nesouhlasně hlavou.

Zatápala rukou po knížce na nočním stolku a začala si číst.

„Tak mi aspoň řekni, kdy to bylo. Už jsme byli spolu?“ Došlo ji, že ji nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Jenže si neuměla vymýšlet jako on. Okamžitě by poznal, že ho šidí.

„Bylo to ještě dřív, než jsme se poznali. Takže asi tak. Můžu si už číst?“

Vsunul ji ruku pod košilku a začal ji laskat bradavku. „Nemůžeš,“ šeptl ji do ucha. Dala mu ruku zpět.

„Přestaň. Už ti to stačilo.“

„Nestačilo,“ opět se ji začal dotýkat. Rezignovaně položila knížku zpět na noční stolek a odsunula se od něho. Zavřela oči, ale lampičku nechala svítit.

„Nechce se mi o tom mluvit.“ Nic na to neříkal, ale jeho napjaté mlčení bylo výmluvné.

„Bylo to v době, kdy jsem ještě studovala v Prostějově. Jak víš, kromě studia jsem se věnovala i modelingu.“

Samozřejmě to věděl. Ve fotoalbu měla fotky z té doby. Dokonce i několik uměleckých aktů.

„Pokračuj,“ řekl chraplavě.

„Dostala jsem jisté vážné nabídky na profesionální modeling. To je všechno.“

Tváře mu hořely.

„Má s tím vším něco společného ten, kdo tě tenkrát fotil?“

Zhasla lampičku a odsunula se od něho na bezpečnou vzdálenost.

„ Konec a zazvonil zvonec.“

„A co ten fotograf?“

Když už si myslel, že definitivně skončila, přece ho vzala na milost.

„Odjel do kapitalistické ciziny a už se nevrátil.“

Dlouho pak nemohl usnout. Převaloval se z jednoho boku na druhý. V hlavě mu běželo tisíce možných variant jejího nedovyprávěného příběhu. Když už konečně usínal, blesklo mu hlavou, že ten hit Stay od Shakespeare sisters vyšel jen dva roky poté, co se konečně znovu otevřela hranice na Západ. Dvakrát tam vyjela služebně bez něho. Kdo ví proč ji ten naléhavý refrén zpívaný v nejvyšší možné sopránové poloze tak bral u srdce. Nakonec usnul až nad ránem.

A teď si konečně i vy pusťte to video, stačí jednou